Pondělí 24. dubna 1876

Měla jsem co vyprávět o celém dni, ale na nic si již nevzpomínám! Vím jen, že jsme na Corsu potkaly Antonelliho dvakrát nebo třikrát, pak máma dala zastavit kočár a on přiběhl celý zářící a radostný. Byl s přáteli, bylo třeba jet dál, a tak jsme se s ním rozloučily, jen se ještě zeptal, zda budeme dnes večer doma. Budeme, bohužel! Dnes večer hraje v divadle Apollo Ristoriová „Marii Stuartovnu“ a není volná ani jedna lóže.
Kolem půl jedenácté jsem začala být neklidná a nevěřili byste, co jsem vytrpěla. V deset jsem padla na kolena a přísahala, že takto zůstanu bez pohnutí půl hodiny a vstanu, jedině když přijde. Při mém rozpoložení to bylo mučení — modlila jsem se k Bohu a strašně trpěla, ptajíc se sama sebe, zda je v tom vůbec něco víc než rozmar. Už jsem z podráždění a zklamání šílela, když jsem ho slyšela vstupovat do salonu; vstala jsem a ze vší duše děkovala Bohu, že mě vyslyšel.
Slíbila jsem Bohu, že neudělám scénu, přijde-li. Přišel, a já šla do salonu docela přirozeně a dala se do řeči jako ostatní.
Byla jsem velmi netrpělivá; myslela jsem, že hodina loučení nikdy nepřijde. Přišla, jak vždy přijde vše na tomto světě, dříve nebo později.
V jednu hodinu se Antonelli s námi se všemi loučí, máma odchází k sobě s Dinou a Walitským, já odcházím k sobě — ale hned vyjdu a v chodbě narazím na onoho muže.
Příliš jsem plakala a trápila se kvůli němu, než abych dokázala jednat obratně.
Strávil čtyři dny v klášteře a pak na venkově. Nyní je smířen se všemi příbuznými, bude vycházet do společnosti, bude se chovat rozumně, myslet na budoucnost. O lásce ke mně ani slovo. Vztekala jsem se, a třebaže jsem věděla, že je to nešikovné, začala jsem o tom mluvit první. Ale dělal, jako by nechápal, a zdvořile mi popřál dobrou noc; já ho zdržovala — už ani nevím, co jsem říkala, ale říkala jsem dost na to, aby mě pochopil; opravdu jsem se neovládala, zavírala oči a opírala se o zeď; nakonec jsem mu začala dělat výčitky, říkala, že dělám chybu, když to všechno beru vážně, že je jen dítě a že nejlepší by bylo, aby přestal mluvit o té lásce. Tu mi řekl, že mě nemůže milovat, protože já jeho nemiluji, že mám podivné teorie, hraji si a směji se; prostě že jsem se v Neapoli bavila, že jsem jako vždy koketovala, a to dokazuje, že ho nemiluji. Řekl mi také, že mě viděl onu neděli u San Giovanni e Paolo, a aby dokázal, že mluví pravdu, pověděl mi všechno, co jsem dělala, jak jsem seděla. A musím přiznat, že měl pravdu.
Nuž, co chcete, abych řekla! Nevím nic, vím jen, že mi jeho ruka unikala, že spěchal pryč, že jsem namluvila hromadu nesmyslů, zavírala oči, zdržovala ho, kladla zbytečné otázky, a on se vyhýbal jakémukoli vysvětlení s tím, že ho nemiluji, a pokud ho miluji, pak je to láska velmi podivná — se všemi mými otázkami vyšetřujícího soudce; že prý toužím jen slyšet vyznání lásky a pak se smát. Bože můj, Bože! Nikdy v životě jsem se nechovala tak hloupě. Myslím, že mě již nemiluje, protože jsem stála v polotemné chodbě, nechávala mu své ruce, skláněla hlavu, velmi pohnutá — a on se smál a říkal mi dobrou noc a vyprávěl, jak je nyní rozumný.
Řekla jsem mu přibližně vše, co jsem tu o té záležitosti napsala; neuklidňoval mě. Dokonce jsem klesla na židli s tím, že mě zarmoutil. Nehrála jsem komedii, mluvila jsem pravdu, byla jsem velmi nešťastná — a to ho nepohnulo; nepřišel mě utěšit a dal se do řeči o malichernostech a dodal, že není slušné zdržovat se tak dlouho do noci. Nevím, jak jsem ho nerozdrtila!
„Milujete mě?“ zeptal se mě nakonec.
„A vy?“
„Ach, to je váš způsob! Řeknou vám: ‚Miluji vás,‘ a vy odpovíte: ‚Není to pravda‘ — a pak nakonec ten váš způsob, jak jste to udělala se mnou. Stal jsem se rozumným, jsem jiný člověk.“
„To vidím!“
„Ale co byste chtěla, když jste mi vždy říkala, že mě nemilujete!“
„A měla jsem se vám hned na první slovo vrhnout do náruče?!“
„Ano ovšem!“
„Pravá láska nerozvažuje. Milujete mě?“
„A co když vám řeknu, že ano?“
„Ach, zase dohady, zase podmínky!“
„No ovšem. Mám vám snad říct: ‚Miluji vás‘?!“
„A co by z toho vzešlo?“
„Eh, to, co z toho v takovém případě vzejde vždycky!“
Nedokážu nic vylíčit, v ničem se nevyznám, všechno je zmatené; nemohli jsme se domluvit, a je jasné proč. On mě nemiluje, a mne, bláznici, přitahuje to, co prchá. Necítím se ponížená, ačkoli by k tomu byl důvod. Nevím, co mám říkat a dělat. Vidím, že mě nemiluje.
Možná je špatné číst romány, protože když neříká nic jako v románech, jsem celá vyvedená z míry a nevím, co si myslet. Ne, to není ono. Nechce jít dál, to je celá pravda.
„Chcete, abych vám řekla, co to všechno znamená?“ řekla jsem mu. „Nuže poslyšte. Dvořil jste se mi jako hezké dívce, kterou jsem, a pak, když jste viděl, že to zachází příliš daleko, jste se stáhl.“
Nevím, co odpověděl, jistě nic uklidňujícího. Nedokážu nic napsat. Je mi nějak divně, sama sobě už nerozumím. Nezuřím, jsem velmi nešťastná, velmi užaslá, užaslá, že se najde bytost tak troufalá, aby mě přijala tak chladně.
Jakže! Stála jsem tam s ním sama, s rukama svěšenýma, pohnutým hlasem jsem mu skoro říkala: „Miluji vás,“ a on mě nevzal za ruku, nesklonil se ke mně, nepřitáhl si mě k sobě!
V té chvíli bych se nebránila, nechala bych se klesnout na jeho hruď a plakala bych, a on přitom neustále stáčel hovor na lhostejné věci.
Walitský mě dráždil tím, že na mě volal, ta situace byla tak trapná! Zuřila jsem, zdržovala jsem Antonelliho a nakonec jsem mu řekla, že kdybych tu měla bratra, dala bych mu od toho bratra vlepit dva políčky, ale že jako žena a sama nemohu nic než jím pohrdat.
„Mohla jsem vás milovat, ale vaše zbabělé chování proměnilo ten cit v pohrdání!“
Ptal se, co to dnes večer mám, že jsem tak podivná a říkám tolik… podivných věcí.
Tak tedy. Už mu nic neřeknu. Ach, to se ví, dost jsem se ponížila.
Nevím, jestli se zlobím, nebo jsem zarmoucená, jestli zuřím, nebo jsem nešťastná.
Ještě nikdy jsem se v takové situaci neocitla, jsem celá omámená.
Jsou tři hodiny, ale nemohu spát, jsem klidná, ale je mi zima. Nic nevím a ničemu nerozumím.
Smiluj se, Pane, až dosud jsi mě vyslyšel, neodvracej se tedy ode mne a pro všechna nebesa dej, ať vidím jasně, ať se něco dozvím.
Je možné, že mě už nemiluje, je možné, že mě klamal, že měl v hlavě jen lehkomyslnosti? A pak by bylo třeba vědět, co chci já. Vážně si nemyslím, že toho muže miluji. Nikdy jsem nic podobného nezažila: on žádá, on chce, on vyžaduje lásku celou. Mluví tak, jak jsem měla mluvit já, nikdy by mě nic takového nenapadlo. Nemiluje mě, a to je vše.
Jaký zmatek! Dobrý Bože, dej, ať něčemu porozumím, ať už nejsem v té lhostejné a vlažné nejistotě, která je stokrát horší než slzy a hněv. Chtěla bych tomu rozumět, abych se mohla vyjádřit v tomto deníku. Je celý změněný, člověk by řekl, že se za dvacet dní stal třicetiletým mužem. Příčina té změny je, že mě už nemiluje. Zdálo se, že je spokojen, když mě vidí v tom hrozném stavu, a že se kochá mou otupělostí. Mluví úplně jinak. Zmoudřel tak, že je to až k podivu. Jako by byl podšitý jezuitou.
„Víte,“ řekl, „teď se přetvařuji, skláním se před otcem, pořád mu říkám ano, jsem rozumný a myslím na svou budoucnost.“
Zítra možná budu umět něco vyprávět, ale dnes večer jsem tak hloupá, že je to až hloupé!
Jedno cítím zřetelně: už nejsem milována.
„Doufám, že přijedu do Nice,“ řekl.
„Nikdy jste mě nemiloval,“ řekla jsem. „Jakže! Odjedu, a vy se ani nestaráte, kde jsem! Víte, že jsem v Neapoli, a místo abyste tam přijel, jedete na venkov!“
„Poslyšte,“ řekl, „nemohl jsem přijet, chápete přece, že jsem nemohl neuposlechnout zrovna ve chvíli, kdy jsem se usmířil, nemohl jsem si právě tuhle chvíli vybrat k novým bláznovstvím.“
Ať pojdu, jestli něčemu rozumím!
Řekla jsem mu dost na to, aby to učinilo šťastným kteréhokoli muže, a on nic nepochopil, smál se! utekl.
Nechápu, jak to, že jsem se nerozzuřila, jak to, že teď nešílím vztekem! Jsem klidná, ničemu nerozumím, nedokážu napsat nic než hlouposti.
Jaký protivný stav!
Ach, na Pinciu jsme mluvily s Plowdenem.
Ne, to je nesmysl. Jsem hloupá, hloupá a hloupá!

Poznámky

Adelaide Ristoriová (1822–1906) — nejslavnější italská tragická herečka té doby. ↩