Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek 7. dubna 1876

Zatímco jsem měla hodinu malování, zaslechla jsem u Walitského — jehož pokoj je vedle ateliéru — mužský hlas, který mluvil rusky. Zaklepala jsem na dveře.
„Nemůžete vstoupit,“ řekl Walitský, „nejsem oblečený — přijel pan Issaïevitch.“
Vůbec mě to nepřekvapilo — teta nám psala, že je v Nice a přijede do Říma. Kdo je Issaïevitch? Pavel Issaïevitch je synovec Domeniky — to jest syn jejího bratra. Před osmi lety v Charkově byl studentem — chodil k nám jako příbuzný každý den — Walitský ho škádlíval a nedělal nic jiného, než že strojil scény mezi ním a jiným mladíkem, synem učitele zpěvu mé matky, kterého jako Itala všude přijímali. Pavel byl neobyčejně ošklivý — nos široký, pleť nevýrazná, postavičkou malý — ale byl miláčkem slečen, zvláště Ohy Žukovské, starší sestry Marie, do níž byl zamilován můj bratr.
Nyní je Issaïevitch pověřen zvláštními úkoly kanceláře vilenského generálního gubernátora. Je mu dvacet sedm let.
„Nu,“ říkám Walitskému, „otevřete mi.“
„Ne, nemohu — pošlu ho k vám.“
„Tak dobře.“
Přijala jsem ho vsedě, jako královna, která přijímá své obvyklé dvořany — královna vlídná a prostá.
„Nemusím se představovat,“ řekl, „poznáváte mě?“
„Ó ano — poznávám vás — to já jsem k nepoznání.“
„Slyšel jsem, že děláte zázraky v malbě, ve zpěvu, ve všem.“
„Díky panu Katorbinskému dělám velké pokroky — ano.“
napříč stránkou
Skutečně jsem věřila, že maluji.
„Nebudu vás více obtěžovat.“
„Nevadí — nebo tedy — jděte teď — ještě se uvidíme.“
Když se máma a Dina vrátily z kostela, přišli opět do mého ateliéru a dali se do hovoru o Nice, o Yourkoffovi a o Nině.
Issaïevitch nosí vousy — je to „raisonneur,“ jak se říká v Rusku — do budoucnosti vkládá nesmírné naděje, nebo se aspoň chce tvářit, že je vkládá; chodí oblečený podle poslední módy, boty mu vrzají (ruská elegance) a košili má bílou a naškrobenou. Ostatně je to duchaplný chlapec a s věkem už není zdaleka tak ošklivý. A pak je to příbuzný — budeme s ním jezdit na koni.
Když jsme po několika okruzích na Pinciu vjížděli na Corso, uviděla jsem Torloniho — šel pěšky s nějakým pánem. Poněvadž jsem seděla vpředu, mohla jsem ho vidět celou dobu — šel stejným směrem jako my. Ale samým vyhlížením jsem ho pozdravila teprve tehdy, když si již nasadil klobouk.
Už potřetí to vypadá, jako bych se odvracela. Poslouchejte! — nevím, zda miluji toho muže — vím jen, že když na něj myslím dvě minuty v kuse nebo když ho vidím, jsem jako smyslů zbavená — chtěla bych vše rozbít a utéci na konec světa! Takový účinek na mě měl onen druhý vévoda.
Proto jdu k večeři ustaraná — a nakonec pobavím náš kout, když ve chvíli, kdy se podávají boby, vyprávím, že Pythagoras tvrdil, že mají duši, a řeknu ještě několik dalších věcí, které je rozesmějí.
Ale v hloubi duše mě Torlonia trápí. Ó, jak přesné je ruské rčení: mít kočku v srdci! Mám kočku v srdci. Vždycky jen s neuvěřitelnou námahou uvěřím, že muž, kterého miluji, mě nemusí milovat.
N... nemluvme o tom! Chtěla bych Torloniho zbít holí. Jaká pošetilost — ten nákup koní! Nepočítala jsem s představením. Mluvila jsem o jeho koních, abych ho přivedla na myšlenku, aby se dal představit — absurdní žena! Jako kdyby muž potřeboval, aby mu někdo dával takové nápady, kdyby měl zájem nebo kdybych mu byla po chuti!
Ostatně — v teorii jsem velmi moudrá a v praxi dělám mnoho chyb. Nepočítala jsem, že Torlonia bude představen tak rychle, okamžitě.
napříč stránkou
Doufám, že berete, co říkám o Torloniovi, tak jak jsem to psala — to jest se smíchem. Při psaní jsem si hrála na dítě — aniž jsem si myslela, že by tomu někdo mohl věřit.
Neprosila jsem, aby mi ho představili — jen jsem si to přála. Ostatně jsem zde toho tolik napsala — můžete soudit.
Ale co se s tím mužem dá dělat — když mu nejsem po chuti!
Říkám to v odpověď na tisíc protestů, stížností, pochybností, jež se dusí a chtějí přetéci na papír.
Pokaždé, když se dívám do zrcadla, začnu pochybovat, znervózním, rozzlobím se! Neboť si říkám: ať děláš, co děláš — buď desetkrát hezčí a nic nespravíš. Protože mu nejsi po chuti! Kdybys mu měla být po chuti, už by se to stalo.
Ó pravdo k zbláznění!
Ó ohavné přesvědčení!
Právě odpor mě dráždí! Právě nemožnost mě přivádí do varu, do zuřivosti, nutí mě lehnout si na zem v zajetí... hromady hořkých úvah!
Teď, když jsem popsala svá trápení, cítím se lépe.
Dnes večer má přijít Pietro. Dnes večer nebo zítra. Raději dnes večer — budu ho čekat, abych byla zklamána.
Paní de Senarclensová (tlustá baronka) je u nás — je devět hodin — jdu se obléci.
V deset, právě když ta dáma odcházela, přišel Plowden, pak Pavel a Walitský. Mluvilo se obecně o právu na přijetí u ruského dvora, o ústavech pro šlechtické slečny a o různých věcech — vždy téhož druhu.
Pietro nepřišel — teprve dnes večer vychází z kláštera. Viděla jsem jeho odporného klerikála — toho pokryteckého bratra, Pavla Antonelliho — to je tvor k rozdrcení! Malý, tmavý, nažloutlý, čiperný, pokrytecký a jezuitský!
Je-li ta záležitost s klášterem pravdivá, musí to vědět; a jak se tomu musí smát se svým uzavřeným výrazem — jak to musí vyprávět přátelům! Petr a Pavel se nemohou vystát. Zdá se mi, že utlačují mého Antonelliho — že mu jeho tak zbožní bratři škodí u starého hraběte.
Ostatně Pietro má čas ještě do zítřejšího večera. Máma s ním vsadila, že se v sobotu nevrátí. Uvidíme, kdo vyhraje.
Issaïevitch strávil den s námi a šli jsme společně na nešpory.
Smrt nešťastného, hodného Yourkoffa vyvolává u všech jen chladné „tím lépe“ a zbožné „pro slečny Sapogenikoffovy je to tak lepší.“
Jsou šlechetné duše, které přicházejí Ninu utěšit a takto k ní mluví. Tetu to pobuřuje. A jsou to zhýralé darebnice jako Boutowská, která vydržuje žurnalistu Chaussada, protože ho nikdo jiný nechce! Nině zdaleka nedávám za pravdu — ale řeknu jako Bihovetz: „Poněvadž manžel tuto situaci přijímá, nemáme co říkat.“
Teta mě pobízí k návratu. „Je možné,“ píše, „že Marie nechce znovu vidět Soroku, který přišel o vše — dokonce o kalhoty a svého kočího Helenu I.?“ „Nepřijede-li nyní,“ pokračuje, „již ho neuvidí — neboť vlajka na věži již nevlaje, zámek je otevřen návštěvníkům a Soroka se vozí v drožce, ubohý jak jen možno.“
Nejsem snad prorokyní? Vzpomeňte si na předpověď Kassandry a na nářek Girofly.
Chudák Audiffret — shnije.
Sestavila jsem z Pietro Antonelli přesmyčku — vyšlo mi písmeno za písmenem: Il étonne l’apôtre. Nešťastný Pietro! Co s ním udělali! Ti prokletí jezuité ho otrávili, nebo udusili, nebo utopili v Tiberu.
Budu trpělivá do zítřejšího večera — potom propadnu zoufalství.
Ne, poslouchejte! Pietro — ať jsi kdekoli, v tomto světě nebo v druhém — poslouchej mě. Chci ti silou vůle dát pocítit, že na tebe myslím — že mi chybíš — a že nenávidím ty, kdo tě pronásledují! Můj drahý příteli — má nejlepší vzpomínko na Řím.

Poznámky

Pozn. překl.: Ruský výraz (v originále francouzsky) — „raisonneur“: typ intelektuála-polemika, vždy připraveného argumentovat a filozofovat. ↩
Pozn. překl.: Ruské rčení „кошки на сердце скребут“ — „kočky škrábají na srdci“ — vyjadřuje nepokojnou úzkost, špatné svědomí nebo vnitřní trápení. ↩
Pozn. překl.: Dvě vlastní satirické písně Marie z roku 1875 o Audiffretových: „Complainte de Girofla“ („Girofla“ = Émile d’Audiffret; 043.0368 an.) a „Prédiction de Cassandre“ („Kassandřino proroctví“; 050.0381 an.); nejde o Lecocqovu operetu „Giroflé-Girofla“. ↩
Pozn. překl.: Francouzsky: „Ohromuje apoštola“ — přesný anagram jména Pietro Antonelli, písmeno za písmenem. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Non, écoutez !“ — Torloniova průpovídka, viz 4. dubna. ↩