Neděle 9. dubna 1876

S vroucí vírou, dojatým srdcem a ochotnou duší jsem se zpovídala a šla k přijímání. Máma a Dina také. Pak jsme byly na mši — poslouchala jsem každé slovo a modlila jsem se. O nic jsem neprosila, jen abych znovu viděla Pietra.
Obědvaly jsme u Spillmanna — nato jsem se vrátila a vedla jsem s Pavlem zábavnou rozpravu o Rusech a Italech. Za hodinu pojedu na koni. Věnuji půl hodiny psaní, kouření a otupování.
„Už ho neuvidíme — je zbytečné na to myslet,“ opakuje máma. A poněvadž to, co říká, odpovídá přesně mým zoufalým obavám, jsem v hrozném stavu.
Nesměji se, nezuřím. Trpím — to je vše.
Myslela jsem, že situace popsané v knihách jsou vymyšlené. Ty obtíže se znovu najít — ty překážky.
Tak vidíte, dobří lidé! Jak mohu najít Pietra? Jít do kláštera San Giovanni e Paolo — hloupost. Koho se zeptat? A na co se ptát? Pana hraběte Antonelliho, prosím. Absurdita.
Je ztracen. Ale on sám — copak mě nechce znovu vidět, copak pro to neudělá všechno možné? Ach! Nevím. Jsem nervózní. A musím na koně! Sebemenší slovo mě přivádí do zuřivosti.
Je možné, aby někoho za bílého dne nechali zmizet?
Smiluj se! Milosrdenství! Jen s největší námahou se udržím v klidu. Bože můj — nemuč mě stále.
Koně pořád nejsou — vyjíždíme tedy kočárem. Doufala jsem, že ho uvidím v Borghese — po dvou okruzích jsem pocítila jakési malé uspokojení při pomyšlení, že ho najdu na Pinciu — a schválně jsem otálela, abych si tu iluzi uchovala. Z Pincia mě ďábel lákal na Corso — ale na Corsu jako na Pinciu i v Borghese jsem viděla jen pestrý, obrovský, nudný dav.
Máma po celou dobu vyprávěla Pietrův příběh od jeho osmnácti let až dodnes — a každý odstavec zakončovala těmito slovy:
„Je mrtev — přinutili ho složit sliby — ti jezuité ho zazděli — je konec — je mrtev.“
Umíte si představit, jak to na mě působilo.
Není to k vzteku — být podroben neznámé a nezpochybnitelné moci! Mluvím o moci, která unesla Pietra. Ó ano — k vzteku, ponižující, hrozné! Lámám si hlavu, abych uhodla, kam ho mohli strčit. Co by kardinál nedokázal, jde-li o rozkazy církevním lidem! Moc kněží je nesmírná — poctivým lidem není dáno prohlédnout jejich temně tajuplné machinace. Člověk se diví, bojí se a obdivuje. Stačí si přečíst dějiny národů a člověk uvidí jejich ruce ve všech událostech — jejich neviditelnou moc — jejich výhledy tak daleké, že se málo cvičenému oku ztrácejí v mlze. Od počátku světa ve všech zemích jim patřila nejvyšší moc — zjevná nebo ukrytá. Tak je tomu i v naší době — nikdo to netuší — ale ať se lidé dobře dívají. Revoluce ve Francii, nepokoje a prolitá krev ve Španělsku, nihilismus v Rusku — v moderní době; v dobách starých se rodily vraždy králů, spiknutí velmožů. Co je jejich příčinou? Co je vyvolává? Pokrok — nové potřeby.
Ach! Bah! Jste příliš naivní. Je to prostě proto, že to kněží k nám neznámým cílům potřebovali — a dělali to — podněcujíce fanatismus, ambice, svědomí, chamtivosti.
Ráda bych, aby nějaký učenec toto tak zajímavé téma důkladně prozkoumal.
Všichni se odešli podívat nevím na co — na div, na kouzelníka nebo na ďábla. Zavřela jsem se u sebe a čekám, že přijde a vítězoslavně přinese sázku, kterou prohrál.
Marně, marně!
Ne, poslouchejte — to by bylo už příliš, kdyby mi ho takto — náhle — navždy vzali. Aniž bych věděla, co se z něho stalo — co s ním udělali! Nemůže se nevrátit do Říma. Tolikrát říkal, že tu bude nejpozději v sobotu.
A nemoci nic! A nevědět, kde ho hledat! Ale on — on — on! Copak nic nedělá, aby se vrátil — copak nekřičí — copak nerozbíjí všechno — copak nechce!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „Miserere !“ — začátek žalmu 51 (Miserere mei, Deus), nejznámějšího kajícného žalmu; také název slavné Allegriho kompozice zpívané v Sixtinské kapli. ↩
Pozn. překl.: V originále italsko-francouzsky: „tenebroso-mystérieuses“ — Mariin novotvar spojující italské „tenebroso“ (temný, stinný) s francouzským „mystérieuses“; „temně tajuplné“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Non, écoutez“ — Torloniova průpovídka, viz 4. dubna. ↩