Sobota 8. dubna 1876

Jak je tento hotel nepříjemný! Plowden tu byl před dvěma dny — a předevčírem — a nikdo nám nic neřekl; řekl nám to až včera sám. Přinesl mi svou fotografii v kostýmu.
Jela jsem na koni s Pavlem ve vile Borghese. Měla jsem výborného koně — vyvolali jsme skvělý dojem a jsem nadšena. Viděla jsem všechny — dokonce Torloniho, ale jen jednou. Je zbytečné říkat, že mám nesrovnatelnou postavu — ne, poslouchejte — neříkám to ze žertu — vážně mám pozoruhodnou postavu. Ta černá amazonka, celá z jednoho kusu a přiléhavá, mě jen zahaluje — ale nic neskrývá.
Od prince Humberta až po posledního ničemu se na mě všichni dívali se zjevným schválením.
Bylo krásné počasí, kůň byl výborně vycvičen. Jsem spokojená, spokojená!
Bruschetti byl také na koni — s dámou a dvěma pány — všichni ohyzdní a na špatných koních — a jeho kalhoty se vyhrnuly skoro až ke kolenům a bylo vidět bílé spodky a červené punčochy. Řekl mi to Pavel — smáli jsme se — Bruschetti zuřil.
Vůbec ti, kdo jezdí špatně — kdo se necítí pohodlně — kdo se za sebe tak říkajíc stydí — dívají se na publikum zuřivýma očima, jako by to byla jeho vina! Paní Oliverová na mě vykřikla něco milého — švýcarská společnost také. Neviděla jsem nikoho kromě prince Humberta — nevím, proč mě tak bavil — možná proto, že se na mě podíval — a dobře uhádnu, co říkali o mém jezdeckém zjevu, on a jeho pobočník.
Ostatně — tak je to.
Nevím, kam s sebou. Je sobotní večer! Pietro musí přijít — nepřijde-li, budu plakat jako nešťastná! A máma zase začíná s těmi dohady — a zase se tváří uraženě!
Doba od devíti do půl jedenácté mi připadá delší než všech těch osm dní — jsem bez dechu z netrpělivosti. Bože — kdyby nepřišel! Odvedli ho, skryli ho — oklamal mě, posmíval se mi! Ó — jak se před domácími zatvářím! Bože, Bože, Bože! Přijde, že ano — řekněte, že přijde. Vzdávám se Torloniho — jen ať přijde. Budu příliš nešťastná, je-li pravda, že mě oklamal — že mě nikdy vážně nemiloval — že si ze mě dělal legraci!... Walitský — neříkejte to! Nechci věřit takové ničemnosti z Pietrovy strany. Jsem zvyklá hledět na něho jako na čestnost, lví srdce a vznětlivost par excellence! Bože! Myslím, že mé hodiny stojí — ne, jdou — ne, plazí se. Je teprve dvacet minut po deváté. Ještě hodinu čekat. Nevím, co bych raději — být okamžitě zklamána nebo zůstat v tom zuřivém čekání. Lze to rozluštit? Pochybuji. Čekám, čekám, čekám.
Ne, poslouchejte — řekněte, řekněte — přijde, že ano? Prosím vás — řekněte, že ano. Ach! Karty... už jim nevěřím — zkusme to přesto — ukrátí to čas. Říkají ne! Musíme si z toho lámat hlavu? Počkejme ještě. Bože můj — prosím Tě — dej, ať přijde.
Jak jsem hloupá!
Měla jsem prsty celé studené, když hodiny odbily deset — bylo mi střídavě zima a horko až do půl jedenácté. V jedenáct hodin jsem se otočila zády k lampě a poslouchala příběhy Walitského a Issaïeviče. V půl dvanácté dala máma znamení a každý se odebral k sobě.
Ukradla jsem Walitskému šest cigaret — vlekla jsem se do svého pokoje — zamkla dveře na klíč a ucpala klíčové dírky kapesníky — podívala se do zrcadla — všechno ze sebe svlékla — oblékla si župan — a lehla si na zem s hlavou opřenou o malé nízké křeslo, s očima dokořán otevřenýma, upřenýma na ohyzdnou girlandu na stropě.
Všimla jsem si, že v okamžiku, kdy pláčeme, nevíme, proč pláčeme — cítíme jen potřebu plakat.
Pohnula jsem hlavou, protože mezi krkem a límcem županu bylo na každé straně jezero. Křeslo odňalo svou dobročinnou oporu! A já padla na koberec.
Myslela jsem jen na to, jakou bych měla radost, kdyby byl můj pokoj oddělený; tady jsem musela každou chvíli zadržovat dech, protože jsem dýchala tak, že mě bylo slyšet i přes dveře — a to mě dusilo.
Nepláču. Pořizuji podrobný popis.
Jaká muka, nesmět řvát!
Nehanebně mě podvedl. Nevěřila jsem ničemu a ničemu nevěřím — ale jemu jsem uvěřila. Vysmál se mi. Otec mu vysvětlil naše postavení a přátelsky mu řekl, že je třeba to všechno pozvolna přetrhat. Dal se přemoci rozumem a svou roli sehrál velmi dobře.
Měla jsem ho nechat přísahat. Ach, ovšem — jako by se nepřísahalo každý den; ostatně přísahá se jen tehdy, když chce člověk klamat. Kdyby byl v klášteře, už by z něj vyšel. V klášteře není. Poslali ho jistě někam daleko — měla jsem to tušit, když jsem viděla ohavné úsměvy jeho bratra, který jako usedlý muž nepochybně jednal ve shodě s hrabětem, „pro Pietrovo dobro“.
Nevím, čemu mám věřit. Je pryč z vlastní vůle, nebo ho drží daleko násilím či lstí?
Ne, nemohu uvěřit, že mě celou dobu ve všem klamal! To by člověk už nemohl věřit ničemu na tomto světě. Říkám, že nevěřím ničemu — ale v hloubi duše si to tedy myslet nemohu! To by bylo k zoufání! To by se člověku zhnusilo všechno!
Ještě jsem se ani nezvedla ze studeného kamene, a už jsem se utěšovala, že ho možná zítra uvidím. Ne, z té myšlenky žít nemohu. Musím se ještě vyplakat!... Zase mohu psát. K čemu psát! Není můj příběh pořád stejný? Vždycky to skončí záchvatem pláče na koberci nějakého hotelu. Buď mě podvedl, nebo je obětí své rodiny.
Možná ho, aby se zbavili muže, který spáchal tak ohavné zločiny, jako že se dal k vojsku a stal se členem Caccia-Clubu, navždy zavřeli do toho kláštera. Pro jezuity, pro kardinála to není tak nemožné.
Jeho bratři jsou rozumní, ti ano; jsou členy klubu, kde se hrají jen šachy a pije jen slaboučké vínko hodně ředěné vodou. Nechodí do Opery a znají jen klerikály — černé.
A už chci z Pietra dělat mučedníka.
Ne, ne, ne, ne, ne! Nelhal, neklamal! Není to žádný padouch, pokrytec, zbabělec!
Máma chce odjet v úterý. Já neodjedu!
Čekají, až odjedu, aby Pietra pustili. Načekají se dlouho. Ostatně miluje-li mě, dokáže mě najít.
„Když jsem odešel k vojsku bez svolení své rodiny,“ řekl mi ten večer u piana, „myslíte, že nepůjdu kvůli vám kamkoli, a to bez čekání na svolení jakéhokoli ďábla! Ach, to se rozumí!“
Kouřím a pozvolna se otupuji.
Zítra jdu ke zpovědi a k přijímání.
Otevřela jsem zásuvku a prudce ji zase zavřela, protože jsem v ní uviděla Pietrův portrét; ten portrét mě teď bolí, a přitom umírám touhou jít si pro něj a psát a dívat se přitom na něj — jako by mi dával slova, abych se dokázala vyjádřit, abych řekla, jak moc připomínám opilou ženu, napůl otupělou a docela zdrcenou žalem. Celou tu dobu mě mrazilo, teď mě bolí hlava — a kouřím a kouřím, abych otupěla.
Ne, ale představte si mě, jak pláču před portrétem muže! Jistě, žena, která píše, není táž jako ta, která pláče!
Někdy jsem plakala při čtení románů; ráda bych věděla, zda budou lidé plakat, až budou číst mne. Ne, protože říkám jen slovo plakat a neříkám nic dojemného. Nevím.
Copak ho už neuvidím? Nechme toho! Bůh by tohle neudělal. Pche! Ten udělal i horší věci!
Nerouhejme se.
Dokonce mě napadlo, že dnes večer nepřišel schválně, aby prohrál svou sázku. Karty přece řekly ne. Zeptejme se jich na zítřek. Karty říkají ne. Lžou! Proč? Protože neříkají, co chci?!
Byla jsem pěkná bláznice, když jsem věřila, že by se mi mohlo něco povést. Což mi není jasně dokázáno, že mi všechno, všechno, všechno selhává!
Zmocnilo se mě strašlivé přesvědčení, že ho už neuvidím a že je všemu konec.
Nuže, co je na tom podivného? Což se neví, že mám mít na tomto světě jen trápení?
Všichni, kdo mě vidí rozesmátou a bláznivou, mi říkají: „Skončíte v klášteře.“
Věřím tomu. Zklamaná a unavená, unavená, unavená neustálými deziluzemi, věčnými neukojenými touhami, půjdu se někam skrýt, abych plakala, modlila se a rouhala se!
S nemocným duchem a neklidným srdcem se znovu utíkám k útěše slabých: ke kartám. Ještě jednou se jich zeptám, zda ho zítra uvidím. Jen ještě jednou, bude to naposledy... pro dnešek.
Znovu a pořád ne! Zeptejme se knihy, snad mi něco řekne: „Římský cement, který ji celou pokrývá a chrání.“ Nerozumím. Ještě jednou. Ne, nechci!
Odevzdej se a mlč! Jsem tak zvyklá na burleskní žánr, že nedokážu nic říci. Ostatně je to zbytečné. Kdo se stará o deník nějaké nešťastnice! Je jich tolik!
Je jedna hodina. Jdu spát. Spánek — to je ze všech stavů ten nejšťastnější; kdo spí, je mrtev.
Dívám se na portrét a vyfukuji mu do tváře kouř z cigarety.
Soroka, hrabě Antonelli, Pietro! Výsměch nad výsměchy! A pokaždé se nechám chytit a pokaždé věřím, že tentokrát to bude jinak než vždycky.
Bláznice, bláznice, bláznice! Ne, ne bláznice — ale nešťastnice.
Miluji ho hlavně proto, že on miluje mě. Ne, nemiluje mě. Už se nevrátí! Kdyby se měl vrátit, vrátil by se dnes večer.
Mám ještě cigaretu a půl. Vykuřme všechno.
„Už nepřijde, už ho neuvidíme,“ říkala máma, „mniši a kněží ho pošlou někam hodně daleko.“
Karty říkají, že ho už neuvidím. „A znovu se mne zmocňuje záchvat zoufalství“! Otupělost pomíjí — cítím, vidím, pláču!
Ale mám jeho portrét — budu ho zbožňovat. Jestli mě podvedl, já ho proklínám; drží-li ho násilím, miluji ho, velmi ho miluji, miluji ho úplně, zbožňuji ho, nechci milovat nikoho jiného, nechci se zabývat nikým!
Hloupost, ten Torlonia — bledé a nehodné dílo špinavého a nehodného srdce.
napříč stránkou
Ten cit dobře chápu a jsem připravena chovat ho znovu k jakémukoli muži, který by se kvůli mně ocitl v tak romantickém a politováníhodném postavení.
Jsem potrestána za svá hloupá slova!
Protože mě miloval, jednala jsem s ním jako s darebákem! Kdyby umřel, udělala bych z něj boha a zbožňovala bych ho celý život — aniž bych ho ovšem milovala. Všechna ta zklamání ze mne udělají pořádnou potvoru; ničemu nevěřím, nic nemiluji, ničeho si nevážím.
Nevíra, cynismus a misantropie!
Taková jsem — a ne proto, že bych to chtěla. Dělají mě takovou! Bůh mě takovou dělá! Popřeme Boha a bude to úplné.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „non, écoutez“ — Torloniova průpovídka, viz 4. dubna. ↩
Pozn. překl.: „Amazonka“ — v 19. st. dámský jezdecký oblek pro jízdu na boku (boční sed), obvykle jednodílný; odkazuje na jméno Amazonek. ↩
Pozn. překl.: „Černí“ (ital. neri) — římská „černá“ šlechta, která po roce 1870 zůstala věrná papeži, na rozdíl od „bílé“ šlechty, jež se přiklonila k italskému králi. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Via !“. ↩