Neděle 23. dubna 1876

Všechno šlo dobře — vesele jsme opustily hotel, byla jsem k Altamurovi milá a Saint-Josephova kytice nám sloužila jako předmět hovoru; ale to už mám ve zvyku, hodně mluvit o ničem a z jediného prostého slova někdy rozvíjet dvě hodiny řeči. Všechno šlo dobře, pravím, až do pěti minut před odjezdem vlaku. Stála jsem na nástupišti, jednou nohou na schůdku, a oprašovala jsem dvířka kytičkami od Saint-Josepha, když... zachvějte se!
Kulhající pán, podpíraný zleva dámou v modrém a zprava pánem ve světlém kabátě a s malým kulatým měkkým kloboukem posazeným do týla.
„Kdo jsou ti tam?“ ptám se s hloupě otevřenými ústy a přikládám si svého Saint-Josepha k očím.
„To je,“ řekl Altamura — a ani nemusel doříci: „To je Larderel.“ Já jsem ho poznala hned a zčervenala jsem.
„A ten, co kulhá?“
„To je starší bratr, Gaston de Larderel.“
A neocenitelný Altamura jim šel vstříc a zeptal se výše jmenovaného Gastona, co se mu stalo. „Vyvrtnutý kotník,“ odpověděl francouzsky — a pak jsem již neslyšela, co si říkali.
„Ach,“ říká Altamura, vraceje se k nám, „ten Gaston de Larderel byl nejslušnější a nejelegantnější chlapík v celé Itálii.“
„A nyní?“
„Nyní je ženatý.“
„A mladší?“
„Nevím, zda je Alexandre ženatý.“
„Kdo je ta dáma?“
„Nevím, neznám ji.“
Ach, u všech hrochů! V tu chvíli zazvoní zvonec, nastupuji, zavírají dvířka, loučíme se s věrným Altamurou a Larderel se vrací, když posadil bratra do vagonu.
Kdo řekl, že je ošklivý? Ten lhal jako nějaký Galula, jako špinavý Saëtone! Nohy má sice trochu do oblouku, ale to je od koně, záda má sice trochu shrbená jako Audiffret, ale to nic nekazí, protože má ve všem tolik přirozené elegance, i v tom měkkém klobouku, tak hloupě nasazeném, že by se člověk skácel naznak.
Vlak se dává do pohybu a já vrhám poslední pohled na bledou, otupělou tvář Larderela, na hezký, ale nalíčený čumáček jeho kurtizány a na lhostejného Altamuru, který se k nim oběma přidává.
Bylo to jako dvojí úder blesku! Padla jsem naznak Dině do klína a dala se do nářku a smíchu zároveň jako bláznice, a přitom jsem se tloukla svým Saint-Josephem po kolenou, po hlavě a po ramenou. A pomyslet, že mě odnáší ta surová síla, ta lokomotiva, zatímco oni půjdou večeřet, a Galantine bude večeřet s nimi, a Altamura dá přinést třicet šest lahví šampaňského, a budou se bavit, a kurtizána se rozkašle, a Larderel se polekne, a Galantine mu řekne: „Ne, poslyšte přece, to nic není, můj milý!“ A mě odnáší ta surová síla. Nebesa, smilování! Lávo Vesuvu! Trosky Pompejí!!
Bože, jak je krásný! Totiž od vévody z Hamiltonu jsem neviděla nic tak krásného!
napříč stránkou
Poznamenejte si to, přátelé.
Galantine je takový malý… no, malý co vlastně? To je jedno, Galantine úplně mizí, všichni mizí, ostatně tak je to vždycky, a ti předchozí mi slouží jen jako košťata, jimiž vymetám místo pro posledního příchozího.
Až do jedné po půlnoci jsem nedokázala zmlknout, chvíli jsem plakala nad Larderelem, chvíli se smála pevnosti Saint-Josepha, který odolal všem zkouškám, dokonce i zádům Walitského, jenž bručel a divil se mému chování. Ale na všechno, co mi kdo řekl, jsem neměnně odpovídala: „Larderel, tady se dá leda umřít, na mou čest!“
Teď je deset hodin, v Římě jsem od sedmi. Prší, Řím nenávidím! Domy jsou ošklivější než v Neapoli, Corso je po Toledu ubohé.
Ne, poslyšte přece, doufám, že Larderel přijede na římské dostihy.
„Musíte se seznámit s hrabětem Larderelem,“ říkával mi loni v létě Danis, „to je mladý muž, který se nejvíc pohybuje ve společnosti, a nej… zkrátka.“
Ano, jenže to Danis říkal před rokem, a tehdy už možná dva roky Larderela neviděl, nemohl tedy vědět, že se ten ďábelský tvor spustí s kurtizánou natolik, že ztratí všechen smysl i všechnu úctu k slušnosti. Eh! Stejně jako jeho zchvácené nohy se mi líbí to pohrdání všemi. Je to podivné, a člověk si musí být jistý sám sebou, aby všemu vzdoroval.
Tak tady se ztrácí moje energie! V marných nářcích nad darebákem… Ach ne, Larderel není darebák, je to džentlmen; darebákem můžeme nazvat Audiffreta nebo Maurice Grose, ale ne Larderela. Slušnosti výrazů lze vzdorovat, ale ve smyslu slov se mýlit nesmíme. Ne, Larderel není darebák, je to prostopášný mladík, a to je vše.
Vypadá podivně, zrovna jako by ho někdo praštil do hlavy a on se od toho prohnul a nohy se mu zakřivily do oblouku. A co se týče toho rozrušeného výrazu, kterého jsem si včera všimla na dostizích, to není nic než otupělost z obcování s nepatřičnými lidmi a ze styku s tím hejskovským světem, který každého ohlupuje.
Ostatně takový, jaký je, je krásný; zlé je na tom jen to, že můj obdiv je úplně marný.
Na římském nádraží mě probudili a mé první slovo bylo: Larderel, a mé první gesto: sáhnout po Saint-Josephovi, který už nevypadal ani jako koště.
Ale teď jsem vážná a myslím na urážku, kterou budu muset snést. Je tu jeden muž, jistý Yngami [sic], myslím, přítel bratrů Antonelliových, kterého nenávidím, protože vypadá jako prohnaný člověk, jako klevetník, jako ošklivý chlap. Byl na neapolských dostizích a vrátil se do Říma týmž vlakem jako my. Nuže, to zvíře, ten plaz dá vědět, komu je třeba, že jsem přijela, a Antonelliho pošlou pryč, aniž by věděl proč, anebo Antonelli odjede sám.
To je vyhlídka, při níž bych nejraději řvala a která mě naplňuje neklidem, jenž se skoro vyrovná tomu úderu blesku jménem Larderel. Ten zatracený Larderel, který se nikdy neodloučí od své Traviaty, ať ji mor zadáví!
Tak tedy nastává chvíle, kdy se vysvětlí Pietrovo chování. Prší, nevyjdeme, ale večer bude třeba jít do divadla, tím spíš, že dávají „Romea a Julii“ a bude to poslední hudební večer v divadle Apollo.
Právě jsem viděla jít kolem Yngamiho. Naše okna vedou na Corso, takže aniž vyjdu, vidím všechny. Tedy do večera.
Nuže, dnes večer to nebylo nic zvláštního. Měla jsem nové šaty a živůtek mi padl tak dobře, že jsem v přiléhavých šatech ještě nic podobného neviděla.
Protože předplatné bylo přerušeno, byla klubová lóže rozdělena a obsazena neznámými dámami a lidmi. Obrovitý Pandola v křesle v přízemí sám jediný zastupoval slavnou společnost. Že bylo na mém živůtku něco mimořádného, dokazuje to, že si mě výše jmenovaný pán prohlížel kukátkem, což nedělá skoro nikdy.
Sotva spustili oponu, přišel k nám Rossi. Je z toho až mráz po zádech: Rossi se stává liberálem, znám příčinu, ale je to celá historie. Monsignor de Falloux se zajímal o jednu nemocnici, a aby ji rozšířil, koupil pozemek patřící církvi, aniž požádal o svolení monsignora Freppela, svého biskupa. Monsignor Freppel v zuřivosti exkomunikuje monsignora de Falloux, prefekta, podprefekta i členy obecní rady. Slovem kněžská válka, po níž by monsignor de Falloux byl nejspíš nakloněn přejít k liberálům. Tahle poslední domněnka je moje, soudím tak podle rázu Rossiho rozhovoru. A o té záležitosti samé se už měsíc hodně píše v novinách.
Rossi už nenosí jehlici s Kristovým obrazem. Rossi má nové šaty, z Rossiho bude bílý!
Dozvěděla jsem se pěkné věci o kardinálovi i o Larderelovi. Jak známo, Larderel pochází z velmi vznešené rodiny a je nesmírně bohatý. Gaston se oženil s jednou Borghese, a co se týče Alexandra, ach, to je opravdu až příliš krásné! Prohýřil tolik peněz, že ho dali pod kuratelu! Tím je desetkrát půvabnější, a nebýt divadla, byla bych padla na zem a hlasitě volala po Larderelovi, do něhož jsem se nepochopitelně pobláznila.
Rossi se vrací z Florencie.
„A co se stalo s Antonellim?“ zeptal se.
„Ale to my nevíme, pane, odjel deset dní před naším odjezdem do Neapole, takže jsme ho už neviděly.“
„Včera byl v divadle.“
„Kam ho poslali?“ ptala se máma se smíchem. „A jakou novou hloupost provedl?“
„Nevím, ale víte, jsou to pořád tytéž historky, myslím, že je to — jen mezi námi, prosím vás, přísné tajemství — myslím, že nadělal dluhy. Eh! chápete, kdyby to bylo pár tisíc franků, matka by hned zaplatila, ale je to dost velká částka, padesát tisíc franků, a otec…“
„Což otec nezaplatí?“
„Ale ano, vždyť nakonec padesát tisíc franků není žádné jmění, jsou tak bohatí! Ale tím dluhem chce toho mladíka držet v šachu; zaplatí, ale nejdřív mu chce dát za vyučenou. A chlapec je nucen… odjet, obracet se na všechny strany, vyrovnat se, jak dovede, se všemi svými směnkami.“
„Aha!“
„Ano, chápete přece, zatímco tu není, skupují se ty směnky za polovic, protože je vystavil ještě jako dítě. Myslím, že je zbabělé hrát si s dítětem, to je krádež.“
A Rossi vyprávěl historii jiného mladíka, kterou tu netřeba vyprávět.
„A jeho bratři,“ řekla máma, „ti už jsou tak rozumní?“
„Ach, jeho bratři, to je něco jiného, dělají dluhy, ale malé, a pak nevedou takový život; kdežto tenhle se pohybuje mezi liberály a…“
„Ano, a otec je s tím nespokojen.“
„Právě tak, ačkoli v jádru je také liberál,“ řekl Rossi nenuceně, „ale je třeba zachovat zdání kvůli kardinálovi, který stárne, je velmi nemocný a je tak nesmírně bohatý. Nemáte ani ponětí o jeho bohatství, madam.“
„Ale kardinál má dceru, že ano?“
„Ano, dceru, která je vdaná za jistého Lambertiniho, jenom vás prosím, madam, neříkejte, že vám to řekl já, sám jsem to slyšel v přízemí; ten Lambertini přišel do Říma hledat místo za sto franků měsíčně a žádal ve Vatikánu o právo nosit velké jméno, protože prý pochází od papeže Benedikta XIV.; odmítli ho, a pak sjednali ten sňatek, takže ten žebrák je teď bohatý díky své ženě, která je dcerou…“
„Ano, ano, ale pak Antonelliové nemají co čekat, dá své peníze dceři.“
„Ach ne, ne všechno, je tak bohatý.“
„Takže ubohý malý Antonelli je…“
„V nesnadném postavení… ano, madam, v jádru není zlý, ale otec ho doufá zastrašit, udržet na uzdě, protože mu opravdu působí mnoho mrzutostí.“
„A kde je teď?“
„Je v Římě, včera jsem ho tu viděl v divadle, ale dnes večer je klubová lóže zavřená. Připadá mi to hodně malicherné, protože předplatné je přerušeno; ti páni z Loveckého klubu nechtěli vydat každý o sto sous navíc.“
„Máte pravdu, pane,“ řekla máma.
Z Rossiho se stává motýl, Rossi se změnil. Ach, u sta hromů hromských! Když odešel (a zůstal dlouho), uchýlila jsem se do pozadí.
„Tak vidíš,“ řekla máma, „a my už jsme si domýšlely kdovíco.“
„Eh, madam, vy tedy věříte tomu, co říká ten monsignorův synáček!“
„A proč ne? Co říká, je prosté jako facka. Docela věřím, že se šel schovat před věřiteli, třeba i… do kláštera.“
„Možná,“ řekla jsem, celá dychtivá uvěřit, „možná, ale víte, já si hned domýšlím ty nejšpinavější věci a…“
„Stejně jako já, ale ujišťuji tě, že křivdíme, i já si je domýšlím, ale ne, opravdu na tom není nic neobvyklého. Chudák Petruccio, kterého jsme obviňovaly ze všech možných ničemností, chudák milý Petruccio.“
Ráda se těmi řečmi nechávám ovlivnit, jsem tedy docela klidná a hlavně spokojená, že jsem v Římě. Neapol připomíná Nice svým pozlátkem a pochybnou společností, kdežto tady je to něco jiného.
Ne, poslyšte přece, doufám, že Larderel přijede na dostihy. Ten tvor mi obrátil naruby srdce a vůbec všechno!
„Ale drahoušku,“ řekla mi Dina, „ty máš ale štěstí, že vždycky narazíš na…“
„Prostopášníky, viď?“
„Ano, na prostopášníky, když se ti to slovo tak líbí. Opravdu nevím, jak to děláš, že si pokaždé vybereš… samé prostopášníky!“
„Co naděláš? Zbožňuji je, hlavně Larderela. Ach, Larderel!“
A už jsem zase u vytržení při pouhé vzpomínce na toho božského zhýralce!
Kéž přijede na dostihy! Doufám, že přijede, šílím po něm, šílím, šílím!
S Pietrem je to něco jiného, Pietro mě zaměstnává víc, protože ho znám, protože mě miluje (kdo ví?), protože zkrátka Pietro je pro mne hmatatelná bytost, kdežto ten druhý je jen stín, který mě uchvacuje.
Galantine, totiž Torlonia… Ach ne, o něm mluvit nechci. Chci mluvit o Pietrovi a o Larderelovi. Mám posedlost srovnávat. Pietro je bezpochyby podřadnější, dávám mu přednost (a jsem si vůbec jistá, že mu ji dávám?) jen z toho důvodu, že je, kdežto Larderel není, anebo je jen v oblacích.
Vlasy se mi celé kadeří, důkaz, že mám lepší náladu. V Římě se mi vrátila chuť k jídlu a teď mám velký hlad, ale je po jedné a všechno je zavřené.
Mám věřit tak, jak věří máma?
Nevím, ale dnes večer se nechci trápit. Jsem prozatím ve svém oblíbeném městě, vlasy se mi kadeří a jdu spát.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „comme il faut“ – tak, jak se sluší; označení pro správné společenské vystupování a chování. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „barcaccia“ – klubová lóže: velká lóže u jeviště, kterou si společně předplácel okruh mladých šlechticů z Loveckého klubu (Caccia-Clubu); Marie tak nazývá i ten okruh sám. ↩
Pozn. překl.: Charles-Émile Freppel (1827–1891) byl od roku 1870 biskupem v Angers. Muž, kterého roku 1876 exkomunikoval, nebyl podle publikovaných životopisů římský prelát mons. de Falloux, nýbrž jeho bratr Alfred de Falloux (1811–1886), liberální katolický státník, jehož panství Le Bourg-d’Iré leželo v angerské diecézi; Rossiho historka, jak ji Marie zaznamenává, připisuje spor prelátovi. ↩
Pozn. překl.: „Bílí“ — stoupenci italské monarchie (savojské dynastie), na rozdíl od „černých“, papežských věrných, kteří odmítali uznat italský stát. ↩
Pozn. překl.: Pověst se týká hraběnky Loreti Lambertiniové, která po smrti kardinála Antonelliho v listopadu 1876 žalovala jeho bratry o podíl na jeho velkém jmění s tvrzením, že je jeho nemanželskou dcerou; o případu se roku 1877 hojně psalo. Papež Benedikt XIV. (1740–1758) se rodným jménem jmenoval Prospero Lambertini. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „bigre de bigre !“. ↩