Čtvrtek 27. dubna 1876

A Bůh mě z toho vysvobodil. Šla jsem spát ve čtyři a probudila se v půl osmé, takže jsem spala tři a půl hodiny.
Ale vstala jsem svěží a čilá a v devět jsme byli na nádraží s Potechinem a Pietrem.
Těsně před odjezdem jsem nedělala okolky, a místo abych zůstala se všemi ostatními, procházela jsem se po nádraží sem a tam s cardinalinem.
Bez strojenosti, a zčásti s jeho pomocí, jsem vyslovila všechno, co jsem napsala včera, i s tím rozvedením, jaké s sebou nese živá řeč. Odpověděl prostě a jasně.
„Miluji vás a budu vás milovat vždycky, snad ke svému neštěstí.“
„A díváte se, jak odjíždím, a je vám to jedno.“
„Ne, to neříkejte, není mi to jedno. Vážně jsem o vás uvažoval.“
„Ach! ano, odjel jste, a ani vás nezajímalo, kde jsem a co dělám, a já jsem se velmi zlobila, protože jsem si myslela, že mě ne... nemilujete.“
„Tak nemůžete mluvit, nevíte, co všechno jsem vytrpěl; ostatně nejenže mi to nebylo jedno, ale věděl jsem, kde jste a co děláte.“
„Dobře, dobře.“
napříč stránkou
Byla jsem prostě velmi hloupá a velmi pošetilá.
„Ostatně jste musela dobře vědět, že jsem o vás vážně uvažoval. Od té doby, co jsem vás... uviděl, jsem se úplně změnil. Vždycky jste se ke mně chovala jako k darebákovi a nemohu zapomenout na ten večer ve Valle, kdy jste vyslovila tak ponižující domněnku! Uctivý a zdrženlivý obvykle nejsem; k vám jsem však takový byl vždycky v nejvyšší míře, a to vám mělo ukázat, jaké mám úmysly. Jestliže jsem v životě natropil hlouposti (tropí je každý), není to důvod považovat mě za ničemu a větroplacha. Kvůli vám jsem se rozešel s minulostí, kvůli vám jsem všechno snesl, kvůli vám jsem se usmířil s rodinou.“
„Ne kvůli mně, pane, vůbec nechápu, co já mám s tím usmířením společného.“
„Ach! zase! Bylo to kvůli vám, to je jasné, a bylo to proto, že jsem o vás vážně uvažoval.“
„Vy vždycky chcete, aby se všechno vyslovilo podrobně a matematicky; některé věci jsou jen naznačené, a přesto jsou velmi zřejmé. Ale vy jste si ze mě tropila žerty, nemilujete mě.“
„To není pravda!“
„Milujete mě?“
„Ano, a poslyšte: nemám ve zvyku nic opakovat dvakrát. Chci, aby se mi věřilo hned. Nikdy jsem žádnému muži neřekla, co jsem řekla vám. Cítím se hluboce uražená, protože má slova, místo aby byla přijata jako přízeň, jsou brána na lehkou váhu a rozebírána. A vy se odvažujete pochybovat, když vám to říkám! Opravdu, pane, už mi s vámi dochází trpělivost.“
Zahanbeně se omluvil. Pak jsme si všechno docela vysvětlili a hodina odjezdu se rychle blížila. Skoro jsme už nemluvili.
„Budete mi psát?“ zeptal se.
„Ne, pane, to nemohu, ale dovoluji vám, abyste mi psal vy.“
„Ach! to je mi pěkná láska!“ vykřikl.
„Pane,“ řekla jsem vážně, „nežádejte příliš. Je to veliká přízeň, když mladá dívka dovolí, aby jí někdo psal. Jestli to nevíte, tak vás o tom poučuji. Ale už budeme nastupovat, neztrácejme čas planými spory. Budete mi psát?“
„Ano! A říkejte si, co chcete, cítím, že vás miluji tak, jak už nikdy nikoho milovat nebudu. Milujete mě?...“
Kývla jsem hlavou.
„Budete mě milovat vždycky?“
Totéž kývnutí.
„Tak na shledanou, pane.“
„A kdy?“
„Příští rok.“
„Ne!!“
„Tak přijeďte do Nice.“
„Přijedu.“
„Tak sbohem, pane“ – a aniž bych mu podala ruku, nastoupila jsem do vagonu, kde už byla celá naše společnost kromě Walitského, který se s Pietrem objímal na rozloučenou. Otevřela jsem boční okénko a postavila se k němu.
napříč stránkou
Bože, jak mi ten Pietro v té chvíli připadal nepříjemný, ale odvrátila jsem se, abych si zachovala aspoň nějakou iluzi. Ano, říkala jsem všechny ty hlouposti, kompromitovala jsem se, a on se mi ani nelíbil!
„Nepodala jste mi ruku,“ řekl Antonelli a přistoupil blíž.
Podala jsem mu ruku.
„Miluji vás,“ řekl, velmi bledý.
„Na shledanou,“ řekla jsem tiše.
„Myslete na mě občas,“ řekl a zbledl ještě víc, „já budu myslet jen na vás.“
„Ano, pane, na shledanou.“
Vlak se rozjel a ještě několik okamžiků jsem ho viděla, jak se na mě dívá tak dojatě, že to vypadalo až jako lhostejnost; pak udělal několik kroků k východu, ale protože jsem byla stále vidět, zastavil se znovu jako automat, narazil si klobouk do očí, udělal ještě krok vpřed... a pak, pak už jsme byli příliš daleko, abych ho viděla.
Neměla jsem čas zesmutnět, protože se hovořilo a já jsem se hovoru čile účastnila, abych se neponořila sama do sebe. Stejně se budu náramně nudit.
„Žena nikdy nedá najevo, že miluje,“ řekla jsem mu na nádraží.
„Ne,“ řekl, „mýlíte se. Žena to neřekne a nechce to dát najevo, ale proti své vůli to prozradí.“
„Tak tedy,“ řekla jsem netrpělivě, „odjíždím, sbohem, nechávám vás vašemu klubu, vašim přátelům, Zucchinimu, Cesarovi, budete velmi šťastný.“
„Ach! ne, takhle už žít nemohu. S tím je u mě konec. Ovšem jestli mě nemilujete, začnu znovu, budu vyvádět bláznovství, budu se opíjet, abych otupěl.“
„To by bylo špatné.“
„Víte,“ přerušil mě, „muž může snáz zapomenout, může se omámit; já třeba mám klub, přátele, smích, zkrátka tisíc věcí, které odvádějí od velké myšlenky, kdežto vy nic z toho nemáte, a proto byste měla myslet víc, protože máte jen svou lásku... Mluvím obecně.“
„To je pravda, máte pravdu, na to jsem přišla už dávno.“
„Ale to mi nezabrání, abych na vás pořád myslel. Víte, že jsem dnes v noci vůbec nespal.“
„A kde jste tedy byl?“
„Doma.“
„Ale jděte!“
„Ujišťuji vás, pořád jsem myslel na to, co říkáte, a ujišťuji vás, že vám nemohu porozumět. Máte tak podivné způsoby.“
„Přesně to si myslím o vás.“
Byla bych nešťastná, že opouštím Řím, na který jsem si tak zvykla, kdyby mě kolem čtvrté, když jsem uviděla nový měsíc, nenapadla jedna myšlenka.
„Vidíš ten srpek?“ zeptala jsem se Diny.
„Ano,“ odpověděla.
„Nuže, z toho srpku bude za deset až dvanáct dní velmi krásný měsíc.“
„Nepochybně.“
„Viděla jsi Koloseum za měsíčního svitu?“
„Ano.“
„A já jsem ho neviděla.“
„Já vím.“
„Ale možná nevíš, že ho chci vidět.“
„Možná.“
„Ano, a proto budu za deset až dvanáct dní zase v Římě, jak kvůli dostihům, tak kvůli Koloseu.“
„Ach!“
„Ano, pojedu s tetou. A bude mi tak dobře bez tebe, bez mámy, bez Walitského; s tetou ve dvou se budeme projíždět ve viktorii a budu se náramně bavit.“
„Tak dobrá,“ řekla máma, „bude to tak. Slibuji ti to.“
A políbila mě na obě tváře.
V jednu hodinu v noci jsme byli v Janově, ve dvě jsme spali.

Poznámky

Pozn. překl.: Cardinalino (italsky „kardinálek“) – Mariina přezdívka pro Pietra Antonelliho, synovce kardinála Antonelliho. ↩