Pátek 31. března 1876

Po svých dopisech mnichům z Cimiez a po tom neustálém oblékání Emila do kutny jsem tu našla pravého mnicha. Byla to předtucha. Bratr Pierre od Bídy a provazu.
Je to pořádný důkaz lásky — vyprávět to, co mi vyprávěl. Nesmála jsem se, řekla jsem, že je to velmi správné. Prosil mě, abych mu dala svůj portrét do kláštera.
„Nikdy, pane — takové pokušení!“
„Přesto na vás budu myslet celou dobu!“
Je to dost směšné — těch osm dní v klášteře! Ubohý Pietro! Co by říkali přátelé z Caccia-Clubu, kdyby to věděli! Co by říkal Torlonia — Pandola, Cesaro, Zucchini! Ubohé dítě. Nikdy to nikomu neřeknu. Máma, Dina a Walitský se nepočítají — budou mlčet jako já. Ubohý Pietro, v klášteře! To je k smíchu. A co když si to vymyslel? Tygr a hyena! Ne — proč by vymýšlel tak směšnou věc. V našem století mi to připadá tak nehorázné, tak neuvěřitelné, že tomu nemohu uvěřit.
S Vatikánem jsem skončila — vše jsem viděla, vše obdivovala, vše schválila. Chtěla bych mít Vatikán. Takové nahromadění pokladů si nelze představit — rozum nad tím zůstává stát.
Nepřišla jsem na schůzku. Měla jsem být mezi druhou a třetí hodinou na Pinciu, abych tam viděla ubohého poustevníka. Jistě byl velmi zklamaný! Udělala jsem to schválně — jestliže mě podvedl, zasloužil si to. Pochybuji o všem! Teď mi připadá, že se mi vysmál. Taková povaha je hrozná. Nikomu nevěřím — všichni muži jsou lumpi — je třeba je měnit jako rukavice. Tak jsem uvažovala v šest, když jsem scházela z Pincia. Myslím, že není třeba posílat zamilovaného pryč jen pro radost ho zahnat — věci je třeba nechat plynout; jakmile ale začneme vidět jistou vlažnost a jisté odcizení, je třeba si pospíšit a vyhodit ho — jak proto, aby měl člověk poslední slovo, tak proto, aby ho zadržel — neboť to je jediný způsob, jak ho zadržet.
Co o tom víš, dítě omámené několika úspěchy? Co o tom vím, u sta hromů — vše. Pro tyto věci je třeba trochu zkušeností a hodně nadání — a člověk je v tom kovaný. Teď jsem dost znalá; za čas se budu mít za ještě znalejší — ale to nebude dokazovat, že znalá teď nejsem.
Chystala jsem se strávit večer v županu — ale přišel Plowden a bylo by nevhodné se neukázat. Když jsem vstoupila do salonu, zjistila jsem, že návštěvníků máme více než jednoho. Ten druhý byl... hádejte třeba tisíckrát, jak říká ta proklatá Sévigné — Bruschetti. Mluvila jsem jen s Plowdenem.
„Chce zopakovat svůj návrh,“ řekl mi Angličan.
„Udělá chybu,“ odpověděla jsem, „divím se, že sem vůbec chodí.“
Plowden mě prosil, abych se nevdávala do příští zimní sezony, protože: „Miluji vás.“ A to je třetí!
„Ale kdo je do vás zamilovaný,“ řekl, „to je Antonelli.“
„Jaký žert.“
„Ne, ujišťuji vás — a dvoří se vám; jen po svém.“
„Znáte jeho způsoby?“
„Ano, zkrátka — jak se dvořívá ostatním; Antonelli není nikdy vážný; jeho způsoby znám podle toho, jak se dvořívá... zkrátka všem.“
Chápete, že to byl kamínek do Antonelliho zahrádky?
Ale mně je to jedno! Vůbec mi na těch lidech nezáleží. Viděla jsem Torlonii na Corsu — šel s baronem de Saint-Joseph, dosti ošklivým Neapolitáncem. Nelíbím se Torloniovi — musím to bez ustání opakovat! Proklatý magnetismus! Ubohý Pietro! V kutně, v cele, zavřený! Čtyři kázání denně, mše, nešpory, jitřní! Pořád nemohu uvěřit tak podivné věci. Myslím, že se bez něj budu nudit.
napříč stránkou
Kdybych mohla s jistotou věřit, že se Antonelli skutečně dvoří mnoha ženám a posmívá se všem, byla bych spokojená. To ho staví do lepšího světla a mně přináší více cti.
Je tedy možné, že mě Torlonia nemiluje! Vidíte — je to velmi možné. Je to velmi ošklivé. Hnusné!
Vyhoštili Fanny Lear. Hrabě Mirafiori — ženatý se sestrou hraběte de Larderela — se s ní příliš zkompromitoval a král, jako hodný otec, dal zavolat Fanny Lear k ministru, který ji požádal, aby opustila Itálii, a zaplatil hotelový účet a cestovní náklady až k hranicím. Vše zdvořile a mlčky vyslechla, a když ministr skončil:
„Jak jste hloupý!“ řekla a bez jediného dalšího slova se otočila a odešla.
Ubohá žena! Přisuzují jí bystrého ducha a bouřlivou povahu — ale při pohledu na ni by ji člověk považoval za hodnou, tichou a hloupou ženu. Tím pronásledováním ji proslavili — a její trvalý styk s více či méně korunovanými hlavami, od nichž získává kompromitující dopisy, jež pak vydává, jí možná zajistí místo ve skandálních dějinách tohoto století. Šťastná žena! V Anglii vydala dopisy velkoknížete Nikolaje, v nichž tento mladý blázen mluvil o záměrech císaře vůči britské Indii. Co je to za ženu! Když nemůže dělat nic jiného, dělá skandály — a dělá dobře.
Bože, co když si Pietro ten klášter vymyslel a mé první domněnky byly správné.
Ta myšlenka mě ještě může trýznit.
Ach! Torlonia.

Poznámky

Pozn. překl.: „Frère Pierre de la Misère et corde“ — Mariino vymyšlené mnišské jméno; „misère et corde“ (bída a provaz) je hříčka na „miséricorde“ (milosrdenství), tedy parodie řádového „bratr Petr od Milosrdenství“. Ozvěna jejích dřívějších posměšných dopisů „bratra Emila od bídy a provazu“ Audiffretovi. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „bigre“. ↩
Pozn. překl.: „je vous le donne en mille“ — oblíbená fráze madame de Sévigné (1626–1696), slavné francouzské epistolografky; Marie ji cituje ironicky pro nežádoucí překvapení. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „I love you“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Brutto !“. ↩
Pozn. překl.: Fanny Lear (Hattie Blackford, 1848–1886) — americká dobrodružka, milenka ruského velkoknížete Nikolaje Konstantinoviče; v Itálii se skandálně zapletla s hrabětem Mirafiori. ↩