Sobota, 13. května 1876

Ukázala jsem tetě Koloseum, okolní ruiny a kostel sv. Jana v Lateráně. Potom jsem šla k Rubinimu a objednala si pár červenozlatých střevíčků, protože ten šikovný pochlebovač rozevřel ústa i oči, když spatřil mou nohu.
Na Borghese málo lidí; na Pinciu potkáváme Plowdena, velmi překvapeného — představuji ho tetě, přijde dnes večer. A hle — Antonelli ve fiakru s Larderelem, oba ve světlém paletu.
Opravdu ho chce představit? A to docela vážně, protože ho tam nechá a přichází k nám, a když jsem mu říkala, že je nepatřičné procházet se s Larderelem:
„Přivedu vám ho,“ řekl.
„Ráda, jestliže soudíte, že je slušný člověk.“
„Ach, poslyšte — já vám řekl napřed... no, prostě vše, co jsem řekl, a vy jste mi odpověděla: ‚Ale kdepak, mám ho moc ráda. Je rozkošný a nevadí to.‘“
„Že jsem to říkala!“
„Ano, říkala jste.“
„Nikdy!“
„Ach! No tohle!“
Nikdo neumí dráždit tak jako já. Nejdřív jsem mu řekla, že se chová špatně, že ztratil polovinu své pověsti a že po třech čtyřech procházkách s Larderelem přijde i o tu druhou. Že se s oním Larderelem opíjí po hospodách a že si vybral dobře — vždyť jsou si tak podobni povahou i způsobem života.
Mnich* naslouchal a díval se na mě, jako by se tázal, kam tím mířím. Já však dál kupila extravaganci na bláznovství, takže se sama divím, kde jsem jich tolik brala.
Dvakrát nebo třikrát udělal pár kroků, aby přivedl Larderela, jenž byl hned nablízku; pokaždé jsem ho zadržela spolu s tetou a říkala jsem, že strašně váhám — a to byla pravda.
„Poslyšte,“ pravila jsem, „představte mi svého drahého Larderela, ale jen tehdy, zaručíte-li, že na mě nikdy nepromluví, když u toho někdo bude.“
„Ale jak bych to mohl zaručit! Říkal jsem vám, že Larderel nevychází do společnosti, že byl vyloučen ze všech klubů...“
„No vidíte!“
„Ale je to velmi milý chlapec.“
„Váš společník!“
Zatímco probíhaly tyto i jiné debaty, hrdina se procházel, chodil sem a tam.
„Belmonte mi včera nabídl, že mi prodá své koně.“
„Koně?“
„Koně, ano, ale nechtěl jsem.“
„Proč?“
„Protože nemám peníze.“
„To je ale neštěstí!“
„Máte hodinky?“
„Ne,“ odpověděl se smíchem mnich, „moje hodinky mají moji přátelé.“
„Torlonia?“
„Ano.“
„Tu, kterou jste mu dal výměnou za sedlo?“
„Přesně.“
„Kolik je hodin?“
„Podívám se na slunce.“
„Ale ne, jděte se podívat na hodiny na Pinciu.“
„To je příliš daleko pěšky.“
„V tom případě nasedněte do vozu.“
Otevřel dvířka s úklonou.
„Počkejte,“ pravila jsem a zadržela ho, „řekněte mi napřed, jste slušný člověk?“
„Ó! Ó!“ ozvala se teta.
„Ano, madam, chci to vědět.“
„Nastupte, nastupte,“ řekla ona.
A my vyrazili objíždět Pincio bůhvíkolikrát dokola, a při každém kole jsme viděli Larderela, jak sedí sám ve fiakru uprostřed prázdného náměstí v nádherném svitu zapadajícího slunce.
Stokrát ho nechám vyprávět všechno znovu — jak Larderel žádal o představení, protože žádal — a když dojde na konec, zeptám se: „Co? Nebo kdo?“ Až tím rozčiluji sama sebe.
na okrajiAnnotation de Marie
[poznámka]
Vzpomeňte si na obraz — snad leccos vysvětluje.
V sedm hodin jdeme ke Spillmannovi v naději, že potkáme Larderela, protože jsem velmi rozmrzena tím, co se stalo, a Antonelli mi přináší růže. Potechine a Antonelli strávili večer u nás, skoro celou dobu se hovořilo ve dvojicích — teta s Potechinem, já s Antonellim. Výsledkem je, že jsem tetě nepopřála dobrou noc, když tito dva pánové odešli, a teď sedím zamčená — nebo spíše jsem zamkla tetu u ní a ponechala si ložnici se salonem, abych mohla zuřit.
Sotva jsem osaměla, sedla jsem si na kanapé, zavřela oči a začala se ptát sama sebe, co tu napíši — protože nevím nic z toho, co se řeklo, protože se neřeklo nic, anebo spíše se toho řeklo příliš. Mé způsoby, mé vědomosti, má přetvářka! Ke všem čertům s takovými hloupostmi! Jsem jen dítě, šestileté dítě. Nic nevím a chovám se prostě; nezastírám ani city ani myšlenky a nemám sílu nic snášet s důstojností — vždyť jsem plakala, a celou dobu, co píši, slyším zvuk, který vydávají mé slzy padající na papír, velké slzy, které tečou samy od sebe a obličej se přitom ani nezkřiví. Lehla jsem si na záda, abych je zahnala zpátky dovnitř, ale nepomohlo to.
Místo abych říkala, co mě přivádí k pláči, vyprávím, jak pláču. A jak bych mohla říct proč? Ničemu nerozumím, jak to jen je možné — říkala jsem si se zvrácenou hlavou na kanapi — jak to jen je možné, že je to tak! Tedy nic nebylo, anebo vše, co bylo, byl jen žert, urážka! A co jsem sama řekla onoho večera — zapomněl na to? Zapomněl!!! Bezpochyby, neboť vedl lhostejný rozhovor proložený slovy pronášenými tak tiše, že jsem je nemohla slyšet, a nakonec zopakoval ještě jednou, že mě miluje jen zblízka a že jsem z ledu a že pojede do Ameriky, a že doufá, že se napříč stránkou „Och, jak jsem protivná! 1881.“ do Říma už nevrátím, protože když mě vidí, miluje mě, ale z dálky zapomíná. Velmi suše jsem ho požádala, aby o tom již nemluvil. Ach! nemohu psát! Sami vidíte, co musím cítit a jak jsem uražena!
Chtěla jsem přestat psát, protože psát nemohu, a přece mi to cosi přikazuje; dokud všechno nevypovím, cosi mě trýzní — ale nechť se to cosi nade mnou smiluje! Je mi zima, je mi horko, chvěji se, pláču, chci mluvit o své hrdosti, o urážkách, o hlouposti, a zastavuji se u každého slova.
Zpočátku jsem se hodně smála a komickými polemikami s Antonellim rozesmávala Potechina i tetu; pak přišel ten jakýsi rozhovor mezi čtyřma očima, při němž jsem se mohla přesvědčit — vlastně ne, nepřesvědčila jsem se o ničem, leda o tom, že mě tento člověk, záměrně nebo náhodou, trýzní.
Ani jedno jasné slovo! Stále vyhýbavé věty o lhostejných věcech, pohledy urážlivé právě svou vášnivostí, pokusy stisknout ruku, dotknout se nohy — jako s první lepší, jako s nějakou, s nějakou... nevím s kým!
Tak vidíte, vidíte! Kdybych vycházela do společnosti jako ostatní, měli by ke mně úctu! Bože, Bože, Bože!
A on chodí, jako dnes, na večeře k přátelům, kde vypráví nejrůznější hrůzy, a Řím o tom mluví — tím myslím klevetivý Řím — a už je tu skvrna na mé ubohé pověsti! Již několikrát mě přepadla chuť zabít se. Co mám ještě na tomhle světě dělat, když se mi všechno vyhýbá a uráží mě?!
Jak se zachovat? Vyhnat ho, nebo si to s ním vyříkat? Ale vyříkat co a jak, co mu říct, když sotva řeknu slovo, začne mluvit o mém charakteru nebo o Torloniově kravatě!
Nikdy mi nebylo tak bídně. Neboť dříve to bylo jen v představách, jako s Emilem*, ale zde jsem skutečně a opravdově ponížena.
Proboha, přečtěte si znovu mé poslední dny v Římě a pohleďte, jak si teď Antonelli počíná. Já... já nevím, co chci dělat! Chci s ním promluvit a bojím se, abych nespáchala nějakou novou bláznovinu, protože má přímá a upřímná slova nezabírají na toho lstivého, vyhýbavého, nepostižitelného ducha!
Div nepuknu, jak si poroučím klid, a se sevřenou hrudí, celá v slzách, s hlavou v ohni si v těch dvou pokojích nemohu najít místo, a pláču jako dítě — ach, ne, ale jako žena uražená ve své pýše!
Tak to tedy jsem pouliční holka! Pak má každý právo přijít a plivnout mi do obličeje!
Och, jak obratný tah! A teď mi přijde říct, že jsem z ledu a že přede mnou chce utéct, aby na mě zapomněl. Co mu mohu odpovědět po tom, co jsem tehdy řekla! Není z toho k zbláznění vzteky a studem?!!
Proč trýzní on a ne já? Co to znamená? Co si ten člověk myslí? Proč přichází? Co chce?
Myslím, že se mě dnes večer ptal, zda ho miluji. Neslyšela jsem ani nepochopila.
Po mém „ano“ a mém polibku — prchá!
Mýlila jsem se a tento deník nemůže nikoho poučit, protože ať kdokoli říká cokoli a ať já říkám cokoli, není jiné bytosti tak slabé a tak mučitelné.
Vida — cítím se lépe. Zítra dostihy, zítra v poledne přijde Antonelli, teta ho pozvala. Zítra se k němu budu chovat tak, jak se on chová ke mně — mám-li na to sílu. Bůh mi tu sílu dá, budu ho o to prosit dnes v noci nebo dnes ráno, neboť jsou skoro tři hodiny.
Dobrá, už jsem klidná — nebo spíše schopná uvažovat a psát. Jaký strašný zvyk, už se ho nemohu zbavit...
Antonelli má nádherné oči.
Dost! Beru pero a odkládám je stokrát za minutu, to může trvat celou noc. Dost. Pojďme se pomodlit k Bohu a spát — mám to štěstí, že mohu spát.
Antonelli dnes večeřel se Saint-Josephem, de Rosou, baronem Fogliem, Torloniou a Massou. Massa je ten milý Ital, jemuž jsem přisuzovala hamiltonovské oči v době, kdy chodíval k Rumpelmayerovi a já tam chodila se svými Gráciemi. Říkal, že mě v Nice viděl jako docela malou.
Čím více se snažím, tím méně Antonellimu rozumím. Je vyhýbavý nejen v lásce, ale ve všem. Nikdy z něho nedostanete prostou odpověď jako od ostatních.
Zeptejte se ho na tu nejběžnější věc a neodpoví a bude vás hodinu dráždit pro nic za nic.
Jsem opravdu bláhová, že se trýzním. Ano, v přítomnosti. Ale minulost? Mohu zapomenout? Mohu to přejít mlčením a mohu se nutit k tomu, abych to pokládala za velmi přirozené a správné! Navíc je to moje vina. A proč je to moje vina, pro Boha živého?
Mohla jsem snad tušit, že někdo bude tak drzý a tak hanebný!
na okraji
napříč stránkou Pěstmi?
Všímejte si vždycky mužských brad a důkladně je zkoumejte. Audiffret má hranatou bradu plnou zlomyslnosti, vůle a síly. Antonelli má bradu dlouhou a zakulacenou, jež by se — kdyby se stal knězem — proměnila v jednu z těch tučných, vyhýbavých a pokryteckých brad, jaké tak často vídáme u katolických kněží.
Už hodinu hledám vznešenou větu a předsevzetí, jimiž bych skončila, a nic nemohu najít, protože předsevzetí jsou hlouposti a všechna závisejí na okolnostech a na chvíli. Skončím prostě tím, že se prohlašuji za nezkušenou, slabou a velmi mladou — nebo za to, co je velmi pravděpodobné: velmi zamilovanou. A přece ne, protože dokud byl přímý a upřímný, byla jsem velmi šťastná, a ne zamilovaná.
Mám dvě ruce, na jejichž používání jsem zvyklá a jež mi nikdy nechyběly; nepociťuji tedy, jak jsou nezbytné, ani jak jsou příjemné. Kdyby mi jednu vzali, pochopila bych, k čemu všemu mi sloužila — a teprve tehdy.
A co kdyby to tak bylo?

Poznámky

Pozn. překl.: San Giovanni in Laterano – archibasilika sv. Jana Lateránského, nejstarší ze čtyř hlavních papežských bazilik v Římě. ↩