Pátek 12. května 1876

Tady to není jako v Nice a nemohu se dočkat, až vyjdu. Potechinova okna jsou naproti, vidí nás, my vidíme jeho, a já mu říkám, ať přijde. Všichni tři jdeme k tomu drahému Spillmannovi, pak do Svatého Petra, abychom ho ukázaly tetě, ohromené tolika nádherou. Větší potěšení než vidět něco sám je ukázat druhým, co už člověk viděl.
Pak jdeme do Borghese, kde je regionální zemědělská výstava atd. Procházíme výstavu pěšky, obdivujeme květiny a rostliny a potkáváme Zucchiniho, který — zapomněla jsem to říct — vycházel od Spillmanna, zrovna když jsme tam vcházely.
Ještě je tu dost lidí. Všichni se velmi diví, že se v Římě objevuji už potřetí — jsem tu dobře známá. Potechine odchází domů na večeři a my se zastavujeme na Pinciu. Přichází k nám Simonetti, představuji ho madame Romanoffové a říkám mu, že jsem se sem dostala podivuhodnou náhodou. V Janově jsme potkaly tetu, která za námi jela do Říma. Co dělat! Už se kvůli tomu vypravila a nechtěla se vrátit, aniž by viděla Řím; rozhodlo se tedy, že zůstaneme několik dní v Janově u přátel, pak se vrátíme do Nice, zatímco teta pojede do Říma a vezme mě s sebou.
Simonetti odchází, přichází Bruschetti — opakování téhož příběhu. Nenávidím ho méně a možná mu dovolím přijet do Nice. Ale hle — před námi se pěšky prochází Larderel s Torloniou. Doufala jsem, že Clemente* přijde a vysvobodí mě z nenávisti, ale nic takového neudělal.
Pietro* nepřišel ani na Pincio — ach! Tím lépe.
Vidíme ho ve fiakru — sedí v klíně dvou jiných pánů. Naproti hotelu de Rome se s nimi rozloučí a já mu kynu, ať přijde. Celý září a dívá se na mě očima, které jasně dokazují, že vše bral vážně a všechno si pamatuje. Ubohý osel!
Včera se ohlásil deset minut po jedenácté a řekli mu, že spíme.
„V kolik hodin mohu dnes večer přijít?“
„V deset hodin,“ říká teta.
„A pokud se ohlásíte v jedenáct, nepřijmou vás,“ dodávám.
Ne, vážně — copak si opravdu myslí, že ho miluji? To je ale zvíře!
Viděla jsem Gianetta Doriu, který je nyní knížetem Doriou.
Vznáší se nad ostatními jako orel. A ten pocit hrůzy smíšené s jistým podivným vzrušením, který ve mně vzbudil v Apollu, trvá dosud.
Tetě připadá Antonelli ošklivý a mluví jen o Doriovi.
„Prosím vás, madam, nevkládejte mi ho do hlavy, mám i tak dost práce, abych se do něj nezamilovala. Larderel, Torlonia a Doria. Tři! To je příliš na mou hlavu, která je i tak úplně zbujnělá.“
„Jaká hloupost, drahá! Dobře si pamatuješ, co ti řekl Moreno: nesmíš milovat, protože není nikoho hodného lásky.“
„Však já vím! Takže chápete, v jakém smyslu říkám: zamilovaná.“
Antonelli přišel a teta mi potom prohlásila, že je z něj nadšená, že je to rozkošný chlapec. Takový dojem dělá na každého. Hodně nás rozesmál, když vyprávěl o svém pobytu v klášteře. Souhlasil prý, že tam vstoupí na čtyři dny, a jakmile tam byl, drželi ho sedmnáct dní.
„Proč jste lhal? Proč jste říkal, že jste byl v Terracině?“
„Protože jsem se styděl říct pravdu.“
„A přátelé z klubu to vědí?“
„Ano, zpočátku jsem říkal, že jsem byl v Terracině, pak se mě začali ptát na klášter, a nakonec jsem to vyprávěl, smál jsem se a všichni se smáli. Torlonia byl zuřivý.“
„Proč?“
„Protože jsem mu to neřekl hned, protože jsem mu nedůvěřoval.“
Pak vypráví, jak se chtěl zalíbit otci, a proto nechával z kapsy jakoby náhodou vypadnout růženec, aby to vypadalo, že ho nosí stále u sebe.
Zkrátka vyprávěl celý ten příběh co nejprostěji a já ho zasypávala výsměchy a drzostmi, na něž odpovídal, to se musí nechat, velmi dobře.
„Desátého května v šest večer se rozhodlo, že se dostihy budou konat nazítří, a hned jsem odeslal depeši vaší paní matce a pak napsal dopis.“
„Komu?“
„A-... také madame,“ říká a usmívá se.
Trochu mě dopalovalo, že mě má za ženu, která ho miluje, a litovala jsem, že jsem řekla a udělala, co jsem řekla a udělala onoho večera.
Nechávám ho napsat dopis starému Audiffretovi, v němž mu jakási matka syna-hlupáka radí zavřít Emila* do kláštera.
Nedokázala jsem mu nic říct mezi čtyřma očima a rozmístění pokojů není příznivé. Budu muset vymyslet nějakou kličku, protože se musím v očích toho malého očistit. Ostatně celá ta historie nikam nevede a nudím se tím, že ztrácím čas — příjemně, pravda, ale přesto ho ztrácím.
Mluvím dál o Larderelovi a Pietro se ptá, zda ho chci poznat.
„Velmi, protože ho mám velmi ráda, jenže se obávám, že mě pohorší.“
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie
Ach, joj!
na okrajiAnnotation de Marie
a teta k tomu přidala dlouhou řeč o chování mladých mužů a o nemožnosti stýkat se s takovým uličníkem.
Pietro brání mého přítele Alexandra a já se směji.
To vše je velmi úsměvné, ale smutné. Antonelli si myslí, že ho budu věčně čekat, protože nepředpokládám, že by si troufl žertovat.
Je třeba poslat pro Viscontiho.
Musela bych toho spoustu komentovat, ale jsou dvě hodiny a nejsem v náladě.
Poznámka editorů
[poznámka]
na okrajiAnnotation de Marie, 1881
1881. Jsem protivná.
Ostatně doufám, že ti, kteří tento deník kdy budou číst, mají dost rozumu, aby všechno ocenili, aniž bych jim to musela strkat pod nos. Avšak... ne, doufám, že pochopíte vše, na co nemám trpělivost psát.
Chci vycházet do společnosti!!! Proč, dobrý Bože, neuděláš z lásky Bruschettiho a Antonelliho jedinou lásku Doriovu?
Co je to za lásku? Nic pro mě nedělá, ten Pietro*. Nepohne ani prstem. Všechno dělám já. Je to absurdní. Miluje mě a nic nežádá, nic nechce a zůstává v klidu. Nic takového jsem nikdy neslyšela a ničemu nerozumím. Chce mě, nebo nechce? Chci to vědět — a mít ovšem volnost přijmout, nebo odmítnout.
Ta závislost, ten otec... Fuj! Ráda bych věděla, zda si ti proklatí kněží myslí, že je to pro mě takové štěstí. Neznají mě, ti pedanti.
Ráda bych, aby mi někdo řekl, zda se mýlím, nebo mám pravdu, když své postavení pokládám za falešné. Bohužel se obávám, že mám pravdu, a byla bych ráda, kdybych se trápila zbytečně. Kdybych se aspoň mohla šíleně zamilovat, věděla bych, co chci — jinak je všechno jen otázkou peněz. Musím být bohatá: chudá bych dala manžela oběsit a oběsila bych se i sama.
Samozřejmě jsem dnes večer opakovala báchorku o svém pobytu v Janově.
Jaká škoda, že Pietro je tak lstivé zvíře a drží se tak dobře! Ne, je to dobře — jinak bych jím pohrdala. Ostatně je takový, protože nemiluje, nebo spíše protože se považuje za milovaného. Ráda bych dokázala* jím pohrdat, abych viděla, jak by se tvářil. Říkám „dokázala“ ne proto, že bych k němu měla slabost, ale protože se bojím ztratit ctitele a možná (pokud Visconti říká pravdu) i něco více. Nejsem si sebou jistá. Je to hloupé. Kdybych měla čas, zkusila bych to. Zkusme to přesto. Uvidíme. Dnes večer nedokážu psát.