❦
Sobota, 13. května 1876
Samedi, 13 mai 1876
Ukázala jsem tetě Koloseum, okolní ruiny a kostel sv. Jana v Lateráně1. Potom jsem šla k Rubinimu a objednala si pár červenozlatých střevíčků, protože ten šikovný pochlebovač rozevřel ústa i oči, když spatřil mou nohu.
J’ai montré à ma tante le Colisée, les ruines environnantes et l’église di San Giovanni in Laterano. Ensuite je suis allée chez Rubini et je lui ai commandé une paire de souliers rouge et or, parce que l’adroit flatteur a ouvert la bouche et les yeux en voyant mon pied.
Na Borghese málo lidí; na Pinciu potkáváme Plowdena, velmi překvapeného — představuji ho tetě, přijde dnes večer. A hle — Antonelli ve fiakru s Larderelem, oba ve světlém paletu.
Peu de monde à la Borghese, quant au Pincio nous y voyons Plowden tout étonné que je présente à ma tante et qui viendra ce soir. Et voilà Antonelli en fiacre avec Larderel, tous les deux en paletot clair.
Opravdu ho chce představit? A to docela vážně, protože ho tam nechá a přichází k nám, a když jsem mu říkala, že je nepatřičné procházet se s Larderelem:
Est-ce qu’il pense vraiment à le présenter ? Et très sérieusement même car, le laissant, il vient à nous et comme je lui disais que c’était mal de se promener avec Larderel.
„Přivedu vám ho,“ řekl.
— Je vais vous l’amener, dit-il.
„Ráda, jestliže soudíte, že je slušný člověk.“
— Je veux bien si vous pensez qu’il est convenable.
„Ach, poslyšte — já vám řekl napřed... no, prostě vše, co jsem řekl, a vy jste mi odpověděla: ‚Ale kdepak, mám ho moc ráda. Je rozkošný a nevadí to.‘“
— Ah ! écoutez, je vous ai dit le premier.... que enfin, tout ce que j’ai dit et vous m’avez répondu : Mais non, je l’aime beaucoup. Il est ravissant et ça ne fait rien.
„Že jsem to říkala!“
— J’ai dit ça !
„Ano, říkala jste.“
— Oui, vous avez dit ça.
„Nikdy!“
— Jamais !
„Ach! No tohle!“
— Ah ! par exemple.
Nikdo neumí dráždit tak jako já. Nejdřív jsem mu řekla, že se chová špatně, že ztratil polovinu své pověsti a že po třech čtyřech procházkách s Larderelem přijde i o tu druhou. Že se s oním Larderelem opíjí po hospodách a že si vybral dobře — vždyť jsou si tak podobni povahou i způsobem života.
Il n’y a personne comme moi pour agacer, j’ai commencé par lui dire qu’il se conduisait mal, qu’il avait perdu la moitié de sa réputation et qu’après trois ou quatre promenades avec Larderel, l’autre moitié serait perdue également. Qu’il se grisait au cabaret avec le susdit Larderel et qu’il faisait bien d’aller avec un homme si semblable à lui de caractère et de conduite.
Mnich* naslouchal a díval se na mě, jako by se tázal, kam tím mířím. Já však dál kupila extravaganci na bláznovství, takže se sama divím, kde jsem jich tolik brala.
Le Moine* écoutait et me regardait comme pour demander où je voulais en venir. Mais je continuai à entasser extravagance sur folie de sorte que je m’étonne à présent où j’en ai trouvé une telle quantité.
Dvakrát nebo třikrát udělal pár kroků, aby přivedl Larderela, jenž byl hned nablízku; pokaždé jsem ho zadržela spolu s tetou a říkala jsem, že strašně váhám — a to byla pravda.
Deux ou trois fois il fit quelques pas pour aller chercher Larderel qui était là tout près, je le retins chaque fois ainsi que ma tante, et je disais que je balançais horriblement, ce qui était vrai.
„Poslyšte,“ pravila jsem, „představte mi svého drahého Larderela, ale jen tehdy, zaručíte-li, že na mě nikdy nepromluví, když u toho někdo bude.“
— Écoutez, dis-je, présentez-moi mon cher Larderel, seulement si vous garantissez qu’il ne me parlera jamais quand il y aura quelqu’un.
„Ale jak bych to mohl zaručit! Říkal jsem vám, že Larderel nevychází do společnosti, že byl vyloučen ze všech klubů...“
— Mais comment voulez-vous que je garantisse cela ! Je vous ai dit que Larderel n’allait pas dans le monde, qu’il était chassé de tous les clubs...
„No vidíte!“
— Vous voyez bien !
„Ale je to velmi milý chlapec.“
— Mais c’est un garçon très gentil.
„Váš společník!“
— Votre compagnon !
Zatímco probíhaly tyto i jiné debaty, hrdina se procházel, chodil sem a tam.
Pendant que duraient ces débats et d’autres, le héros se promenait, allait et venait.
„Belmonte mi včera nabídl, že mi prodá své koně.“
— Belmonte m’a proposé hier de me vendre ses chevaux.
„Koně?“
— Chevaux ?
„Koně, ano, ale nechtěl jsem.“
— Chevaux, oui, mais je n’ai pas voulu.
„Proč?“
— Pourquoi ?
„Protože nemám peníze.“
— Parce que je n’ai pas d’argent.
„To je ale neštěstí!“
— Comme c’est malheureux !
„Máte hodinky?“
— Avez-vous une montre ?
„Ne,“ odpověděl se smíchem mnich, „moje hodinky mají moji přátelé.“
— Non, répondit en riant le moine, mes amis ont mes montres.
„Torlonia?“
— Torlonia ?
„Ano.“
— Oui.
„Tu, kterou jste mu dal výměnou za sedlo?“
— Celle que vous lui avez donnée en échange d’une selle ?
„Přesně.“
— Juste.
„Kolik je hodin?“
— Quelle heure est-il ?
„Podívám se na slunce.“
— Je vais regarder le soleil.
„Ale ne, jděte se podívat na hodiny na Pinciu.“
— Non, allez-voir à l’horloge du Pincio.
„To je příliš daleko pěšky.“
— C’est trop loin pour marcher.
„V tom případě nasedněte do vozu.“
— En ce cas, montez en voiture.
Otevřel dvířka s úklonou.
Il ouvrit la portière en faisant un salut.
„Počkejte,“ pravila jsem a zadržela ho, „řekněte mi napřed, jste slušný člověk?“
— Attendez, dis-je en l’arrêtant, dites-moi d’abord si vous êtes un homme convenable ?
„Ó! Ó!“ ozvala se teta.
— Oh ! Oh ! fit ma tante.
„Ano, madam, chci to vědět.“
— Oui madame, je tiens à le savoir.
„Nastupte, nastupte,“ řekla ona.
— Montez, montez, dit-elle.
A my vyrazili objíždět Pincio bůhvíkolikrát dokola, a při každém kole jsme viděli Larderela, jak sedí sám ve fiakru uprostřed prázdného náměstí v nádherném svitu zapadajícího slunce.
Et nous voilà partis à faire trente-six tours au Pincio pour voir à chaque tour Larderel tout seul en fiacre au milieu de la place déserte et par un coucher de soleil magnifique.
Stokrát ho nechám vyprávět všechno znovu — jak Larderel žádal o představení, protože žádal — a když dojde na konec, zeptám se: „Co? Nebo kdo?“ Až tím rozčiluji sama sebe.
Cent fois je fais recommencer le récit, comment Larderel a demandé d’être présenté, car il a demandé, et lorsqu’il est au bout je demande : Quoi ? ou Qui ? De façon à m’exaspérer moi-même.
na okraji · Annotation de Marie
[poznámka]
[annotation]
Vzpomeňte si na obraz — snad leccos vysvětluje.
Souvenez-vous du tableau, il explique bien des choses peut-être.
V sedm hodin jdeme ke Spillmannovi v naději, že potkáme Larderela, protože jsem velmi rozmrzena tím, co se stalo, a Antonelli mi přináší růže. Potechine a Antonelli strávili večer u nás, skoro celou dobu se hovořilo ve dvojicích — teta s Potechinem, já s Antonellim. Výsledkem je, že jsem tetě nepopřála dobrou noc, když tito dva pánové odešli, a teď sedím zamčená — nebo spíše jsem zamkla tetu u ní a ponechala si ložnici se salonem, abych mohla zuřit.
A sept heures nous allons chez Spillmann dans l’espoir de rencontrer Larderel car je suis très fâchée de ce qui est arrivé, et Antonelli m’apporte des roses. Potechine et Antonelli ont passé la soirée chez nous, presque tout le temps les conversations étaient divisées, ma tante et Potechine, moi et Antonelli. Le résultat de cela est tel que je n’ai pas dit bonsoir à ma tante lorsque ces deux messieurs furent partis et que me voilà enfermée, ou plutôt j’ai enfermé ma tante chez elle, me réservant la chambre et le salon pour rager.
Sotva jsem osaměla, sedla jsem si na kanapé, zavřela oči a začala se ptát sama sebe, co tu napíši — protože nevím nic z toho, co se řeklo, protože se neřeklo nic, anebo spíše se toho řeklo příliš. Mé způsoby, mé vědomosti, má přetvářka! Ke všem čertům s takovými hloupostmi! Jsem jen dítě, šestileté dítě. Nic nevím a chovám se prostě; nezastírám ani city ani myšlenky a nemám sílu nic snášet s důstojností — vždyť jsem plakala, a celou dobu, co píši, slyším zvuk, který vydávají mé slzy padající na papír, velké slzy, které tečou samy od sebe a obličej se přitom ani nezkřiví. Lehla jsem si na záda, abych je zahnala zpátky dovnitř, ale nepomohlo to.
A peine seule je m’assis sur le canapé en fermant les yeux et me mis à me demander ce que j’écrirai ici, car je ne sais rien de ce qui fut dit, car on a rien dit, ou plutôt on a trop dit. Ma manière, mon savoir, ma dissimulation ! Foin de pareilles bêtises ! Je ne suis qu’une enfant, une enfant de six ans. Je ne sais rien et je me conduis simplement, je ne déguise ni mes sentiments ni ma pensée et je n’ai la force de rien supporter avec dignité car j’ai pleuré et, tout en écrivant, j’entends le bruit que font mes larmes en tombant sur le papier, de grosses larmes qui coulent sans difficulté et sans grimaces de la part de ma figure. Je m’étais couchée sur le dos pour les faire rentrer en dedans mais ça n’a pas réussi.
Místo abych říkala, co mě přivádí k pláči, vyprávím, jak pláču. A jak bych mohla říct proč? Ničemu nerozumím, jak to jen je možné — říkala jsem si se zvrácenou hlavou na kanapi — jak to jen je možné, že je to tak! Tedy nic nebylo, anebo vše, co bylo, byl jen žert, urážka! A co jsem sama řekla onoho večera — zapomněl na to? Zapomněl!!! Bezpochyby, neboť vedl lhostejný rozhovor proložený slovy pronášenými tak tiše, že jsem je nemohla slyšet, a nakonec zopakoval ještě jednou, že mě miluje jen zblízka a že jsem z ledu a že pojede do Ameriky, a že doufá, že se napříč stránkou „Och, jak jsem protivná! 1881.“ do Říma už nevrátím, protože když mě vidí, miluje mě, ale z dálky zapomíná. Velmi suše jsem ho požádala, aby o tom již nemluvil. Ach! nemohu psát! Sami vidíte, co musím cítit a jak jsem uražena!
Au lieu de dire ce qui me fait pleurer, je raconte comment je pleure. Et comment puis-je dire pourquoi ? Je ne me rends compte de rien, comment, me disais-je la tête renversée sur le canapé, comment, c’est ainsi ! Il n’y a donc rien eu, ou tout ce qu’il y a eu n’a été qu’une plaisanterie, une insulte ! Et ce que j’ai dit moi-même l’autre soir, il l’a donc oublié ? oublié ! ! ! Sans doute puisqu’il a mené une conversation indifférente entremêlée de mots prononcés si bas que je n’ai pu les entendre et enfin il a encore répété qu’il ne m’aimait que de près et que j’étais de glace et qu’il ira en Amérique, et qu’il espère que je ne [en travers de la page] « O que je suis agaçante ! 1881. » reviendrai plus à Rome car lorsqu’il me voit il m’aime tandis qu’au loin il oublie. Je l’ai prié très sèchement de ne plus parler de cela. Ah ! je ne peux pas écrire ! Vous voyez vous-même ce que je dois sentir et combien je suis insultée !
Chtěla jsem přestat psát, protože psát nemohu, a přece mi to cosi přikazuje; dokud všechno nevypovím, cosi mě trýzní — ale nechť se to cosi nade mnou smiluje! Je mi zima, je mi horko, chvěji se, pláču, chci mluvit o své hrdosti, o urážkách, o hlouposti, a zastavuji se u každého slova.
Je voulais cesser d’écrire ici car je ne peux pas écrire et pourtant quelque chose me l’ordonne, tant que je n’ai pas tout raconté quelque chose me tourmente, mais que ce quelque chose ait pitié de moi, j’ai froid, j’ai chaud, je frissonne, je pleure, je veux parler de ma fierté, d’insultes, de bêtises, et je m’arrête à chaque mot.
Zpočátku jsem se hodně smála a komickými polemikami s Antonellim rozesmávala Potechina i tetu; pak přišel ten jakýsi rozhovor mezi čtyřma očima, při němž jsem se mohla přesvědčit — vlastně ne, nepřesvědčila jsem se o ničem, leda o tom, že mě tento člověk, záměrně nebo náhodou, trýzní.
D’abord j’ai beaucoup ri et fait rire Potechine et ma tante par des discussions comiques avec Antonelli, puis est venu cet espèce de tête-à-tête, pendant lequel j’ai pu m’assurer, au fait non, je ne me suis assurée de rien, sinon de ce que cet homme, volontairement ou par hasard, me tourmente.
Ani jedno jasné slovo! Stále vyhýbavé věty o lhostejných věcech, pohledy urážlivé právě svou vášnivostí, pokusy stisknout ruku, dotknout se nohy — jako s první lepší, jako s nějakou, s nějakou... nevím s kým!
Pas un mot clair ! Toujours des phrases fuyantes sur des sujets indifférents, des regards insultants par leur ardeur même, des tentatives de presser la main, de toucher le pied, comme à une première venue, comme à une, à une... je ne sais qui !
Tak vidíte, vidíte! Kdybych vycházela do společnosti jako ostatní, měli by ke mně úctu! Bože, Bože, Bože!
Voilà, voilà ! Si j’allais dans le monde comme les autres on aurait du respect pour moi ! Dieu, Dieu, Dieu !
A on chodí, jako dnes, na večeře k přátelům, kde vypráví nejrůznější hrůzy, a Řím o tom mluví — tím myslím klevetivý Řím — a už je tu skvrna na mé ubohé pověsti! Již několikrát mě přepadla chuť zabít se. Co mám ještě na tomhle světě dělat, když se mi všechno vyhýbá a uráží mě?!
Et il va comme aujourd’hui à des dîners d’amis où il raconte toutes sortes d’horreurs, et Rome en parle, la Rome cancanière, veux-je dire, et voilà une tache sur ma misérable réputation ! Plusieurs fois déjà l’envie m’est venue de me tuer. Que voulez-vous que je reste à faire dans ce monde quand tout me fuit et m’insulte ? !
Jak se zachovat? Vyhnat ho, nebo si to s ním vyříkat? Ale vyříkat co a jak, co mu říct, když sotva řeknu slovo, začne mluvit o mém charakteru nebo o Torloniově kravatě!
Quelle conduite tenir ? le chasser ou s’expliquer ? Mais s’expliquer sur quoi, comment, que dire quand au moindre mot de ma part il se met à parler de mon caractère ou de la cravate de Torlonia !
Nikdy mi nebylo tak bídně. Neboť dříve to bylo jen v představách, jako s Emilem*, ale zde jsem skutečně a opravdově ponížena.
Je n’ai jamais été aussi misérable. Car avant ce n’était que l’imagination comme avec Emile*, mais ici je suis bien véritablement humiliée.
Proboha, přečtěte si znovu mé poslední dny v Římě a pohleďte, jak si teď Antonelli počíná. Já... já nevím, co chci dělat! Chci s ním promluvit a bojím se, abych nespáchala nějakou novou bláznovinu, protože má přímá a upřímná slova nezabírají na toho lstivého, vyhýbavého, nepostižitelného ducha!
Au nom du ciel relisez mes derniers jours à Rome et voyez la figure que fait à présent Antonelli. Je.., je je ne sais pas ce que je veux faire ! Je veux lui parler et je crains de faire quelque nouvelle folie, car mes paroles droites et franches n’ont pas de prise sur cet esprit rusé, fuyant, impossible à être démêlé !
Div nepuknu, jak si poroučím klid, a se sevřenou hrudí, celá v slzách, s hlavou v ohni si v těch dvou pokojích nemohu najít místo, a pláču jako dítě — ach, ne, ale jako žena uražená ve své pýše!
Je crève à m’ordonner le calme, et la poitrine oppressée, toute en larmes, la tête en feu, je ne me trouve pas de place dans ces deux chambres, et je pleure comme une enfant, oh ! non, mais comme une femme offensée dans son orgueil !
Tak to tedy jsem pouliční holka! Pak má každý právo přijít a plivnout mi do obličeje!
Alors je suis une fille de la rue ! A ce compte-là chacun a le droit de venir me cracher au visage !
Och, jak obratný tah! A teď mi přijde říct, že jsem z ledu a že přede mnou chce utéct, aby na mě zapomněl. Co mu mohu odpovědět po tom, co jsem tehdy řekla! Není z toho k zbláznění vzteky a studem?!!
O l’adroite manière ! Il vient me dire à présent que je suis de glace et qu’il veut me fuir pour m’oublier. Que puis-je répondre après ce que j’ai dit alors ! Et n’y-a-t-il pas de quoi devenir folle de rage et de honte ? ! !
Proč trýzní on a ne já? Co to znamená? Co si ten člověk myslí? Proč přichází? Co chce?
Pourquoi est-ce lui et non pas moi qui tourmente ? Qu’est-ce que cela veut dire ? Quelle est la pensée de cet homme ? Pourquoi vient-il ? Que veut-il ?
Myslím, že se mě dnes večer ptal, zda ho miluji. Neslyšela jsem ani nepochopila.
Je crois qu’il m’a demandé si je l’aimais, ce soir. Je n’ai ni entendu, ni compris.
Po mém „ano“ a mém polibku — prchá!
Après mon oui et mon baiser, il se dérobe !
Mýlila jsem se a tento deník nemůže nikoho poučit, protože ať kdokoli říká cokoli a ať já říkám cokoli, není jiné bytosti tak slabé a tak mučitelné.
Je m’étais trompée et ce journal ne peut servir d’instruction à personne, car quoi qu’on dise et quoi que je dise il n’y a pas une autre créature aussi faible et aussi tourmentable.
Vida — cítím se lépe. Zítra dostihy, zítra v poledne přijde Antonelli, teta ho pozvala. Zítra se k němu budu chovat tak, jak se on chová ke mně — mám-li na to sílu. Bůh mi tu sílu dá, budu ho o to prosit dnes v noci nebo dnes ráno, neboť jsou skoro tři hodiny.
Tenez, voilà que je me sens mieux. Demain les courses, demain Antonelli est invité par ma tante à midi. Demain je serai avec lui comme il est avec moi, si j’en ai la force. Dieu me donnera cette force, je l’en prierai cette nuit ou ce matin car il est près de trois heures.
Dobrá, už jsem klidná — nebo spíše schopná uvažovat a psát. Jaký strašný zvyk, už se ho nemohu zbavit...
Bon, me voilà calme ou plutôt capable de raisonner et d’écrire. Quelle affreuse habitude, je ne peux plus m’en défaire...
Antonelli má nádherné oči.
Antonelli a des yeux splendides.
Dost! Beru pero a odkládám je stokrát za minutu, to může trvat celou noc. Dost. Pojďme se pomodlit k Bohu a spát — mám to štěstí, že mohu spát.
Assez ! je prends et je pose ma plume cent fois par minute, cela peut durer toute la nuit. Assez. Allons prier Dieu et dormir, j’ai le bonheur de pouvoir dormir.
Antonelli dnes večeřel se Saint-Josephem, de Rosou, baronem Fogliem, Torloniou a Massou. Massa je ten milý Ital, jemuž jsem přisuzovala hamiltonovské oči v době, kdy chodíval k Rumpelmayerovi a já tam chodila se svými Gráciemi. Říkal, že mě v Nice viděl jako docela malou.
Antonelli a dîné aujourd’hui avec Saint-Joseph, de Rosa, le baron Foglia, Torlonia et Massa. Massa est ce gentil Italien auquel je trouvais des yeux hamiltons lorsqu’il allait chez Rumpelmayer quand j’y allais aussi avec mes Grâces. Il a dit m’avoir vue toute petite à Nice.
Čím více se snažím, tím méně Antonellimu rozumím. Je vyhýbavý nejen v lásce, ale ve všem. Nikdy z něho nedostanete prostou odpověď jako od ostatních.
Plus je tâche, moins je comprends Antonelli. Il n’est pas fuyant seulement dans son amour, mais dans tout. Jamais on n’obtient de lui un mot simple comme des autres.
Zeptejte se ho na tu nejběžnější věc a neodpoví a bude vás hodinu dráždit pro nic za nic.
Demandez-lui la chose la plus ordinaire et il ne vous répondra pas et vous agacera pour rien pendant une heure.
Jsem opravdu bláhová, že se trýzním. Ano, v přítomnosti. Ale minulost? Mohu zapomenout? Mohu to přejít mlčením a mohu se nutit k tomu, abych to pokládala za velmi přirozené a správné! Navíc je to moje vina. A proč je to moje vina, pro Boha živého?
Je suis vraiment bien folle de me tourmenter. Oui, dans le présent. Mais le passé ? Puis-je oublier ? Puis-je le passer sous silence et puis-je me forcer à trouver que c’est très naturel et très bien ! Aussi c’est ma faute. Et pourquoi est-ce ma faute, bon Dieu ?
Mohla jsem snad tušit, že někdo bude tak drzý a tak hanebný!
Pouvais-je prévoir qu’on soit si audacieux et si infâme !
na okraji
napříč stránkou Pěstmi?
[en travers de la page] Par des coups de poing ?
Všímejte si vždycky mužských brad a důkladně je zkoumejte. Audiffret má hranatou bradu plnou zlomyslnosti, vůle a síly. Antonelli má bradu dlouhou a zakulacenou, jež by se — kdyby se stal knězem — proměnila v jednu z těch tučných, vyhýbavých a pokryteckých brad, jaké tak často vídáme u katolických kněží.
Regardez toujours les mentons des hommes et approfondissez-les. Audiffret a un menton carré plein de méchanceté, de volonté et de force. Antonelli a un menton long et arrondi et qui, s’il devenait prêtre, deviendrait un de ces mentons gras, fuyants et hypocrites, comme on en voit souvent chez les prêtres catholiques.
Už hodinu hledám vznešenou větu a předsevzetí, jimiž bych skončila, a nic nemohu najít, protože předsevzetí jsou hlouposti a všechna závisejí na okolnostech a na chvíli. Skončím prostě tím, že se prohlašuji za nezkušenou, slabou a velmi mladou — nebo za to, co je velmi pravděpodobné: velmi zamilovanou. A přece ne, protože dokud byl přímý a upřímný, byla jsem velmi šťastná, a ne zamilovaná.
Depuis une heure je cherche une phrase et une résolution magnifique pour finir et je ne trouve rien car les résolutions sont des bêtises et elles dépendent toutes des circonstances et du moment. Je finirai en disant simplement que je me déclare inexpérimentée, faible et très jeune ou bien ce qui est très probable, très amoureuse. Et pourtant non, car tant qu’il était droit et franc, j’étais très heureuse et pas amoureuse.
Mám dvě ruce, na jejichž používání jsem zvyklá a jež mi nikdy nechyběly; nepociťuji tedy, jak jsou nezbytné, ani jak jsou příjemné. Kdyby mi jednu vzali, pochopila bych, k čemu všemu mi sloužila — a teprve tehdy.
Je possède deux mains dont j’ai l’habitude de me servir et qui ne m’ont jamais manqué, je ne sens donc pas ni leur nécessité, ni leur agrément ; si on m’en enlevait une je comprendrais tous les services qu’elle me rendait, et alors seulement.
A co kdyby to tak bylo?
Si c’était cela ?
Poznámky
Pozn. překl.: San Giovanni in Laterano – archibasilika sv. Jana Lateránského, nejstarší ze čtyř hlavních papežských bazilik v Římě. ↩