Úterý 25. dubna 1876

Když jsem v poledne otevřela oči, moje první myšlenka zněla: Je možné chovat se jako včera? Je možné zapomenout na hrdost? Ale nebylo to mou vinou. Mluvila jsem s pevným přesvědčením, že každé mé slovo bere jako dar z nebe; když jsem viděla jiný účinek, než jaký jsem doufala vyvolat, zabředávala jsem stále hlouběji — zdálo se mi totiž nemožné, aby... zkrátka... chápete mě.
Dokud byl Petruccio — ten bláznivý a poctivý chlapec — mohla jsem se chovat, jak jsem se chovala; ale jakmile je to hrabě Antonelli, zpět. Nesmíme zapomínat, že ani on, ani já nejsme děti, a mezi mladým mužem a mladou dívkou je tolik jemností, které je třeba dodržovat. Je třeba skromnosti, zdrženlivosti. Ne, je třeba lhostejnosti — pak uvidím, zda mě miluje.
napříč stránkou
Pasáž, na niž je třeba pamatovat!
Nedovedete si představit, jak se cítím nesvá! Obvinila jsem ho přímo ze všeho, z čeho jsem ho obvinila v tomto deníku, a on to nechal bez povšimnutí a ani ho nenapadlo se hájit — ba naopak, žádal mě, abych přiznala svá pochybení.
„To je dobrý žert!“ vykřikla jsem. „Ještě jsem neviděla takovou drzost, křižuji se od hlavy k patě. Moje že jsou pochybení! Přísahám vám, že to, co říkáte, je neslýchané. Kdybych vás milovala, proklela bych vás; ale protože se ta jakás láska, která tu byla, proměnila v pohrdání kvůli vašemu zbabělému chování, neproklínám vás — a ďábel s vámi! Ostatně ne; ďábel by s hlupákem dlouho nevydržel!“
A stál tam pod tímto krupobitím slov, nepohnutý jako pevnostní zeď pod krupobitím suchého hrachu.
„Přijdu zítra,“ řekl, jako by mě chtěl uklidnit, „a promluvíme o tom vážně.“
„Zbytečné, pane, už dobře vím, co si mám myslet o vaší krásné lásce. Nemusíte se už vracet,“ dodala jsem slaběji, „zarmoutil jste mě, loučím se s vámi v hněvu a celou noc oka nezamhouřím. Ach! můžete se chlubit, že jste mě dohnal k zuřivosti, to vám tedy povím!“
A já jsem o něm snila, rozněžňovala jsem se, připravovala jsem se, jak ho uvidím vracet se tak šťastného, že mu dojde dech a nezmůže se na slovo, tak zamilovaného, že... Ach! u tisíce svatých Josefů a jednoho Larderela!
Koloseum za měsíčního svitu! Ach! to je opravdu hezké! Ach! jen se dejte obměkčit, milé slečny, to vám radím! Zůstaňte tvrdé jako kámen, lstivé jako kněží a koketní jako ďáblice. Jen tak vás budou poslouchat a budete šťastné. Ale udělejte jako já, nechte ruce klesnout, nakloňte se k muži se sklopenou hlavou, celá připravená ocitnout se v jeho náručí — a ten muž, který padal na kolena, když jste ho odstrkovala, couvne, opře se o zeď a řekne vám:
„Ale jak jste podivná! Promluvím s vámi zítra, až budete klidnější.“
A to on si stěžuje, on říká, že jsem ho vždycky odmítala, že jsem se vždycky smála nebo říkala, že ho nemiluji!
„Takže chápete — a já nemohu chodit a všude s sebou nosit svou nešťastnou lásku; není nic hloupějšího než muž s nešťastnou láskou.“
U sta hromů! Na jeho místě bych nemluvila jinak, ale přesto mi to od muže, který opravdu miluje, připadá velmi povýšené a velmi vypočítavé.
Teď mám, co jsem chtěla, a proto se o tom už ani slovem nezmíním. Chce-li, ať začne první.
A co když nechce, co když mě už nemiluje a nepřeje si nic lepšího než tím všechno skončit?
rozproudí, co mi vaří krev v žilách a zároveň mi nahání mráz do zad!
Tohle mám mnohem raději, ach ano. Ó, zuřivá, zuřivá!
Nesmírně netrpělivě čekám, až budu moci vyjít, a najednou se dá do deště. Jdu ven jen proto, abych si vyzvedla svá srdíčka — jsou velice zdařilá, a zde je jejich věrný portrét v přesné velikosti. Toto je mé, srdíčko předsedkyně, členská jsou stejná, jen bez klíčku, který mám jen já. Toto srdíčko se má nosit na šňůrce ze surového hedvábí. A když nám člen prokáže nějakou skvělou službu, smí je nosit na široké žluté stuze napříč přes hruď. Na rubu srdíčka je sklíčko pro můj portrét, takto: ale protože je srdíčko duté, lze do něj vložit leccos, a portrét slouží jako víčko. Do svého jsem si již vložila vlastní portrét.
Deux cœurs dessinés à la plume : un grand cœur marqué «A T E» traversé d'une clef, et un petit cœur avec un médaillon ovale au centre
Les cœurs de la société A.T.E. : le cœur de Marie, avec la clef, et celui des membres Mon Journal, t. 7, p. 304
Ostatně to je zákon — smí se nosit pouze vlastní tvář, ale dovnitř si jistě smí každý vložit, co se mu zachce.
Ještě nemám šňůrku a mé srdíčko visí na modré stuze. Vypadám s ním jako řeholnice — a z toho vzezření mě mrazí.
Stále prší a ohlašují barona Viscontiho. Ten půvabný muž, tak duchaplný navzdory věku.
Když se mluvilo o Odescalchiho sňatku, padlo postupně i jméno Antonelli.
„Inu, madam,“ řekl Visconti, „malý Antonelli, jak mu říkáte, není partie, kterou by bylo radno pohrdat, ba naopak — takovou je třeba popadnout oběma rukama. Neboť ten ubohý kardinál den ode dne uhasíná, už ani nechodí a život ho opouští, takže se jednoho dne z každého jeho synovce stane milionář. A Pierre Antonelli bude tedy milionář.“
„Ale kardinál má dceru.“
„Ano... ale dcera je skvěle zaopatřená — [nemá] tedy s tím co do činění. Dědici budou synovci.“
„Víte, barone, říkali mi, že ten malý vstoupil do kláštera,“ řekla máma.
„Který malý?“ zeptal se Visconti skoro dotčeně.
„Nu ten malý, víte...“
„Pierre Antonelli,“ řekla jsem.
„Ach! ne, ten myslí na úplně jiné věci, ujišťuji vás.“
Pak se mluvilo o Římu a já jsem říkala, jak ho miluji a jak těžko se mi z něj odjíždí.
„Nuže, tak zůstaňte.“
„To bych si přála.“
„Těší mě, že vaše srdce miluje naše město.“
„Apropos srdce — viděl jste mé?“
„Jak to?“
„Podívejte se“ – a ukázala jsem mu srdíčko.
„To je dobré srdce,“ řekl.
„Srdce řeholnice, víte,“ dodala jsem se smíchem. „Nechají mě v Římě v klášteře.“
„Ach!“ řekl Visconti a také se zasmál. „Doufám, že tam zůstanete jinak; najdeme způsob.“
„Jaký?“
„Chcete, abych ho hledal? Nebude to těžké.“
„Prosím, hledejte.“
„Hledejte,“ opakovala máma.
„A najdu,“ řekl Visconti a pevně mi stiskl ruku.
Co tomu říkáte, zatracení čtenáři?
Máma září, já zářím. Je to polární záře.
Téměř děláme plány. Mámu znepokojuje, jak hrubě jsem se včera zachovala k jejímu oblíbenci. Směji se...
Ukazuje se slunce, jako by chtělo posvětit mou veselost, a jdeme ven.
Hle! Muliterni a Odescalchi na Corsu! Je tak krásně, že se nemohu udržet a potichu zpívám.
A hle Petruccio — zdravím s úsměvem.
Jak k čertu jsem mohla říct včera tolik nesmyslů? Vím jak. Mívala jsem ve zvyku vysypat na něj každý den pár drzostí; po pětadvacet dní jsem si je musela nechat pro sebe, a všechny najednou vylétly včera večer a způsobily obrovský galimatyáš.
Stály jsme u jednoho obchodu, když k nám přistoupil Rossi, a já jsem byla milá, jak jedině já dovedu být. To znamená, když se do toho opravdu pustím, je to něco rozkošného.
Bože, jak je mé srdce plné! Ne to stříbrné, ale to pravé.
Tak se bojím, bojím se všeho. Je skoro devět hodin, začínám být neklidná.
Dnes večer zcela nečekaně — dost početná společnost. Plowden, Simonetti, Botkin a Pastmikoff, a samozřejmě Antonelli.
S velkým zápalem jsem dělala hostitelku a mé stříbrné srdíčko všichni všemožně komentují.
Simonetti zůstal nejdéle — až do jedné hodiny, myslím — a deset minut po jedné tu nebyl již nikdo jiný než Pietro. Zatímco Simonetti hovořil s mámou, Dinou a Walitským u jednoho stolku, zůstala jsem s Pietrem u druhého a filozofovali jsme o lásce obecně a o Pietrově lásce zvlášť. Má žalostné zásady — nebo spíše je tak bláznivý, že žádné nemá. Opravdu mě trápilo, co říkal, protože mluvil o své lásce ke mně tak lehkovážně, že nevím, co si myslet. Ostatně se mi povahou tolik podobá, že je to až neobyčejné. Tak dlouho ho daleko od Říma držely právě dluhy — a jako důkaz mi nabízí, že přinese dopisy svého advokáta. Samozřejmě mi opakuje, že mě miluje, jenže dodává, že to přichází a odchází, že nemůže vážně milovat. Kážu mu tedy a on se mnou souhlasí a svěřuje mi i ty nejmenší své myšlenky — a to není dobré, neboť si člověk myslí leccos, co často není příjemné slyšet.
Viscontiho slova mám stále na paměti a podle toho se chovám.
Nakonec si říkáme dobrou noc a loučíme se, ale medailón mého srdíčka se otevře a je třeba ho spravit; Pietro zůstává, aby to spravil — a za chvíli se, nevím jak, ocitneme na chodbě. A nyní vás prosím, nečtěte, co se chystám napsat. Dosud jsem se domnívala, že tato kniha je velmi mravná a že ji časem budou číst ve školách a penzionátech. Poslyšte, radím vám, abyste nečetli dál — budete ze mě zklamáni, a to je vše.
Nevím, jak to začalo, ale po pěti minutách jsme se již nehádali. Ach! ano, vzpomínám si.
„Dobrou noc,“ řekla jsem mu.
„Čekám na doktora, aby mi dal cigaretu.“
„Dám vám jednu“ – a šla jsem do Walitského pokoje, který je na konci chodby a vedle mých dveří; do této chodby vedou jen dvoje dveře — Walitského a moje — a ona sama ústí do společné chodby, která je osvětlena.
Šel tedy za mnou; nevím, co jsme si řekli, ale po pěti minutách jsme se nehádali, vysvětlili jsme si vše — a ať mě čert vezme, jestli vím jak.
„Špatně děláš, když mu neříkáš, že ho miluješ,“ řekla mi máma po Viscontiho návštěvě, „to koneckonců k ničemu nezavazuje.“
Byla jsem tedy pod vlivem této rady. Nuž, vzpomeňme si — je sotva hodina, co to bylo, a již si nevzpomínám na nic z toho, co jsme si řekli.
Stál docela blízko mě, a když mě úplně uklidnil, přistoupil ještě blíž a vzal mě za ruce a kolem pasu.
„Nikdy již nebudu říkat nesmysly,“ řekl, „když vás to bolí. Ale co naděláte, takovou mám povahu, tu mi musíte prominout; jsem bláznivý a nerozvážný, říkám vše, co mi přijde na mysl — ale přísahám vám, že vás miluji a že jsem vás vždycky miloval; ostatně jste to sama uhodla, dobře jste to věděla, že ano?“
Nic jsem neodpovídala, ale neodstrkovala jsem ho.
„Milujete mě?“ zeptal se.
Stejná hanebnost... Pak mě k sobě přitáhl... nečtěte, je ještě čas! — a políbil mě na pravou tvář; Viscontiho a mámina slova mi ještě zněla v uších, a místo abych ho odstrčila, poddala jsem se mu a ovinujíc mu obě paže kolem krku... U sta hromů — položil mi hlavu na rameno a líbal mě na krk... vlevo a... jaká hrůza! Poprvé v životě jsem byla v náruči muže!
„Milujete mě?“ zeptala jsem se pak.
„Ach! ano, a budu vás milovat vždy.“
„Ne, pusťte mě — co vám dovoluju, je špatné; dělám špatně... Jděte.“
Ale místo aby mě pustil, tiskl mě v náručí a díval se na mě tak, že jsem řekla:
„Víte, co jsem vám o tom říkala, ještě ondy večer... nikdo, ani...“
„Ano, ale já — to je jiné, miluji vás a... milujete mě?“
„Ach! kdybych vás nemilovala, dovolila bych vám tohle všechno?!“
Neříct, že ho miluji, by znamenalo přiznat se k horšímu než k lehkomyslnosti.
Bože, jak je to těžké říci! Pokračujme tedy, jak to půjde, když to musí být. Nevím již jak, ale on se zavázal oženit se; on přinejmenším — já jsem většinou mlčela.
„Odjíždíte ve čtvrtek?“
„Ano — a zapomenete na mě.“
„Ach! to ne! Přijedu do Nice.“
„Kdy?“
„Jakmile budu moci.“
„Hned.“
„Nemohu.“
„Proč?“
„Ach! to všechno nevíte.“
„Tak řekněte, řekněte hned, chci to vědět.“
„Otec by mě nepustil.“
„Ale stačí mu říci pravdu, a pak si nebude myslet, že jedete do Monaka.“
„Jistě, řeknu mu, že jedu za vámi, že vás miluji, že se chci oženit. Ale ne hned — neznáte mého otce. Nyní je ke mně velmi dobrý, teprve nedávno mi odpustil, ale ještě se neodvažuji o nic žádat.“
„Mluvte zítra.“
„Neodvážím se; je dobrý, ale ještě k němu nemám důvěru — pomyslete: tři roky se mnou nemluvil! Za měsíc budu v Nice.“
„Za měsíc už tam nebudu.“
„A kam pojedete?“
„Do Ruska. Tak vidíte, odjedu a vy na mě zapomenete.“
„Ne, ale za čtrnáct dní budu v Nice, a pak... pak odjedeme spolu?“
„Ano.“
napříč stránkou
Nevěřila jsem mu ani slovo, ale byla to jedna z nejpříjemnějších chvil mého života; myslela jsem, že to bude konec domácích trápení.
Přitiskl mě k srdci a zasypal mi tvář polibky, zatímco já jsem zavírala oči, abych tu ohavnost neviděla.
„Ach!“ vykřikla jsem a ucouvla, „teď jste spokojený!“
„Takový vy jste!“ vykřikl zase on. „Takový! Pořád máte špatné myšlenky!“
„Ne,“ řekla jsem mírněji, „jen se vás ptám, jestli jste spokojený.“
Jaká odpověď! A já jsem pořád zavírala oči.
„Víte,“ řekla jsem, „máma si myslí, že spím a že jste odešel.“
„Opravdu?“ řekl se smíchem.
na okraji
[Poznámka: 1881. Především mi ta scéna připadá odporná. Nechat se vzít kolem pasu a líbat na tvář!! Dodnes se cítím špinavá. Fuj, ta ošklivá pasáž!]
„Teď jděte, ale ne, pojďte sem“ – a ustoupila jsem do výklenku svých dveří, které, protože byly zavřené, poskytovaly velmi pevnou oporu.
„Milujete mě? A budete mě milovat vždycky?“
„Budu vás milovat vždycky. A vy mě milujete?“
Lehce jsem kývla hlavou; byl tak unesen, že mě vzal do náručí, a já jsem ho beze slova přitiskla k prsům.
napříč stránkou
Nesmírně mě to bavilo.
„Miluji vás, miluji vás, miluji vás,“ opakoval a padl na kolena.
„Vstaňte, pane, myslím, že omdlím“ – ale on mě podepřel.
„Jste šťastný?“ zeptala jsem se, vzala jsem jeho hlavu do dlaní a pak mu jimi projela vlasy. „Řekněte!“
„Ach! ano, to tedy ano,“ zašeptal okouzleně.
Sebrala jsem všechny síly, a protože naše tváře byly nesmírně blízko u sebe, odhodlala jsem se k velkému činu a políbila ho na ústa — já, která jsem se ho dosud ani nedotkla rty. A ten první tichý polibek trval tak dlouho, že jsem vyčerpaná klesla na jeho rameno, podpírána jen jeho pažemi, které mi jako železná obruč svíraly pas.
Nechtěla jsem už psát, ale v budoucnu to pro mě bude příjemná vzpomínka — řekněme tedy všechno, nakolik to zmatená paměť dovolí.
Dvakrát nebo třikrát jsem se tvářila, že rozzlobeně odcházím, a on mě pokaždé zadržel.
napříč stránkou
Oba jsme zvážněli. Tak vážné byly v té chvíli naše tváře, že jsme vypadali jako zarmoucení. Začerněná slova: Vážná nota, víc.
„Ne,“ řekl, „takhle se nemůžeme rozcházet každý večer. Nezlobíte se, že ne?“
„Ne,“ odpověděla jsem s úsměvem, „jsem hodná, vidíte...“
„Dost! dost, pane, i bez toho je toho až příliš.“
„Ještě jeden poslední, než odejdu.“
Tak jsem šla znovu do svého tmavého kouta, ještě jednou jsem ho nechala přísahat, že mě miluje a že přijede do Nice, a pak jsem ho pustila. Ale on se vrátil ještě jednou.
„Jak jste štíhlá,“ řekl, sevřel mi pas v prstech a stiskl ho, což mě nadchlo; mohl se přesvědčit, jak málo jsem stažená, neboť můj saténový korzet povoloval jako volný živůtek a dalo se jím pohnout.
„Teď přijeďte do Nice!“ řekla jsem.
„Ach! kdybych mohl!“
Ach! k čertu! čtyři hodiny ráno, zbytek vypovím zítra, dnes večer píšu velmi špatně; nejsem však rozrušená, divím se své lhostejnosti. Dívám se na své rty, jestli nezměnily barvu — a ne, jsou stejné, a přece už nejsou stejné; vidíte, jak klamné je zdání!
Dost, dost, na shledanou zítra.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre !“. ↩