Středa 26. dubna 1876

Je opět dvě hodiny v noci, když sedám k psaní — ale co na tom.
Vůbec se nestydím za to, co jsem včera udělala; ostatně jsem to udělala s takovým klidem a lhostejností, že se tomu sama divím. A přece je to špatné, velmi špatné... bah! a proč? Zaráží mě to, protože je to nové. Zkrátka, co naděláte — nepodléhám vzplanutím, jsem žalostně střízlivá, šla jsem tak daleko, jak jsem chtěla — ani o píď dál. Dovolila jsem mu, aby mi psal. Abych dobře věděla, zda ho miluji, musel by mi ho někdo na dva dny schovat — pak bych zuřila.
Ne, poslyšte — nerozumím mu; dělám mu výčitky, které už znáte z těchto stránek, a on mi na to odpovídá výčitkami vlastními — a musím přiznat, že jsou velmi oprávněné. Pravý kněžský charakter; chce a nechce, miluje a nemiluje; nic nelze zachytit, nic pochopit — a já jsem v krajně prekérním postavení. Nic ode mne nežádá, já odjíždím, on mě nechá odjet, doufá, že na mě zapomene, nemůže přijet do Nice.
Nic podobného jsem nikdy neslyšela — to není originalita, to je prostě slabost nebo způsob, jak se vyhnout jakémukoli rozuzlení. Stojí tu a říká mi, že mě miluje, ptá se mě, zda ho miluji, a filozofuje o lásce! A vedle těchto zmatených řečí zní moje slova jako soudcovské otázky. To já ho musím pobízet. Uznáte, že je ta situace choulostivá. Nemohu ho tedy požádat o ruku!
Dnes večer zase totéž... ale nejprve skončme se dnem. Včera ráno byl u nás Voldemar Potechine — velmi stará ruská známost. A dnes jdeme s ním do ateliérů ruských umělců, ke Spillmannovi a nakonec k fontáně Trevi. Tentokrát se shromážděný dav dočkal velkolepé podívané: Walitský totiž při nabírání vody uklouzl a rozplácl se, jak byl dlouhý.
Na Pinciu si povídáme se Simonettim, který nás dnes večer přijde vyprovodit na nádraží. Dostihy jsou přeloženy na 14. května a my odjíždíme dnes večer — proto zastavíme Pietra a upozorníme ho, aby přišel dřív, protože musíme odjet v deset hodin. Bereme ho do kočáru a projíždíme se všude. Jako naschvál potkávám v tento poslední den v Římě všechny římské tváře, dokonce i... Zucchiniho — z čehož jsem velmi ráda, protože mám ráda všechny.
Jsem velmi veselá a svěřuji Pietrovi svou lásku k Larderelovi — mluvím jen o tom a neříkám nic jiného než Larderel, Larderel, Larderel, naléhavě ho žádám, aby mi sehnal jeho fotografii a poprosil ho, aby si trochu všímal bílé dámy, která je do něj zamilovaná.
Pietro žasne — a kdo by nežasl?
Večeří s námi a pak se společně dáváme do balení — takže jsme často o samotě, já na kolenou před bednou a on těsně vedle. Mluvíme stále stejně, hádáme se o slova, bereme se za ruce a vyvádíme spoustu jiných opičáren, které mě začínají nudit.
Přijde Potechine, ale nepřekáží; pak Visconti. Pietro nechce jít do salonu a já zůstávám s ním. Když stařec vstává k odchodu, vstupuji dovnitř a loučíme se velmi srdečně. Všechny jsme ho políbily.
„Chci přispět k tomu, abyste se stala pravou Římankou,“ říká.
Ale najednou zjistíme, že večer žádný vlak nejede, a místo do Nice jedeme v deset hodin večer do Kolosea.
Zastavujeme se u Řecké kavárny, odkud bereme Walitského se slovy, že je čas odjíždět — a ubožák vyšplhá celý bez dechu na kozlík. Ale tu propukneme ve smích a přikážeme Luigimu jet do Kolosea. Máma a Dina na čestných místech, Potechine, Pietro a já vpředu. Byli jsme trochu namačkaní, ale Pietro si nestěžoval — ani já ne. Celou dobu jsme se dotýkali ramenem a kolenem, jen tak náhodou.
na okraji
[Poznámka: 1881. Nikdy bych si nebyla myslela, že jsem tak špinavá!]
Je tma jako v pytli; máma nesestoupí z kočáru; Dina bere Rusa pod paži, já Itala — a pokoušíme se proniknout do zříceniny. Ale všichni strážci jsou v posteli a vše je zavřeno; nelze tedy vyjít nahoru. Prodlužovala jsem pokusy, abych se mohla déle opírat o tu paži, která mě tak dobře podpírala. Nezbývá nám než znovu nasednout do kočáru a já dám jet k fontáně Paolině, půl hodiny od města. Ale nakonec bylo třeba vrátit se — a to jsme udělali, takřka k mé lítosti, neboť mi bylo dobře, a přitom jsem ohlušovala celý svět jménem Larderel a Larderel a Larderel.
Pietro říká, že je ztracený mladík a že ho la Righi (Traviata) trochu brání v tom, aby prohýřil to, co mu ještě zbývá.
Pijeme čaj a mažeme papír inkoustem. Pak je ještě co balit v mém pokoji, který je otevřen pro všechny.
„Jak by bylo dobře,“ říká Pietro, klekne si přede mnou a vezme mě kolem pasu — neboť jsem mu to dovolovala s naprostou lhostejností — „jak by bylo dobře být vždy takto, o samotě...“
Nic jsem neodpověděla a neměla jsem co odpovědět. Pořád stejná zamilovaná mazanice: to je vaše vina, ne, vaše! to vy se chováte podivně, ne, to vy! Je to absurdní.
napříč stránkou
Myslela jsem, že nic nedovoluji, protože jsem tomu uvnitř nepřikládala žádný význam a on pro mě nic nebyl. Ale muž těmto věcem nerozumí. Předstírala jsem, že si těchto volností nevšímám — jedním slovem: zachovala jsem se hnusně.
V této záležitosti jsem velmi hloupá — ale i Pietro je velmi podivný.
„Vidím, že mě nemilujete — vidím to z vašeho výrazu!“
Pobuřuje ho můj lhostejný, ledový výraz — ale jiná být nemohu.
Ptá se mě, zda ho miluji; přikyvuji hlavou nebo to řeknu sotva koutkem úst, neboť přísahám, že mi hlas odmítá pronést: „Miluji vás.“ Nemohu to — jazyk mi to odmítá a nevím ani, zda ho miluji... Ten strohý výraz ho samozřejmě mrazí a nutí ho přednášet všechny ty úvahy, všechny ty domněnky, všechny ty pochyby, které jsem kvůli němu měla já a které teď má on.
Apropos úvah — ten milý chlapec mi jasně dokázal, že moje tiráda o duši je nejhrubší sofismus na světě.
Aby stroj fungoval, je třeba síly; tou silou je duše; je-li stroj porouchaný nebo neschopný sloužit, nemá duše co oživovat, odchází tedy — ale zůstává stále toutéž... Má pravdu.
Nuže tak. Potechine odchází a já ještě dlouho zůstávám s Pietrem u svých dveří.
Unavena tím, jak všechno jen visí ve vzduchu, řekla jsem mu dokonce, že moje postavení je prekérní, že musím vědět, zda mě opravdu miluje — neboť jinak musím odjet do Ruska a tam se provdat.
„Ach!“ řekl. „Za půl hodiny sama pocítíte, že jste řekla nešikovnou a tak podivnou věc, že si lámu hlavu, jak je vůbec možné říci taková slova! Ale to je obchod — říkáte krámníkovi: ‚Chcete mi dát tuto věc za tuto cenu? Jinak půjdu jinam.‘“
„Ale vidím, že mě nemůžete milovat! Děláte to vše tak jaksi... nevím jak. A přitom já vás miluji — ne, víte, stal jsem se jiným člověkem; miluji vás a potřebuji být milován — a vy mě nemilujete.“
„To není pravda!“
„Vidím to — jak věřit, že milujete, s takovým výrazem, s takovou bláznivou povahou, s takovým lehkovážným srdcem!“
„To mám říci já vám! Vy mě nemilujete — a chcete to ukončit tvrzením, že vás nemiluji! Odjíždím, vy mě necháte odjet, nemůžete přijet do Nice — to vám vůbec nevadí! Nechme toho, nechme! To je ztráta času — sbohem. Divím se jen, jak jsem vám mohla dovolit říkat a dělat všechno.“
„Víte, že oba dva jednáme velmi podivně!“ řekl.
„To jest vy, pane!“
„Ne, vy!“
„Ale vždyť vás nemohu požádat o ruku, jen uvažte!“
A dáme se do smíchu, pak se rozzlobím.
„Vy mluvíte o sňatku,“ říká, „jako o čtyřiadvacetihodinové hlouposti; nemilujete — jste tak lhostejná!“
„Ale ne, to jste vy!“
„Ach, no tohle!“
A takhle celou hodinu! Člověk by z toho praskl, čestné slovo. Nevím, co si myslet!
Takhle to dál být nemůže!
Je pro mě těžké, přísahám, pomyslet, že si jen hraje — a že mě uráží tak, jak jen lze urazit mladou dívku (nemluvím o oplzlostech) — a přesto je jeho chování nevysvětlitelné.
Zítra odjíždím! A všemu bude konec!
Přísahám vám, tato mazanice, toto kolébání, toto vznášení jsou pro mě nesnesitelné — a nemohu s tím nic dělat! Nemohu ho přece požádat o ruku!
Říká mi, že mě miluje navždy.
„Potřebuji být milován,“ říká tiše. „Milujete mě?“
„Ano,“ odpověděla jsem chladně, což ho rozzuřilo. Ale jinak nemohu. Nevím, co mi je, nevím, co je jemu.
Chce mi psát a chce, abych psala jemu!
„Nemohu to, pane — co by řekla moje matka!“
„Ach! to je pravda.“
Ale nebylo by prostší, místo aby se mrzutě podvolil, říci, že matka by na tom, kdybych psala svému snoubenci, neshledala nic špatného!
Ach! v tom to právě je. Nejošemetnější postavení na světě. To já naléhám, já provokuji, a nejpodivnější na tom je, že on mi říká přesně to, co mám v úmyslu říci já jemu. Tytéž mrzutosti, tytéž výčitky, tatáž nedorozumění! A žádné prosté a upřímné vysvětlení!
Bože, Ty, jenž jsi byl dosud tak dobrý, vysvoboď mě z toho, smiluj se.
Nemiluji nikoho, ale jestli někoho miluji, pak Antonelliho, a tento nerozhodný stav mě mrazí, nudí, uráží!
Chci mu to všechno říct a jeho odpověď mi jasně ukáže, jak se věci mají! Kdybyste věděli, jak nepříjemné je to postavení!
Bože, ve jménu Kristově, vysvoboď mě z toho!

Poznámky

Řecká kavárna: Caffè Greco ve Via dei Condotti v Římě, otevřená od roku 1760, oblíbené místo umělců a spisovatelů. ↩
La fontaine Pauline: Fontana dell’Acqua Paola („il Fontanone“) na Janikulu, dokončená roku 1612. ↩
Pozn. překl.: „la Righi (Traviata)“ — přezdívka pro ženu volnějších mravů, pojmenovanou podle opery Verdiho, jejíž hrdinkou je kurtizána. „Traviata“ = svedená žena. ↩