Neděle 14. května 1876

Včera, když jsem naříkala, že jsem promeškala příležitost poznat Larderela, řekl mi Antonelli:
„Je to vaše vina — nechala jste si ujít chvíli, kdy na Pinciu nebyl nikdo.“
Jak se po takové větě odhodlat ho poznat?
V poledne je Antonelli u nás; vypadá — nebo mi připadá — celý malátný a nerozhodný, co se mne týče, mluvím málo a jsem velmi ráda, že jdeme obědvat ke Spillmannovi. A Bože, jaké překvapení — Larderel a Massa obědvají u vedlejšího stolu. Larderel je tak krásný. Dala jsem si jen šálek vývaru, ale mluvila jsem celou dobu, jak pro tetu a Antonelliho, tak i pro Larderela, jenž se na mě hodně díval.
Cestou nabereme Potechina a jedeme na planinu Torre di Quinto, kde jsou dostihy. Antonelli sedí naproti mně, jsem velmi otupělá, nevím, jak si počínat a co říkat, a nakonec si nechám — nejsprostším způsobem na světě — tisknout nohu. To ještě zbývalo. Ale řekla jsem si toto: ať se stane cokoli, o tom, co tu dělám, nikdo neví a nezanechá to ani stopu, ani škodu; život je tak krátký a tak zřídka krásný, že je třeba brát z něj, co lze. Ostatně jsem teď otupělá a nastalo úplné zatmění ducha, rozumu, paměti i hrdosti. V takovém stavu se z ničeho neviním a nic od sebe nežádám.
Prší. Mluví se málo, jenom o špatném počasí.
Tribuny jsou skoro prázdné. Princezna Markéta je ve své lóži, oblečena v bílém — ostatně to je nyní móda. Larderelův žokej padá a Larderel ho běží zvednout, za ním početný dav a také Pietro*, který se k nám vrací podat zprávu o nehodě právě ve chvíli, kdy vidím, jak Larderel sám vede svého žokeje za paži. Připadalo mi to tak milé, že jsem do něj bez rozumu zamilována. Jel dostih sám a — opravdu — v tom tak směšném a tak málo koketním žokejském kostýmu je stokrát hezčí než v obyčejném obleku.
Antonelli si stěžoval, že je nemocen; nabízela jsem, abychom ho nechaly odjet, vysadily ho, kde chce, ale zůstal až do konce a šel s námi na Pincio. U Farnesiny stál celý Řím, pěšky i v kočárech, neboť bylo pěkně a všichni, kteří na dostihy nešli ze strachu před deštěm, přišli se podívat na ten ubohý návrat.
Na pravé noze jsem celou tu dobu cítila jemný tlak a levá spočívala na jeho pravé botě. Nic jsme neříkali, ale chvílemi tlak zesílil.
Takže když jsem v sedm večer vystupovala z vozu, zábly mě nohy, protože mi ta opora a to němé pohlazení chyběly. Na Corsu byl dav a Bruschetti s pohledy zuřivého šílence snažícího se vypadat důstojně a přísně. Mrzelo mě, že se tak promenujeme s Antonellim — o nás se dost mluví i bez toho. Vyprávěl o všech svých dobrodružstvích z doby před klášterem a končil tím, že ho klášter za sedmnáct dní napůl otupil, a že kdyby ho tam byli drželi ještě tak dlouho, zůstal by tam navždy.
Torlonia mu přiznal svou lásku k Metcherské, z čehož dovozuji, že Antonelli Torloniovi vyprávěl o své lásce ke mně. Ostatně Torloniou se už nezabývám. Mám Larderela velmi ráda a Antonelli mě velmi dráždí a ponižuje, tím spíše, že vidím, že jím — postavením ani ničím jiným — rozhodně nelze pohrdat. A pak se člověk nesmí nechat unášet do oblak — naskytuje se příležitost, jež může ukončit mé trápení, je tedy třeba ji využít. Ano, využít — jenže právě to je nemožné. Ostatně tomu vůbec nerozumím, a dráždím se, a trýzním se, a zuřím!
Ze všeho nejdřív jsem si prohlédla nohy: s nimi to není jako se rty a změnily barvu — neboť to byly střevíčky ze žluté kůže.
Jsem otupělá a rozrušená; hledám příležitost vybuchnout na Antonelliho, říct mu všechno, co mě už dlouho dusí, a podle jeho odpovědi ho buď vyhnat, nebo se mu vrhnout do náruče.
Na střevíčcích nezůstaly stopy — bylo to jen bláto ze závodiště, celého promočeného deštěm.
Byla jsem dnes večer tak unavena, že... ne, počkejte — opřu se na chvíli o kanapé a budu snít; jen stěží se nutím toto psát.
Tak, jsem připravena. Byla jsem tedy dnes večer tak unavena, že jsem neměla ani sílu se učesat a zůstala jsem v salonu s rozpuštěnými vlasy po zádech.
O deváté přišel Simonetti s lístky na představení římské hudební společnosti a s pozdravy od rytíře Rossiho. Konverzovala jsem a připravovala čaj, jak nejlépe jsem uměla, až do půl jedenácté, kdy přišel Antonelli — poprvé, a patrně kvůli letní sezóně, bez fraku.
Simonetti brzy odešel a zůstali jsme ve třech. Mluvilo se o mém deníku — tedy o otázkách, jimiž se v něm zabývám — a Antonelli mě požádal, abych mu přečetla cosi — již nevím co — o duši nebo o Bohu. Šla jsem tedy do předsíně, klekla si k proslulé bílé krabici a začala hledat příslušné místo, zatímco Pietro držel svíčku. Ale jak jsem při hledání narážela na místa, která zajímala nás oba, četla jsem je se smíchem a trvalo to skoro půl hodiny; jednu chvíli jsem cítila jeho dech ve vlasech, neboť jsem četla se skloněnou hlavou. A místo abych uprchla, nepohnula jsem se — ani on ne.
Když jsme se vrátili do salonu, dal se do vyprávění nejrůznějších anekdot z doby od svých osmnácti let. Jak jako voják zahalený ve velkém plášti chodíval „dělat velkého pána“ do spolku ševců. Jednoho večera si všiml krásné ženy a poručil jí, aby tančila jen s ním; ševci se rozběsnili a usmyslili si, že ho druhý den spolu s jeho druhy ztlučou. Druhý den tam nešel a jeho druhy hned po příchodu strašlivě zmlátili ti okouzlující ševci, kteří při jejich vstupu převrhli lampy.
Bylo by to velmi nechutné, kdyby přitom nechodíval k dceři princezny Bandini a k jiným podobným.
Tolik bych to chtěla napsat, ale nikdy bych to nedokázala zopakovat tak, jak to vyprávěl ten, kdo vyprávěl sám o sobě — ostatně Antonelli vypráví všechny své historky půvabně.
Při revoluci roku 70 odjel jeho otec s celou rodinou strávit tři měsíce v Monaku a v Nice, aby nebyl svědkem královských ohavností. Tam začal mistr Pietro opravdu žít, a když ho zavírali do malého pokoje, objevil jednoho dne — když se bavil tím, že bušil holí do zdí — tajné dveře, které vedly do pokoje matčiny komorné. Domluvil se s tou dívkou a ona ho nechávala volně odcházet. Ale jeho bratři, kteří byli vždy zlomyslní a proti němu, se mu snažili dělat potíže, jimž unikl jen tak, že jim hrozil, že otci prozradí jejich dluhy.
Zpočátku byl velmi klerikální a s velkou horlivostí se účastnil všech manifestací. Jednoho dne klerikálové slavnostně oznámili, že se bude zpívat Te Deum v kostele sv. Jana Lateránského, a liberálové pochopitelně obklíčili kostel, aby je při odchodu vypískali.
Pískali tedy, a když jeden pán dost nahlas pronesl urážku, Antonelli — tehdy devatenáctiletý — k němu přistoupil a dal mu mocnou ránu pěstí. Nastala všeobecná rvačka a mladého kohouta odnesli do paláce rakouského velvyslanectví, odkud ho s tisíci laskavostmi a ohleduplnostmi propustili zpátky do otcovského domu. Otec se rozhněval, a když se Pietro ukázal u kardinála, ten ho pokáral za takovou přemíru horlivosti, takže se teď rozzlobil chlapec a odešel rovnou k pluku — k velikému pohoršení všech.
na okrajiAnnotation de Marie
[poznámka]
Když jsem to psala, cítila jsem k tomu chlapci odpor, ale nic jsem neřekla, abych nezničila román.
Otec i všichni otcovi přátelé mu psali dopis za dopisem, aby ho odvrátili od tohoto špatného kroku. On však přesto žil vojenský život, dělal dluhy a spáchal hromadu extravagancií, které by, kdybych je tu vyprávěla, ztratily půvab i barvu.
Když se asi před rokem vrátil, šel rovnou za kardinálem, jenž ho přijal velmi dobře, a vše, kromě dluhů, se začínalo vyvíjet příznivě, když ho přemluvili, aby vstoupil do Caccia-Clubu. Samo by to nic nebylo a kardinál by byl ochoten to přejít mlčením, kdyby se toho nechytily noviny, zvlášť teď lačné skandálů a dychtivé kardinála popíchnout; ze všech koutů Itálie mu posílali novinové články, v nichž se psalo o hraběti Pierru Antonellim, kardinálově synovci, jenž vstoupil do Caccia-Clubu, jehož čestným předsedou je princ Umberto.
Vatikán se rozhněval a bratři — Dominique a Paul — přispěchali, aby Pietra* zastrašili a vyprávěli mu, že kardinál zuří; namluvili mu toho tolik, že se chlapec polekal a neodvážil se postavit před hrozného Antonelliho — který ho, jak vidíte, ani nevyhnal, ani neproklel. Od té doby se věci zhoršily a Pietro sám říká, že se ke svému strýci zachoval velmi hloupě.
na okrajiAnnotation de Marie
[poznámka]
Protože mi ten člověk nic nebyl, ráda jsem psala slavná jména, vzpomínajíc na paměti, jež jsem četla.
Aby se docela napravil, zbývá mu už jen tohle smíření, a za každou cenu ho chce — jenže otec musí přijít s ním a otec se k tomu zatím nemůže odhodlat: „Protože věří, že jsem to vše udělal jen tak! Nevěří, že jsem se obrátil.“
Otec sepsal závěť, v níž je Pietrův podíl menší než podíl jeho dvou bratrů, a stanovil, že kdyby řečený Pietro* prohospodařil veškerý svůj majetek, jsou bratři povinni ho ubytovat, živit a oblékat. Platí zákon o volné polovině — to jest jedna polovina se neměnně dělí na rovné díly a druhou, volnou, lze odkázat komukoli.
Bratři zdvihli křik, když se dozvěděli, že Louis Antonelli hodlá zaplatit Pietrovy dluhy, a nejstarší přispěchal z Terraciny, aby tomu zabránil — nebo přinejmenším dosáhl od Pietra písemného uznání, že tato částka bude později odečtena z jeho podílu.
Dali ho tedy do kláštera a sám říká, že prvních pět dní byl velmi nešťasten; pak začal zjišťovat, zda jsou dluhy zaplaceny, ale vždy mu odpovídali, že je třeba ještě počkat. Konečně jednoho krásného dne mu poslali rodinného advokáta, ale v klášteře ho neznali, a tak ho nepustili dovnitř — tím spíše, že ho bratr vrátný bůhvíproč pokládal za zednáře.
Od té doby ho zpovědník trýznil kvůli zednářství a přikazoval mu přiznat, že je zednářem. Zpověď trvala tři dny; kněz chtěl všechny podrobnosti, dokonce i návštěvu u somnambuly, z čehož byl poděšen a prohlašoval, že to byl ďábel.
„Ale otče, jestliže nevěděla nic, tedy ani ďábel nic neví!“
Ačkoli mi ten okouzlující kajícník vyprávěl o laskavosti a dobrotě mnichů a představeného, díky němuž se platba uskutečnila — vždyť je to vážený stařec, jemuž každý líbá... ruku — ať řekl cokoli, je to hrůzné.
Nyní chce hrabě Louis, aby Pietro do Klubu už nechodil, ale zůstal jeho členem. Ostatně ví všechno, co se tam děje, a stejně tak kardinál, který tam má špiony — takže ve Vatikánu se hned dozvědí každé slovíčko pánů liberálů.
„Nemohu chodit zároveň do Klubu i do Vatikánu,“ řekl Pietro*, „protože by mě pokládali za špióna... a i nechtěně bych mohl v Klubu opakovat strýcova slova a u strýce slova z Klubu, a z toho bych měl nepříjemnosti.“
Poslouchala jsem to všechno i mnoho dalších úvah s jistou hrůzou a jistou žárlivostí. Především mě mrazí tato naprostá závislost. Zakázali by mu mě milovat — a on by poslechl: tím jsem si teď jistá. A pak mi připadá, že všechna ta moudrost, všechny ty tak správné a dalekosáhlé úvahy vyhánějí lásku z jeho srdce. Raději bych chtěla rozuzděného ducha — jen aby mě opravdu miloval. Poslouchala jsem to všechno s živým uspokojením, zkaleným všelijakými obavami. Nevím proč, ale zdá se mi, že mě již nemiluje; už mi o tom nemluví; ostatně neměl nejmenší příležitost. Jsme stále s tetou. Byla bych nadšena tím, co jsem slyšela, kdyby mi zároveň řekl: „Ano, takový jsem teď a to všechno je pro vás a doufám, že tu změnu oceníte a budete mě milovat, jak já miluji vás.“
Ale neměl ani příležitost, ani snad ani přání mi to říci, a mě to znepokojuje. Jeho rodina, kněží, mniši mě děsí. Ať mi říkal cokoli o jejich dobrotě, když slyším o takových ohavnostech a tyraniích, zmocňuje se mě úžas a hrůza. Ano, bojím se jich — a těch dvou bratrů také. Ale o to nejde: vždycky mohu přijmout, nebo odmítnout; bouří se mé hrdé sebevědomí, cit ušlechtilé pýchy, který musí pociťovat každá dobře narozená duše!
Čekám a trýzním se! A prosím Boha, aby mě vyvedl z tohoto úskalí. Za tři čtyři dny jedu do Nice; představa odloučení, dříve lhostejná, mě nyní děsí. A jak zůstat a proč zůstat? Není na mně čekat a prosit — fuj! fuj! fuj!
Děkuji Bohu, že mi rozvázal pero; včera to byla muka — nedokázala jsem se vyjádřit.
Vše, co jsem dnes večer slyšela, a vše, co z toho vyvozuji, a všechny dřívější věci mi leží těžce na hlavě — a pak je tu i prostě lítost, že dnes večer odešel; do zítřka je tak daleko. Takže sotva jsem osaměla, sedla jsem si celá rozrušená, se znepokojením a podivným smutkem v srdci, se zvednutou hlavou a svěšenými pažemi, a dostala jsem velkou chuť plakat z nejistoty — a snad... z lásky.
Pak jsem si opřela pravý loket o levou ruku a bradu o pravou, se svraštěným obočím a pohrdlivými rty, a začala jsem se zamýšlet nad... vším — nad tím, co potřebuji, co mám, a především co nemám. Pak jsem začala psát, ale pak jsem pocítila neodolatelnou touhu snít, sladce se omámit, a tak jsem na chvíli přestala a teprve potom se znova pustila do psaní tohohle všeho.
Cestou do toaletního pokoje jsem učinila objev a honem o něm spěchám zpravit deník. Objevila jsem jakousi dřevěnou mříž, jež zahrazuje dveře malého točitého schodiště. Vzala jsem svíčku, odsunula mříž, sestoupila šest schodů a našla ještě jedny malé dveře; když jsem je otevřela, uviděla jsem první podestu našeho schodiště. Tak tu máme volný průchod — tím spíše, že malé schodiště je bezprostředně za dveřmi mého pokoje, ty malé dveře skryté v závěsu z červeného damašku, ubohém zbytku minulé slávy. Nevěděla jsem, k čemu by mi ten průchod mohl sloužit, ale šla jsem pro deník a říkala si: nyní stačí, aby Antonelli požádal o tajný rozhovor — a dostane ho! Ale nepožádá o něj, nemá mi co říci a zakázali mu myslet na mě.
Ať tak či onak — v každém případě mě nemrzí, že jsem objevila způsob, jak sama vyjít na schodiště nebo přivést toho muže do toaletního pokoje, kam ústí malé dveře a točité schodiště — protože si jistě nemyslíte, že zamýšlím nechat ho tajně přijít nahoru ke mně. Nebojte se, milí tvorové, kteří mě nikdy nebudete číst. Bojíte se? Tím lépe — trocha strachu je potřeba, aby zájem neochabl; ale ujišťuji vás, že se mýlíte. Čím více ujišťuji, tím více pochybujete — a právě to si přeji.
Ústa, pak noha... postupuji rychle, to je pravda, ale jdu jen tak daleko, jak sama chci jít.
Je mi zřejmě souzeno nespát! Otevírám znovu bílou krabici, abych řekla toto: několikrát za poslední dva dny Antonelli pravil, že příští zimu půjde do společnosti. Půjde do společnosti — jako mladý muž, sám — to je jasné.
V takovém případě — jaký ničemný a ohavný člověk! Modlila jsem se, když mi tato věc přišla na mysl, a vyběhla jsem svěřit svému jedinému důvěrníkovi tuto urážku mé pýchy a mého srdce.
Bože můj, tentokrát se nade mnou smiluj! Necháš mě v tom stavu! Poté, co ze mne vydral přiznání a polibek, ukloní se mi a odejde! Proboha, to musí dopadnout jinak!
Dobrá Panno Mario, Matko Pána našeho Ježíše, ochraňuj mě! Nemodlím-li se tu k Tobě déle, je to proto, že jsou skoro čtyři hodiny ráno a bojím se, že když bdím tak dlouho, onemocním.

Poznámky

Pozn. překl.: Planina severně od Říma užívaná pro dostihy v 70. letech 19. stol., než byl v roce 1881 otevřen hipodrom Capannelle. ↩
Pozn. překl.: Princezna Markéta Savojská (1851–1926), manželka korunního prince Umberta (pozdější královna italská). Její přítomnost na dostizích potvrzuje, že šlo o vysoce společenskou událost. ↩
Pozn. překl.: Dobytí Říma italskými vojsky dne 20. září 1870, jímž skončila světská moc papeže. Pro rodinu Antonelli, úzce spjatou s papežstvím, šlo o katastrofální událost. ↩
Pozn. překl.: Slavnostní chvalozpěv (lat. Te Deum laudamus = Tebe Bože chválíme), zpívaný při slavnostních příležitostech. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „casa paterna“. ↩
Pozn. překl.: Circolo della Caccia (Lovecký klub), založený 1869 v Římě jako exkluzivní šlechtický klub. Členství korunního prince Umberta (pozdějšího krále Umberta I.) z něj činilo politicky citlivé místo — vstoupit do klubu znamenalo de facto uznat italskou monarchii, což bylo pro rodinu Antonelli, věrnou Vatikánu, nepřijatelné. ↩
Pozn. překl.: Italský dědický zákon o quota disponibile (volný podíl): polovina pozůstalosti se rovnoměrně dělí mezi dědice (quota riservata), druhou polovinou může zůstavitel disponovat volně. ↩
Pozn. překl.: Marie píše „pour en [sic] obtenir“ (nadbytečné „en“). ↩
Pozn. překl.: Marie píše „Quoique“ [sic] (místo „quoi que“). ↩
Pozn. překl.: Záměrná pauza před slovem „ruku“ vytváří v originále dvojsmyslný efekt; Marie si pohrává s tím, co by čtenář mohl doplnit před nevinným zakončením věty. ↩
Pozn. překl.: Franc. cabinet de toilette – pokojík k oblékání a úpravě zevnějšku, šatna (nikoli koupelna v moderním smyslu). ↩
Pozn. překl.: Damašek — luxusní vzorovaná tkanina, užívaná k výzdobě stěn. ↩
Pozn. překl.: Marie oslovuje své budoucí čtenáře s hravým pohrdáním (franc. animaux = zvířata, tvorové), přičemž předstírá, že neexistují. Klasická Mariina hra s metanarativem. ↩
Pozn. překl.: Marie píše „je suis courue“ [sic]. ↩