Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 2. dubna 1876

Mniši, kostely, kláštery — to vše mě velmi baví a miluji Řím kvůli fraterům, kteří v něm vládnou. Líbí se mi to — ale zdaleka, pochopitelně — neboť sama bych v klášteře být nechtěla.
Vracím se od Spillmanna, kde jsme po kostele obědvaly. Ruský kostel v Římě je v paláci velvyslanectví a je velmi malý, takže si v něm člověk připadá jako v malém salonu. Na konci mše jsme byly samy stranou — všichni ostatní v čele s velvyslankyní tvořili skupiny, chodili sem a tam, mluvili spolu. Mámě jsem nic neřekla a šly jsme k paní Sarasinové — ale potkaly jsme ji cestou s manželem. Je tak ráda, že vidí mámu, že se mi její malá bílá a růžová tvářička zdá roztomilá. Byli u nás podruhé — a protože máma byla nemocná a my na Pinciu, nenašli nikoho. Znovu se s nimi setkáváme u Spillmanna. Poté se zavírám, otevírám svůj ubohý deník a propukám v pláč. Dávno jsem neplakala.
Appletcheieff je v Římě — pozdravil mě v kostele. Zná již velvyslance a jeho ženu, takže až paní Appletcheieffová přijede, vše najde připraveno. Znáte příběh těch dvou manželských párů?
Yxkull byl starý mládenec — měl sekretáře jménem Glinka, který byl ženatý. Jednoho krásného dne Glinka přistihl velvyslance se svou ženou — tak ho pevně uchopil za ruku, že mu vykloubil prst, a přinutil ho, aby se s ní po rozvodu oženil, přičemž před Synodem převzal veškerá provinění na sebe. Ta historie není stará — vše se odehrálo před třemi lety. Glinka odešel jako sekretář velvyslanectví do Švýcarska se dvěma dětmi a baron Yxkull si šel vzít Glinkovu bývalou ženu do Nice. Není to vznešené srdce, ten Glinka? Appletcheieff si svou ženu odvedl z domu neřesti v Petrohradě a představil ji petrohradské společnosti, z níž byl vyhnán, jakmile se zjistilo, že nejsou sezdáni. Totéž se opakovalo v Nice. Pak se s milenkou oženil — a teď je nevyhánějí; naopak.
Není to hrozné — vidět, jak jsou všude uctíváni a přijímáni takovíto lumpi — a být sama čistá, ušlechtilá a poctivá, a přitom nebýt nikde přijímána jako poslední z nešťastnic!
Jsem příliš ubohá na to, abych psala — příliš ubohá na to, abych byla ctižádostivá. Za nejvyšší štěstí bych považovala, kdybych mohla mít aspoň nějaké místo ve společnosti. Všichni ti Rusové v kostele se na nás dívají jako na věci — ne jako na sobě rovné. Nemohu ani udržet pero.
Chtěla bych být ošklivá, špatně oblečená, nezpozorovaná! Nenávidím sebe, nenávidím všechny. Místo abys mě nechával takto žít, Bože — nech mě zemřít! To bude stokrát lepší.
Ve dvě a půl jsem vyšla sama a přikázala kočímu jet na San Stefano Rotondo. Jakmile jsme minuli Koloseum, vyptávala jsem se ho na všechno možné o klášterech a řekla mu, aby kolem kláštera San Giovanni projel pomalu — ale nebyly ještě docela tři hodiny; přikázala jsem jet dál a Luigi, když viděl, jak dychtím po klášterech, mi ukázal jeden ženský, a já jsem se znovu vrátila na náměstí San Giovanni e Paolo. Byly právě tři hodiny — bylo horko; nechala jsem zastavit naproti klášteru a zády ke slunci jsem čekala. Několik oken, která vedou na náměstí, je zamřížovaných a zabedněných.
„Abyste mě viděla,“ řekl mi Pietro, „musíte jít do vily Mattei.“
Vilu Mattei jsem viděla naproti — ale sama a oblečena v bílém jsem se neodvážila, a navíc jsem neměla u sebe ani halíř. Dvě ženy ležící na slunci, žebrák, dítě, čas od času mniši různých barev, kněží a dosti zábavné ruiny — to bylo vše, co jsem viděla. Abych nevypadala jako blázen, navštívila jsem dva nějaké kostely a vrátila se. Zřejmě se nemohl ukázat — ale až vyjde, budu mu to vyčítat jako zločin. Už nepochybuji. Proč by mi vypravoval tu pohádku? Proč by neřekl jednoduše, že jede do Terraciny? Člověk má být nedůvěřivý — ale má také uznat, co je zjevné. Ubohý! Ať odpočívá v pokoji.
Dnes ve čtyři hodiny se koná ve vile Borghese na Sienském náměstí závod muže a koně.
Jistý Bertaccini navrhl sázku hraběti Nevím-jak-se-jmenuje. Sázka je čtyři tisíce franků — muž se zavazuje obéhnout šedesátkrát Sienské náměstí (přibližně čtyřicet čtyři kilometrů) za kratší dobu, než to zvládne kůň toho hraběte v klusu.
Tak kuriózní výzva a nádherné počasí přitahují ohromný dav.
Šli jsme na trávník, kde se procházel celý elegantní Řím — a také Rusové: baronka Yxkullová, hraběnka Kisseleffová (Torloniova matka), Mechtcherští, kněžna Ouroussoffová, kníže Obolensky atd. atd. Nemusím říkat, že jsem byla jako na jehlách a nevěděla, kam se dívat — a na mou útěchu přišel můj přítel Bruschetti. Hned jsem se utěšila a po třech minutách jsme nastoupili zpět do vozu.
Proč se vůbec přibližuje! Nevidí snad, že s ním nechci mluvit, že se k němu málem otáčím zády, že ho nenávidím!
Není ani dobrý jezdec — není z Caccia-Clubu, není ze zlaté mládeže Říma — a nenávidím ho! Je bohatý — co chcete, abych dělala s jeho bohatstvím! K čertu s tím hnusným zvířetem! [Škrtnut 1 řádek] Všichni se mu posmívají — zvláště od té doby, co jsem ho odmítla. Torlonia měl tak červené oči, že si myslím, že byl opilý, jak říká. Viděla jsem ho přistoupit ke slečně Mechtcherské a familiárně ji — slovo je přesné — chytit za ruku. To mě rozzuřilo, protože Clément mluvil se ženou — ale zároveň mě to utěšilo, protože Clément byl s kněžnou stejný jako se mnou: volný, bezstarostný. Závod skončil po šesté hodině — dav přetekl jako rozlícený oceán a začal překračovat zábrany, takže jsme museli na několik okamžiků zastavit, a mezitím k nám přišel Torlonia a řekl nám, že vyhrál ten muž. Byla jsem smutná, rozzuřená — a těch pár slov mizerného vévody mě rozveselilo a skoro uklidnilo.
Celý den jsem byla na nohou — jsem velmi unavena a velmi zamilována do Torloniho. Je malý — ale vypadá velký a majestátní. Velký pán a lump — smíchejte to dohromady a dostanete Torlonii. Má to, co měl vévoda z Hamiltonu — nemohu říci, co to je. Vzpomínám si teď: když jsem řídila jeho koně, zabalil mi nohy a přikryl mi šaty svou soukennou dekou se stříbrnou destičkou s písmenem C. Udělal to tak dobře, tak přirozeně — přehodil mi pravou paži za pas, aby spojil oba konce deky — že jsem z toho okouzlena dodnes. Na chvíli mě objímal v pase oběma pažemi — ale ani jsem nezčervenala, neboť jsem dobře cítila, že to dělal s největší úctou. Jiný by se toho neodvážil — ani kvůli urovnání deky — nebo by se odvážil, ale s drzým úmyslem. Ale on... co chcete, abych ještě říkala. Vše, co dělá, je dobře uděláno — vše, co říká, je dobře řečeno; i když řekne věc, za niž by jiného vyhnali, a která by u jiného byla nízkost — u něj je vše naprosto přirozené a správné. Ne že mi tak připadá proto, že se mi líbí — ale líbí se mi, protože takový je.
napříč stránkou
V té době jsem si dávala za povinnost obdivovat mnohé. Stačilo být plobsterem a člověk si zasloužil ten obdiv, který jsem odívala věčným slovem: láska.
A Pietro je v klášteře a myslí na mě. Ach nu — nic jsem mu neslíbila, jsem naprosto volná.
Divila jsem se, že dosud nepromluvil s rodiči. Ale co by jim řekl, když mu říkám, že ho nemiluji. Kdybych mu byla řekla opak, kdybych byla svolila k jeho návrhům, bylo by to jinak.
Viděla jsem okouzlující princeznu Markétu. Je jí čtyřiadvacet let a je líbezná. Je možné, že před ní ten opičák Humbert upřednostňuje staré babizny jako princeznu Ginittiovou a vévodkyni de Rigano! Je opičák, namítnete — je tedy zcela přirozené, že miluje opičice. Ne, to není přirozené — oškliví milují krásné.
Ještě pět dní a Pietro vyjde ze svého dobrého útočiště. Svým způsobem jsem ráda, že tu těch pět dní nebude — budu chodit brzy spát a budu svěžejší a silnější. A Plowden? Plowden nikdy nezůstává po půl dvanácté a Plowden přichází v devět.
Jaká škoda odjíždět — a brzy budeme muset, šestnáctého nebo sedmnáctého tohoto měsíce. Miluji Řím.
škrtnuto[Škrtnuto 7 řádků a za nimi stránka, kterou Marie vytrhla]
Náhle mě přepadla velká něha k mému ubohému mnichovi a spěchám ji zapsat. Je půlnoc. Co teď asi dělá? Spí, bezpochyby. Dali mu aspoň postel, nebo ho nechali spát na „studeném kameni“? Ze vzdoru ho budu dnes večer milovat. Jsem snad hloupá — ale připadá mi to jako jakási pomsta za Torloniovo pohrdání.
„Mám na tu ženu strašnou zlost,“ řekl Torlonia, když jsme ho naposledy viděli na Pinciu, „strašnou zlost!“
„A proč?“ ptá se máma.
„Ach, madam, vy nevíte — to trvá od Kapitolu.“
Vzpomínám si, jak jsem mu na Kapitolu jen obracela záda a jeho dvoření přijímala s největším pohrdáním. Ne že by se mi nelíbil — ale hledala jsem a viděla jen Antonelliho. To si nikdy neodpustím! Torlonia udělal vše, aby se mnou promluvil — šel za mnou, mluvil na mě, a já si ho ani nevšimla. Dina mi jen šeptala:
„No podívej, tamhle je ten sympatický blonďák — promluv s ním, je tak milý.“
A já ji neposlouchala! A ještě v Apollu na prvním plese — přišel a zůstal stát před naší lóží a já mu sotva odpovídala. Mluvil ke mně zblízka a byl z něj cítit koňak. Pak když jsem se vracela do lóže s Mechtcherským, viděla jsem ho sedět ve výklenku chodby a velmi zaměstnaného nějakou dominovou maskou.
„Gratuluji ti!“ řekla jsem mu cestou kolem.
Trochu mě mrzelo, že ho vidím tak zabraného s tou ženou — přece jen byl ten sympatický blonďák. Ó hlupačko, ó zvíře, ó bláhová! Šla jsem hledat Antonelliho! Když tam byl Clément — a hledal mě!
A co moje něha k bratru mnichovi? Nechme toho!
„Ne, vážně,“ řekl mi Torlonia, „zachovala jste se ke mně způsobem naprosto... skutečně nepopsatelným, na Kapitolu.“
To si myslím — byla jsem šílená. Zatracená ženská! Ztřeštěná bestie! Ne, to si nikdy neodpustím.
Ach! Ty zatracený Clément, ty na mě pliješ? Dobrá! Budu dnes večer milovat Antonelliho — tobě je to jedno a ty o tom ani nevíš — ale budu ho milovat, jen abych tě rozzuřila. Cítím z toho jakési uspokojení. Ne, je to mrzuté. Ten ďábelský vévoda je náramně duchaplný. Dosud jsem měla jen hrabata Merjeewského, Bruschettiho, Antonelliho — a jednoho prostého smrtelníka: Plowdena. To jsou čtyři. Málo. Místo abych se styděla, že se zamilovávám šestkrát za týden, jsem na to hrdá. Chvástám se svou nestálostí a baví mě to. Ostatně je to velmi dobré — už jen proto, abych mužům nezůstala nic dlužna, abych měla — abych tak řekla — poslední slovo.
Chudák Pietro — ať na mě teď myslí — i já myslím na něho. Má co děkovat Torloniovi. Ne, pomlouvám se. Nevím, proč se chlubím, že jsem zamilována do toho zatraceného vévody. Nejsem do něho zamilována — jsem — nejsem — jsem... ostatně vůbec nevím. Vrátím se do Říma příští zimu — a za lepších podmínek, jak doufám.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „Requiescat in pace .“ — Marie ji užívá ironicky pro živého Pietra. ↩
Pozn. překl.: „Plobster“ — Mariino vlastní slovo, užívané od roku 1874 pro elegantní, bohaté a urozené muže z vyšší společnosti. Když se jí v srpnu 1874 ptali, jak může být Doria plobster, „n’étant ni gros ni rouge“ (když není ani tlustý, ani rudý), odpověděla: „parce qu’il est extrêmement noble et riche“ (protože je nesmírně urozený a bohatý) (023.0210). ↩
Pozn. překl.: V originále španělsky: „buen retira“ (tak v textu; zřejmě „buen retiro“) — doslova „dobré útočiště“; Marie tak ironicky nazývá klášter. Buen Retiro se jmenoval také španělský královský palác v Madridu. ↩
Pozn. překl.: „froide pierre“ — studený kámen, tradiční obraz klášterní přísnosti. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Via !“. ↩