Sobota 22. dubna 1876

Druhý den dostihů!
Stejně tolik lidí a daleko více ruchu než předevčírem. Jsem celá bez sebe.
Opice, která mě tak otravovala onehdy večer v divadle, je princ de Melissano. Altamura myslel, že jsme odjely, přijíždí celý překvapený a nechá podat výborný oběd, po němž přichází Torlonia se Saint-Josephem přímo k nám, bez oklik. O dvoření tu nejde, a tak jsem s ním jako se ženou, bez jakékoli koketérie. Není opilý, což mu dodává velmi počestné vzezření, ale zároveň mu to svazuje jazyk. Dříve jsem se ho, abych tak řekla, bála, ale nyní jsem, díky Bohu, docela nenucená. Pokud jde o Saint-Josepha — je to půvabný ošklivec, nesmírně sympatický, při němž se člověk cítí jako s přítelem.
Už dva dny přísahám jen na něj, jako kdysi na nebožtíka Z... Zucchiniho. Říkám nebožtíka, protože ho už nevídám.
Mám dnes rozkošnou toaletu, celou z bílého kašmíru. Blůzka vpředu rozevřená do žabó (jako košile, jaké nosili muži před padesáti lety), rukávy k loktům nařasené. To vše zdobí široká prolamovaná výšivka z bílého hedvábí. Sukně má dole vyšívaný nabíraný lem, podšitý mušelínovým volánem s valenciennskou krajkou; celá ta vzdušná pěna je velmi výhodným rámcem pro nohu obutou do botky ze žluté kůže, prolamovaně vyšívané černou žinylkou a zlatem. Blůzku stahuje v pase hedvábná stuha, která vpředu tvoří špičku a vzadu volně splývá, bez mašle, jen překřížená, a drží ji skrytá sponka. Kolem krku bílý tyl se dvěma dlouhými konci vzadu.
Po odchodu těch pánů nastala nudná přestávka, která trvala, dokud jsme se nevydaly na tribunu.
„Počkejte přece,“ řekla máma, když chtěl Torlonia odejít, „za chvíli půjdeme spolu.“
„Nezdržujte pána,“ řekla jsem, „já sama nikdy nikoho nezdržuji, když odchází, protože mi to dělá radost,“ dodala jsem se smíchem.
I on se dal do smíchu a řekl, že jsem přísná a zlá.
Napsala jsem, že přestávka byla nudná; zas tak nudná nebyla, protože jsem se pořád dívala na Larderela, který jen pobíhal nahoru a dolů po schodech tribuny, běhal, horlivě se oháněl, dával svému žokejovi sto pokynů (zbytečných, vsadím se), tahal koně za ohon a chodil do vážírny.
Je špatně stavěný, není vysoký a nosí klobouk posunutý do týla jako udýchaný školák.
Na tribunu jdeme až na dostih džentlmenů; Altamura podává rámě mámě a já jdu sama, a tu kousek před schodištěm, ke kterému zatarasilo přístup snad sto stolků, u nichž obědvají neapolští lvi a lvice, kousek předtím, pravím, málem narazím na Torloniu, který vpravo rozmlouvá s... Larderelem. Pozdraví mě, načež se k němu Larderel nakloní a zeptá se: „Kdo to je?“
Máma, které jsem tak báječně líčila krásu toho muže, se dala do smíchu. Ach, u čerta, bylo se čemu smát.
Představte si tvář nepochybně krásnou, bledou, ale — nevím, jak to říct — celou jaksi rozházenou, celou legrační. Shrbená záda, nohy, které se rozbíhají na všechny strany, a výraz tak prostopášný!...
Na jeho místě bych nikdy nesesedla z koně.
Ten šťastný šibal Odescalchi! Dostane nejkrásnější ženu v Římě. Muliterno je sice hloupá, ale nesmírně hezká.
Larderel je ošklivý — tím lépe, je zábavné věnovat pozornost ošklivému muži, zvlášť když ho člověk napřed viděl krásného. Směji se tomu jako náramně potěšená žena. A on nejede!
Torlonia nejde k žádné dámě, podívá se na tento poslední dostih, otočí se na podpatku, dohoní mě na prvním schodu a nabídne mi rámě; jdeme rychle a za námi máma s Altamurou.
Jsem ráda, že procházím davem zavěšená do Dona Clementa; je to kavalír elegantní a ve všech ohledech noblesní. Říká mi, že dostihy dnes skončily brzy, a já mu vyjadřuji svou lítost a dodávám, že dostihy zbožňuji.
„Tak zůstaňte na římské,“ říká, „když máte k Římu takovou náklonnost.“
„Ach, pane, to nezáleží na mně.“
Ještě pár slov a už sedíme v kočáře.
Altamura řekne: „Na shledanou večer,“ a Torlonia: „Šťastnou cestu.“ A už jsme ve víru kočárů a smějeme se Larderelově kráse i zoufalství strážníků, kteří už nevědí kudy kam. Koně na dlouhých otěžích se ženou čertví kam, kočáry se do sebe zaklesávají, dámy křičí, páni se smějí. Trubky ohlušují — jaký rozkošný povyk!
V Neapoli jsem neměla jedinou nepříjemnost, všechno proběhlo velmi dobře. Nebyla jsem ani příliš obklopená, ani příliš sama. Odjíždím spokojená; velmi lituji, že jsem se nedostala do zdejší společnosti, ale tři dny nejsou tak dlouhá doba, abych kvůli tomu kvílela.
„Nezdá se ti Galantine nějaký divný?“ ptá se Dina.
Opravdu se změnil, ale to proto, že není opilý a je možná zamilovaný do Mechtcherské.
Máma mi pořád opakuje, že si mě nevšímá. Zbytečná námaha, vidím to dobře i bez toho a už si z toho nezoufám. Od té doby, co ho člověk vidí zblízka a mluví s ním, už to není polobůh, i když je to muž rozkošný, na mé slovo poctivé ženy.
Všichni jsou už ve městě, a ještě je světlo a slunce teprve zapadá.
Všechno je zabaleno, hned se jdu převléknout do cestovních šatů.
Drahá Neapoli, doufám, že na shledanou — a za šťastnějších okolností.
Tyhle dva dny byly jediné veselé dostihové dny, jaké jsem v životě zažila.
Nezbývá mi než odjet, děkovat Bohu a prosit, aby mi i nadále prokazoval svou dobrotu.
Amen.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále kurzívou. ↩
Pozn. překl.: Dostih džentlmenů – dostih pánských jezdců, amatérů; Marie píše anglické „gentlemen“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „policemen“. ↩
Pozn. překl.: Galantine — mámina posměšná přezdívka pro Torloniu (podle galantine, masového pokrmu v aspiku); srov. 058.0162. ↩