❦
Pondělí 24. dubna 1876
Lundi 24 avril 1876
Měla jsem co vyprávět o celém dni, ale na nic si již nevzpomínám! Vím jen, že jsme na Corsu potkaly Antonelliho dvakrát nebo třikrát, pak máma dala zastavit kočár a on přiběhl celý zářící a radostný. Byl s přáteli, bylo třeba jet dál, a tak jsme se s ním rozloučily, jen se ještě zeptal, zda budeme dnes večer doma. Budeme, bohužel! Dnes večer hraje v divadle Apollo Ristoriová1 „Marii Stuartovnu“ a není volná ani jedna lóže.
J’avais à raconter toute la journée mais je n’ai plus le souvenir de rien ! Je sais seulement que sur le Corso nous avons rencontré Antonelli deux ou trois fois, puis que maman a fait arrêter la voiture et qu’il accourut tout rayonnant et joyeux. Il était avec des amis, il fallait circuler et on l’a congédié après qu’il eut demandé si nous serions ce soir à la maison. Nous y serons, hélas ! Ce soir à l’Apollo la Ristori joue « Marie Stuart » et il n’y a pas une loge.
Kolem půl jedenácté jsem začala být neklidná a nevěřili byste, co jsem vytrpěla. V deset jsem padla na kolena a přísahala, že takto zůstanu bez pohnutí půl hodiny a vstanu, jedině když přijde. Při mém rozpoložení to bylo mučení — modlila jsem se k Bohu a strašně trpěla, ptajíc se sama sebe, zda je v tom vůbec něco víc než rozmar. Už jsem z podráždění a zklamání šílela, když jsem ho slyšela vstupovat do salonu; vstala jsem a ze vší duše děkovala Bohu, že mě vyslyšel.
Vers dix heures et demie je commençais à m’inquiéter et vous ne sauriez croire ce que j’ai souffert. A dix heures je me jetai à genoux et je jurai de rester ainsi une demi-heure sans bouger et de ne me lever que s’il venait. Avec mon état d’esprit c’était un supplice, je priais Dieu et je souffrais horriblement me demandant si vraiment il y avait là quelque chose de plus qu’un caprice. Je devenais déjà folle d’agacement et de désappointement lorsque je l’entendis entrer au salon, je me levai en remerciant Dieu de toute mon âme car Il m’avait entendue.
Slíbila jsem Bohu, že neudělám scénu, přijde-li. Přišel, a já šla do salonu docela přirozeně a dala se do řeči jako ostatní.
J’avais promis à Dieu de ne pas faire d’histoire pourvu qu’il vînt. Il est venu et je suis allée au salon tout naturellement et me suis mise à parler comme les autres.
Byla jsem velmi netrpělivá; myslela jsem, že hodina loučení nikdy nepřijde. Přišla, jak vždy přijde vše na tomto světě, dříve nebo později.
Mon impatience était grande, je croyais que l’heure de se retirer ne viendrait jamais. Elle est venue, comme tout vient dans ce monde tôt ou tard.
V jednu hodinu se Antonelli s námi se všemi loučí, máma odchází k sobě s Dinou a Walitským, já odcházím k sobě — ale hned vyjdu a v chodbě narazím na onoho muže.
A une heure Antonelli prend congé de nous tous, maman rentre chez elle avec Dina et Walitsky, je rentre chez moi, mais ressors immédiatement et rencontre l’homme dans le corridor.
Příliš jsem plakala a trápila se kvůli němu, než abych dokázala jednat obratně.
J’ai trop pleuré et je me suis trop tourmentée pour lui pour être adroite.
Strávil čtyři dny v klášteře a pak na venkově. Nyní je smířen se všemi příbuznými, bude vycházet do společnosti, bude se chovat rozumně, myslet na budoucnost. O lásce ke mně ani slovo. Vztekala jsem se, a třebaže jsem věděla, že je to nešikovné, začala jsem o tom mluvit první. Ale dělal, jako by nechápal, a zdvořile mi popřál dobrou noc; já ho zdržovala — už ani nevím, co jsem říkala, ale říkala jsem dost na to, aby mě pochopil; opravdu jsem se neovládala, zavírala oči a opírala se o zeď; nakonec jsem mu začala dělat výčitky, říkala, že dělám chybu, když to všechno beru vážně, že je jen dítě a že nejlepší by bylo, aby přestal mluvit o té lásce. Tu mi řekl, že mě nemůže milovat, protože já jeho nemiluji, že mám podivné teorie, hraji si a směji se; prostě že jsem se v Neapoli bavila, že jsem jako vždy koketovala, a to dokazuje, že ho nemiluji. Řekl mi také, že mě viděl onu neděli u San Giovanni e Paolo, a aby dokázal, že mluví pravdu, pověděl mi všechno, co jsem dělala, jak jsem seděla. A musím přiznat, že měl pravdu.
Il a été quatre jours au couvent ensuite à la campagne. Il est à présent en paix avec tous ses parents, il va aller dans le monde, être sage, penser à son avenir. De l’amour pour moi pas un mot. Je m’enrageais et tout en reconnaissant que c’était maladroit j’en ai parlé la première. Mais il fit mine de ne pas comprendre et me dit poliment bonsoir, je le retins, je ne sais plus ce que j’ai dit, j’ai dit assez cependant pour être comprise; réellement je ne me sentais plus, je fermais les yeux et m’appuyais au mur, enfin j’ai fini par faire des reproches, par dire que j’avais tort de prendre tout cela au sérieux, qu’il n’était qu’un enfant et que ce qu’il aurait de mieux à faire ce serait de ne plus parler de cet amour. Alors il me dit qu’il ne pouvait pas m’aimer parce que je ne l’aimais pas, j’avais des théories étranges, je jouais, je riais. Enfin que je me suis amusée â Naples, que j’ai été coquette comme toujours, que cela prouvait bien que je ne l’aimais pas. Il m’a dit aussi qu’il m’avait vu l’autre dimanche près de San Giovanni e Paolo, et pour prouver qu’il disait vrai, il m’a dit tout ce que j’ai fait, comment j’étais assise. Et je dois le dire il a dit juste.
Nuž, co chcete, abych řekla! Nevím nic, vím jen, že mi jeho ruka unikala, že spěchal pryč, že jsem namluvila hromadu nesmyslů, zavírala oči, zdržovala ho, kladla zbytečné otázky, a on se vyhýbal jakémukoli vysvětlení s tím, že ho nemiluji, a pokud ho miluji, pak je to láska velmi podivná — se všemi mými otázkami vyšetřujícího soudce; že prý toužím jen slyšet vyznání lásky a pak se smát. Bože můj, Bože! Nikdy v životě jsem se nechovala tak hloupě. Myslím, že mě již nemiluje, protože jsem stála v polotemné chodbě, nechávala mu své ruce, skláněla hlavu, velmi pohnutá — a on se smál a říkal mi dobrou noc a vyprávěl, jak je nyní rozumný.
Enfin que voulez-vous que je dise ! Je ne sais rien du tout, je sais seulement que sa main fuyait la mienne, qu’il avait hâte de s’en aller, que j’ai dit un tas de bêtises, fermant les yeux, le retenant, lui faisant des questions inutiles, et qu’il évitait toute explication disant que je ne l’aimais pas et si je l’aimais c’était d’une façon bien extraordinaire avec toutes mes questions de juge d’instruction; que je désirais seulement entendre dire qu’on m’aime et puis en rire. Mon Dieu, mon Dieu ! Jamais je ne me suis conduite aussi bêtement. Je crois qu’il ne m’aime plus, car j’étais là dans un corridor presque sombre, je lui abandonnais mes mains, je baissais la tête, j’étais très émue, et il riait et il me disait bonsoir et me racontait combien il était sage à présent.
Řekla jsem mu přibližně vše, co jsem tu o té záležitosti napsala; neuklidňoval mě. Dokonce jsem klesla na židli s tím, že mě zarmoutil. Nehrála jsem komedii, mluvila jsem pravdu, byla jsem velmi nešťastná — a to ho nepohnulo; nepřišel mě utěšit a dal se do řeči o malichernostech a dodal, že není slušné zdržovat se tak dlouho do noci. Nevím, jak jsem ho nerozdrtila!
Je lui dis à peu près tout ce que j’ai écrit de cette affaire ici, il ne me rassurait pas. Je suis allée jusqu’à tomber sur une chaise en disant qu’il m’avait chagrinée. Je ne jouais pas la comédie, je disais la vérité, j’étais très misérable et il ne s’en émut pas, et il ne vint pas me consoler et il se mit à dire des futilités en ajoutant qu’il n’était pas convenable de rester si tard. Je ne sais comment je ne l’ai pas écrasé !
„Milujete mě?“ zeptal se mě nakonec.
- Vous m’aimez, me demanda-t-il enfin.
„A vy?“
- Et vous ?
„Ach, to je váš způsob! Řeknou vám: ‚Miluji vás,‘ a vy odpovíte: ‚Není to pravda‘ — a pak nakonec ten váš způsob, jak jste to udělala se mnou. Stal jsem se rozumným, jsem jiný člověk.“
- Ah ! voilà votre manière ! on vous dit: Je vous aime, vous répondez: Ce n’est pas vrai, et puis enfin votre manière, comme vous avez fait avec moi. Je suis devenu raisonnable, je suis un autre homme.
„To vidím!“
- Je le vois bien !
„Ale co byste chtěla, když jste mi vždy říkala, že mě nemilujete!“
- Mais comment voulez-vous, quand vous m’avez toujours dit que vous ne m’aimiez pas !
„A měla jsem se vám hned na první slovo vrhnout do náruče?!“
- Et devais-je au premier mot me jeter dans vos bras !
„Ano ovšem!“
- Et sans doute !
„Pravá láska nerozvažuje. Milujete mě?“
- Le vrai amour ne raisonne pas. Vous m’aimez ?
„A co když vám řeknu, že ano?“
- Et si je vous dis que oui ?
„Ach, zase dohady, zase podmínky!“
- Ah ! voilà de nouveau des suppositions, des conditions !
„No ovšem. Mám vám snad říct: ‚Miluji vás‘?!“
- Je crois bien. Dois-je vous dire je vous aime !
„A co by z toho vzešlo?“
- Et qu’est-ce qui en résulterait ?
„Eh, to, co z toho v takovém případě vzejde vždycky!“
- Eh ! ce qui en résulte toujours en pareil cas !
Nedokážu nic vylíčit, v ničem se nevyznám, všechno je zmatené; nemohli jsme se domluvit, a je jasné proč. On mě nemiluje, a mne, bláznici, přitahuje to, co prchá. Necítím se ponížená, ačkoli by k tomu byl důvod. Nevím, co mám říkat a dělat. Vidím, že mě nemiluje.
Je ne sais rien raconter, je ne me rends compte de rien, tout est embrouillé; nous ne pouvions pas nous entendre, c’est clair pourquoi. Il ne m’aime pas, et moi, folle, je suis attirée par ce qui fuit. Je ne me sens pas humiliée, il y aurait de quoi pourtant. Je ne sais ce que je dois dire et faire. Je vois qu’il ne m’aime pas.
Možná je špatné číst romány, protože když neříká nic jako v románech, jsem celá vyvedená z míry a nevím, co si myslet. Ne, to není ono. Nechce jít dál, to je celá pravda.
Peut-être est-ce mal de lire des romans, car parce qu’il ne dit rien comme dans les romans je suis toute décollée et ne sais que penser. Non, ce n’est pas cela. Il veut en rester là, voilà la vérité.
„Chcete, abych vám řekla, co to všechno znamená?“ řekla jsem mu. „Nuže poslyšte. Dvořil jste se mi jako hezké dívce, kterou jsem, a pak, když jste viděl, že to zachází příliš daleko, jste se stáhl.“
- Voulez-vous que je vous dise ce que tout cela signifie, lui dis-je, eh bien écoutez. Vous m’avez fait la cour comme à une jolie fille que je suis puis, voyant que cela allait trop loin vous vous êtes retiré.
Nevím, co odpověděl, jistě nic uklidňujícího. Nedokážu nic napsat. Je mi nějak divně, sama sobě už nerozumím. Nezuřím, jsem velmi nešťastná, velmi užaslá, užaslá, že se najde bytost tak troufalá, aby mě přijala tak chladně.
Je ne sais pas ce qu’il a répondu, rien de rassurant sans doute. Je ne sais rien écrire. Je suis tout étrange, je ne me comprends plus. Je ne suis pas furieuse, je suis très misérable, très étonnée, étonnée de ce qu’il se trouve un être assez osé pour me recevoir aussi froidement.
Jakže! Stála jsem tam s ním sama, s rukama svěšenýma, pohnutým hlasem jsem mu skoro říkala: „Miluji vás,“ a on mě nevzal za ruku, nesklonil se ke mně, nepřitáhl si mě k sobě!
Comment ! J’étais là seule avec lui, les bras pendants, la voix émue, lui disant presque: je vous aime et il n’a pas pris ma main, il ne s’est pas penché vers moi, il ne m’a pas attiré vers lui !
V té chvíli bych se nebránila, nechala bych se klesnout na jeho hruď a plakala bych, a on přitom neustále stáčel hovor na lhostejné věci.
Dans ce moment je ne résisterais pas, je me laisserais aller sur sa poitrine et je pleurerais, et lui il a sans cesse ramené la conversation sur des sujets indifférents.
Walitský mě dráždil tím, že na mě volal, ta situace byla tak trapná! Zuřila jsem, zdržovala jsem Antonelliho a nakonec jsem mu řekla, že kdybych tu měla bratra, dala bych mu od toho bratra vlepit dva políčky, ale že jako žena a sama nemohu nic než jím pohrdat.
Walitsky m’agaçait en m’appelant, cette position était si fausse ! Je rageais, je retenais Antonelli et je finis par lui dire que si j’avais un frère ici je lui ferais donner par ce frère deux soufflets, mais qu’étant femme et seule je ne pouvais rien que le mépriser.
„Mohla jsem vás milovat, ale vaše zbabělé chování proměnilo ten cit v pohrdání!“
- J’aurais pu vous aimer, mais votre lâche conduite a changé ce sentiment en mépris !
Ptal se, co to dnes večer mám, že jsem tak podivná a říkám tolik… podivných věcí.
Il demandait ce que j’avais ce soir pour être si étrange et pour dire tant de choses... étranges.
Tak tedy. Už mu nic neřeknu. Ach, to se ví, dost jsem se ponížila.
Enfin voilà. Je ne lui dirai plus rien. Ah ! je crois bien, je me suis assez humiliée.
Nevím, jestli se zlobím, nebo jsem zarmoucená, jestli zuřím, nebo jsem nešťastná.
Je ne sais si je suis fâchée ou chagrinée, furieuse ou misérable.
Ještě nikdy jsem se v takové situaci neocitla, jsem celá omámená.
Je ne me suis encore jamais trouvée dans un pareil cas, je suis tout hébétée.
Jsou tři hodiny, ale nemohu spát, jsem klidná, ale je mi zima. Nic nevím a ničemu nerozumím.
Il est trois heures mais je ne peux pas dormir, je suis calme mais j’ai froid. Je ne sais et ne comprends rien.
Smiluj se, Pane, až dosud jsi mě vyslyšel, neodvracej se tedy ode mne a pro všechna nebesa dej, ať vidím jasně, ať se něco dozvím.
Miséricorde, Seigneur, jusqu’à présent Vous m’avez exaucée, ne Vous retirez donc pas de moi et faites au nom du ciel que je voie clair, que je sache quelque chose.
Je možné, že mě už nemiluje, je možné, že mě klamal, že měl v hlavě jen lehkomyslnosti? A pak by bylo třeba vědět, co chci já. Vážně si nemyslím, že toho muže miluji. Nikdy jsem nic podobného nezažila: on žádá, on chce, on vyžaduje lásku celou. Mluví tak, jak jsem měla mluvit já, nikdy by mě nic takového nenapadlo. Nemiluje mě, a to je vše.
Est-il possible qu’il ne m’aime plus, est-il possible qu’il m’ait trompée, qu’il n’ait eu que des légèretés dans la tête ? Et puis il faudrait savoir ce que je veux. Sérieusement, je ne crois pas aimer cet homme. Je n’ai jamais rien vu de pareil, c’est lui qui exige, c’est lui qui veut, c’est lui qui demande un amour entier. Il parle comme j’aurais dû parler, je n’ai jamais rien imaginé de pareil. Il ne m’aime pas, voilà tout.
Jaký zmatek! Dobrý Bože, dej, ať něčemu porozumím, ať už nejsem v té lhostejné a vlažné nejistotě, která je stokrát horší než slzy a hněv. Chtěla bych tomu rozumět, abych se mohla vyjádřit v tomto deníku. Je celý změněný, člověk by řekl, že se za dvacet dní stal třicetiletým mužem. Příčina té změny je, že mě už nemiluje. Zdálo se, že je spokojen, když mě vidí v tom hrozném stavu, a že se kochá mou otupělostí. Mluví úplně jinak. Zmoudřel tak, že je to až k podivu. Jako by byl podšitý jezuitou.
Quel chaos ! Bon Dieu, faites que je comprenne quelque chose, que je ne sois plus dans cette indifférente et tiède incertitude qui est cent fois pire que les larmes et la colère- Je voudrais comprendre pour m’expliquer dans ce journal. Il est tout changé, on dirait qu’en vingt jours il est devenu un homme de trente ans. La cause de ce changement c’est qu’il ne m’aime plus. Il paraissait satisfait de me voir dans cet abominable état et il jouissait de mon hébétement. Il parle tout autrement. Il est devenu si raisonnable que c’est merveille. Il semble doublé d’un jésuite.
„Víte,“ řekl, „teď se přetvařuji, skláním se před otcem, pořád mu říkám ano, jsem rozumný a myslím na svou budoucnost.“
- Vous savez, dit-il, je fais de l’hypocrisie à présent, je m’incline devant mon père, je lui dis toujours oui, je suis sage et je songe à mon avenir.
Zítra možná budu umět něco vyprávět, ale dnes večer jsem tak hloupá, že je to až hloupé!
Demain peut-être je saurais raconter quelque chose mais ce soir je suis si bête que c’est stupide !
Jedno cítím zřetelně: už nejsem milována.
Ce que je sens bien, c’est que je ne suis plus aimée.
„Doufám, že přijedu do Nice,“ řekl.
- J’espère venir à Nice, dit-il.
„Nikdy jste mě nemiloval,“ řekla jsem. „Jakže! Odjedu, a vy se ani nestaráte, kde jsem! Víte, že jsem v Neapoli, a místo abyste tam přijel, jedete na venkov!“
- Vous ne m’avez jamais aimée, dis-je, comment ! je pars, vous ne vous inquiétez pas seulement ou je suis ! vous savez que je suis à Naples et au lieu d’y aller vous allez à la campagne !
„Poslyšte,“ řekl, „nemohl jsem přijet, chápete přece, že jsem nemohl neuposlechnout zrovna ve chvíli, kdy jsem se usmířil, nemohl jsem si právě tuhle chvíli vybrat k novým bláznovstvím.“
- Ecoutez, dit-il, je ne pouvais pas venir, vous comprenez que je ne pouvais pas désobéir au moment même où je venais de faire la paix, je ne pouvais pas choisir ce moment-là pour faire de nouvelles folies.
Ať pojdu, jestli něčemu rozumím!
Que je crève, si je comprends quelque chose !
Řekla jsem mu dost na to, aby to učinilo šťastným kteréhokoli muže, a on nic nepochopil, smál se! utekl.
Je lui ai dit assez pour rendre un homme heureux, il n’a rien compris, il a ri ! il a fui.
Nechápu, jak to, že jsem se nerozzuřila, jak to, že teď nešílím vztekem! Jsem klidná, ničemu nerozumím, nedokážu napsat nic než hlouposti.
Je ne comprends pas comment je ne me suis pas mise en fureur, comment je ne suis pas enragée à présent ! Je suis calme, je ne comprends rien, je ne puis rien écrire que des bêtises.
Jaký protivný stav!
Quel état ennuyeux !
Ach, na Pinciu jsme mluvily s Plowdenem.
Ah ! au Pincio nous avons parlé à Plowden.
Ne, to je nesmysl. Jsem hloupá, hloupá a hloupá!
Non, c’est absurde. Je suis bête, bête et bête !
Poznámky
Adelaide Ristoriová (1822–1906) — nejslavnější italská tragická herečka té doby. ↩