Pátek 28. dubna 1876

A v šest hodin jsme byli znovu ve vagonu. Několikrát jsem usnula a pokaždé se mi zdály hrozné sny jako noční můry.
V jedenáct hodin jsem si lehla, abych neviděla olivovníky a červenou půdu, a pětatřicet minut po jedné jsme vystupovali na nádraží v Nice, k velké radosti tety, která se celá rozrušená motala v doprovodu slečny Collignon, slečen Sapogenikoffových, Trifona a Lefèvra.
„Víte,“ vykřikla jsem na ně, ještě než se otevřela dvířka vagonu, „víte, velice mě mrzí, že sem přijíždím, ale nemohla jsem jinak!“
Všechny jsem je naráz políbila.
Dina, teta, Giro a já v jednom fiakru, ostatní v landau.
Cestou jsme stihly povyprávět skoro všechna naše dobrodružství.
Sapogenikoffovy a slečna Collignon vystoupily u čísla 7. Nastoupila jsem s mámou, tetou a Dinou do kočáru.
Dám vám přehled domácích záležitostí. Slečna Collignon nám jen prokazuje tu čest, že u nás bydlí. Tráví čas u Sapogenikoffových, a ty vzácné chvíle u nás vyplňuje tím, že říká dědečkovi a tetě, jak jsou slečny Sapogenikoffovy andělé a že špatné způsoby pochytily jedině ode mne a od Diny.
Kromě toho dává na odiv vášeň pro Barnolu, na niž je dědeček strašně žárlivý.
Dům je zařízený úžasně. Můj pokoj je oslnivý — a když jsem otevřela dveře na balkón a pohlédla na naši velmi hezkou zahradu, na Promenádu a na moře, musela jsem nahlas říci:
„Ať si kdo říká, co chce, není nic tak nádherně prostého a tak rozkošně poetického jako Nice.“
Varpahowsky s námi večeří. Čas utekl vyprávěním novinek z Říma a z Nice. Ostatně tady už vědí všechno, protože máma psala do Nice každý večer. Ukazujeme fotografie Plowdena, Bruschettiho a Pietra. Vyprávíme o našem pobytu v Římě a tisícerým způsobem přikrášlujeme, jak jsme chodili do společnosti. Ale ujišťuji vás, že na slečnu Collignon, která je tak zpupná a tak ráda nás ponižuje, je to třeba.
Vyprávěla jsem jí historii s Pietrem od prvního večera v Opeře, nic jsem neubrala ani nepřidala.
„A kdy bude svatba?“ zeptala se se smíchem.
„Ach! to ještě nevím.“
Když jsme zůstali sami, totiž máma, teta, Dina, Walitský a já, mluvilo se o mém trápení.
„Ostatně,“ řekla jsem, „dost, prosím vás. Všude je to stejné, v Nice jako v Římě.“
„V Římě je to tvoje vina, vpadla jsem na velvyslanectví jako bomba, napsali do Nice a z Nice odpověděli hrůzy.“
„A proč se hrůzy neříkají o jiných?“
„Protože jiní nevedou soudní spor.“
„Nuže, je třeba se ho zbavit, a já pojedu do Ruska.“
„A co tam?“
Chtělo se mi vzteky chcípnout, ale spokojila jsem se s odpovědí:
„Abych vás donutila tam přijet, když tam zůstanu. Protože zase povolujete. Takhle to už dál nejde. Vyprávět se to dá, to ano, ale ve skutečnosti byl náš život v Římě bídný jako vždycky; ovšem měla jsem ctitele, ale ty budu mít vždycky, to nic nedokazuje.“
„Ale vždyť to je všechno, co je potřeba!“
„Ne,“ řekla jsem a jen s námahou se ovládla, „ne. Ostatně vás prosím, abyste o tom už nemluvili. Dřív jsem ty rozhovory sama navozovala, protože jsem si myslela, že když se bude pořád mluvit, něčeho dosáhnu; teď se jim vyhýbám. Nedělejte si iluze: jestli s vámi žiji, je to proto, že nemohu jinak. Ale jsem unavená do krajnosti, nejsou mi dva roky, je mi sedmnáct let a tři měsíce. To není stáří, ale je to věk, kdy se už nečeká tak klidně jako v deseti na dobrodiní budoucnosti. Sbohem.“
Nemám už k tomu co dodat, o tom se všechno ví nazpaměť.
Skoro jsem se trápila, když jsem viděla, kolik věcí, a tedy i času, je třeba, aby mé pokoje byly docela pohodlné a podle mých představ.
Je už velmi pozdě, tyto dva dny jsem napsala jedním dechem.
Můj šnečí domeček na mě čeká. Můj pokoj... ostatně ne, popíšu všechno najednou, až bude všechno hotové.