Sobota 29. dubna 1876

A tak jsem tedy v tomto modrém pokoji, po němž jsem toužila a v němž stále toužím.
Sapogenikoffovy byly u mě a chtěly vidět „moje oběti“. Není nikoho, kdo by nedával přednost Pietrovi.
Je hezky; bude třeba se trochu podívat, kdo je tu ve městě, a pak po obchodech pro různé věci do pokoje.
Musím zařídit ateliér, oratoř, knihovnu. To půjde teprve po návratu z Ruska, odkud přivezu peníze.
Apropos! A Audiffret? Co s ním děláme? Absolutně nic. Už měsíc ho nikdo neviděl; dělí svůj čas mezi Špičatou a Olivu a na Promenádu se nikdy neukáže.
Ostatně málo mi na tom záleží, věnuji se své klidné malé lásce k Pietrovi. Opravdu věřím, že rty jsou neviditelnými nitkami spojeny se všemi částmi těla a srdce. Jeho oči byly v mých očích a jeho pootevřené rty čekaly na mé rty a neodvažovaly se pro ně jít. Toto váhání mě okouzlilo a já mu učinila konec. Ne, ale představte si mě s polibkem muže na rtech! nejenže jsem ho strpěla, ale také jsem ho opětovala. Byl to ostatně první a jediný. Neměla jsem ani vůli, ani odvahu políbit ho na tvář — bylo by to banální a maloměšťácké — a když mě celý rozechvělý líbal, spokojila jsem se tím, že jsem zavřela oči a dala mu ruce kolem krku, neboť jsem se velmi bála, aby je — kdyby přesáhly tloušťku toho jakéhosi výklenku ve dveřích — nespatřil Walitský, který mohl přijít každou chvíli.
Je to přece jen trochu k smíchu — a nikdo nic netuší; pokládají mě za stejně přísnou a čistou a diví se, proč jsem mu neřekla, že ho miluji, když to přece k ničemu nezavazuje. Hle, jak se lidé mýlí!
Rodina se skládá takto. Nejprve a především kardinál-diákon Giacomo Antonelli. Tento vznešený muž měl čtyři bratry, z nichž jeden — ten, co byl ředitelem banky — zemřel bez dětí a zanechal svůj majetek Pietrovu otci. Zbývají mu tedy tři, z nichž jeden nemá děti a mít nebude, zbývající dva je mají. První má syna, který je již osm let ženatý s dcerou hraběnky Garcíové, ale děti nemá a mít nebude. Tato větev je tedy mimo hru. A konečně je tu hrabě Luigi Antonelli ženatý s hraběnkou Camilou Folchiovou, s níž měl tři syny: Dominika, Pavla a Petra. Podle nových zákonů zdědí nejstarší polovinu a o druhou polovinu se rovným dílem rozdělí zbývající dva bratři.
Kardinál sepsal závěť, v níž vše zanechává svému bratru Luigimu; ostatní nedostanou nic, protože nemají děti a sami jsou bohatí. Luigi je také velmi bohatý, ale má tři syny.
Jste tedy v obraze. A nyní si půjdu obléci. Pan Sapogenikoff je zde a považuje za nejpřirozenější věc na světě, že jeho žena drží smutek a mění Yourkoffův pokoj v kapli, kam se desetkrát denně uchyluje, aby se před oltářem sestaveným z ikon světců a ozdobeným stále obnovovanými květinami modlila a hleděla na postel ubožáka, kterou nechává každou noc chystat, jako by v ní měl přijít spát. Tento muž je buď nejpodlejším z lidí, nebo andělem z nebe. Nina je opuchlá a žlutá, živí se výhradně bramborami a čajem. Zatímco jsme tam byly, přišel Barnola a říkal, že se o našem příjezdu dozvěděl teprve dnes ráno a že byl zrovna na cestě k nám, když tu zahlédl náš kočár.
Nina, Marie, teta, pan Sapogenikoff a Walitský jdou k nám domů, zatímco já, máma, Dina a Olga jdeme na hudební odpoledne. Trochu prší, ale Saëtone Gautier (bratr Pépinův) a dvě další obludy jsou na svém místě. Jsou tak špinaví a oškliví po těch římských pánech, že nevím, co říci.
Saëtone — ta obluda, kterou jsem nazývala strýčkem Saëtone — nás přichází přivítat. Přijímáme ho zdvořile z úcty k sobě samým a protože taková bytost nezaslouží nic víc než lhostejnou lhostejnost.
„A váš portrét, slečno, ten, co jste mi slíbila, co jste mi nedala a říkala, že se na něj musím přijít podívat — jenže já jsem přijít nemohl — kdy mi ho dáte?“
„Ach! pane,“ říkám s úsměvem, „nepřišel jste pro něj a já ho dala někomu jinému, takže vám už žádný dát nemohu.“
„Tomu se říká mluvit jasně!“ řekl a obrátil to v žert. „Ach, ach! to je skutečně odpověď... ale to mi nezabrání, abych vám v nejbližších dnech přišel složit hold.“
„Budeme potěšeny, pane.“
Z několika obratně pronesených slov o našem zábavném pobytu v Římě a o tom, jak nás tam oslavovali, si bývalý strýček Saëtone může domyslet věci, které jistě neopomene vyprávět dál.
„Ale vy zůstanete v Nice?“ zeptal se.
„Samozřejmě se sem budeme čas od času vracet — ale Řím miluji natolik, že se tam pokusím usadit natrvalo.“
„Natrvalo?“ řekne Andriot s významnou grimasou. „Má toto slůvko co do činění se srdíčkem, které vidím?“
„Ach! vůbec ne, ujišťuji vás.“
„Ale, ach, ach, přesto...“
„Opravdu to nevím.“
„Nevíte, ale dovolím si mnoho předpokládat, a...“
„Neprávem, pane, opravdu neprávem,“ říkám se smíchem v koutku úst.
„Stejně, to natrvalo na mě působí...“
K čertu s tím sedlákem!
Bože! Kam až může dojít lidská zlomyslnost! Když se Yourkoff zastřelil, zavřeli ho lidé z Monaka do márnice a přiznali, že tam je, teprve na žádost konzula a po předložení dopisu, v němž ten ubožák Nině oznamoval svou smrt. Dopis přišel druhý den v osm hodin a Marie hned odjela osmihodinovým vlakem do Monaka. Pak se vyskytly obtíže, o nichž jsem se zmínila, ale nakonec ho viděla v doprovodu konzula, doktora Tchernichoffa a sedláka Antonoffa. Když ho viděla tam celého studeného a mrtvého, poklekla, plakala a dvakrát mu políbila ruku, jak je zvykem. Kdo by na jejím místě neudělal totéž? Dítě má výborné srdce a trpělo strašným zoufalstvím své matky — kdo by na jejím místě nebyl pohnut? Vždyť Yourkoff byl v rodině patnáct let; ač byl mnohdy nesnesitelný, byl dobrý, miloval ty malé dívky, které znal, když nejmladší měla sotva dva roky. Byly zvyklé považovat ho za příbuzného — a když ho Marie viděla mrtvého, tak náhle a tak strašnou smrtí, byla bledá, třásla se a plakala ze všech sil.
Víte, co se říkalo? Říkalo se, že Yourkoff byl nejprve milencem matky, pak se stal milencem dcery — a že se, pronásledován žárlivostí té první, odhodlal k sebevraždě.
Ty ubohé dívky — andělé trpělivosti a shovívavosti, které žijí klidně doma, stranou světa, nikdy se nederou dopředu, prosté a skromné — a přesto se najde způsob, jak je obvinit z nejtemnějších zločinů!
Bože a Svatá Madono, jsem tak pobouřena touto nehodnou pomluvou, která přesahuje veškeré pohrdání, že Tě, Pane, prosím, aby ses nade mnou smiloval! Kdo ví, co se říká o mně!
Mrazí mě z toho, přísahám.
Všichni jsme večeřeli společně a po večeři jsem jako za starých dobrých časů šla s Olgou k sobě a na její žádost jsem jí vyprávěla o Římu, nebo spíše četla z tohoto deníku. Těšilo mě, jak ji to zaujalo, jako by četla román — a lichotilo mi to.
Stále je zamilovaná do bratra Emila; když jsem to viděla, přečetla jsem jí dopisy mnichů a čističů bot — byla nadšená, rozpovídala se a vyprávěla historky o tom krásném moujikovi.
No tak, co je ještě? Ano — je tu rozhovor s Dinou, za kterou jsem zašla, když už byla v posteli, než jsem vlezla do svého šnečího domečku.
Probraly jsme Pietrovy vyhlídky. Je jisto, že zhýralý kardinál všechno odkazuje hraběti Luigimu — nemluvě o tom, že výše jmenovaný hrabě Luigi již zdědil po bratrovi z banky a zdědí i po druhém bratrovi.
Tchán té Garciové odkáže majetek svému synovi. Ale syn nemá děti a jeho žena, rozená Garciová, je příliš tlustá, aby je mít mohla. Antonelliové počítají také s tímto dědictvím. Ale protože je dobré brát věci pesimisticky, abychom nebyli zklamáni, nýbrž naopak spíše příjemně překvapeni, nechme toho stranou a mluvme jen o kardinálovi a o onom druhém bratrovi. To jsou sice královská jmění — ale jsou tu tři synové. Pietro dostane jen čtvrtinu, protože nejstarší dostane polovinu. A k tomu je ještě třeba, aby zemřel kardinál a aby zemřel otec — a otci je jen šedesát čtyři let, a protože je velmi robustní, může ještě snadno žít deset nebo patnáct let a možná i více, neboť v té rodině se lidé dožívají vysokého věku; synové budou tedy až do té doby v naprosté závislosti. A za nic na světě se nechci vdát do rodiny — já, která ztrácím trpělivost při sebemenším náznaku odporu u nás doma, kde jsem paní. Chci se provdat jen proto, abych byla buď u sebe doma, nebo u manžela, který by byl zase sám u sebe. Chci mít svůj palác, své vozy — jedním slovem žít nezávisle — a to je velmi úctyhodné přání, neboť zaručuje štěstí manžela, ženy i klid celé rodiny. Kolik nešťastných nevděčí za své neštěstí ničemu jinému než životu u otce a matky! Máma je toho živým důkazem. Je to škoda, neboť Pietro je velmi milý.
Pak mi Dina říká, jak je jí líto, že se mi Bruschetti tak protiví; Bruschetti je bohatý, hrabě, nezávislý — a kdyby přijel do Nice, všichni zdejší, kteří dělali ohromný poprask kvůli příjezdu Loëbecka a mého bratrance Pavla, by z něj pukli závistí. Příjezd Bruschettiho sem, s jeho koňmi a elegantním doprovodem, by způsobil rozruch. Sice jím v Římě pohrdá čistokrevně římský kroužek, jenž považuje každého venkovana za vetřelce, ale po několika letech by Bruschetti byl vítán. Zatímco v Nice se bijí o Roissarda — tady by ho pokládali za boha. Souhlasím s Dinou — ale nemohla jsem jednat jinak. Je mi velmi líto, že je mi Bruschetti tak odporný, ale je to silnější než já. Kdyby byl aspoň trochu snesitelný, nepřála bych si nic lepšího. Ale polichocená marnivost není silnější než tento nepřekonatelný odpor — a neměla bych z toho žádné potěšení, trápená a nešťastná.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „poco m’importe“ (italsko-francouzská směs). ↩
Kardinál Giacomo Antonelli (1806–1876), státní sekretář Pia IX.; Marie jeho jméno píše francouzsky (Jacques). ↩
Nicolas Yourkoff, stálý průvodce paní Niny Sapogenikoffové, který se v březnu 1876 v Monaku zabil (056/1876-03-28; Marie to vypráví dále v tomto zápisu). ↩