Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 30. března 1876

Celou noc jsem jen snila o Torloniovi — takže když přijde model, nedokážu malovat.
Sen mě začal trápit a máma to dovršila. Byla jsem tak hloupá, že jsem za ní šla — a ačkoli je nemocná, napovídala toho tolik, že jsem se šla zamknout do pokoje ve stavu rozrušení, jaké si lze těžko představit.
Je to ostatně její specialita — dohánět lidi k zuřivosti.
Teď, kdy jsem sama a zamčená na klíč, budu uvažovat o velké záležitosti. Čím to, že několik posledních dní začínám cítit jistou dvojznačnost svého postavení?
Je to tím, že několik posledních dní je mé postavení dvojznačné. A proč je dvojznačné? Protože mě Antonelli požádal, abych se stala jeho ženou, protože jsem ho neodmítla přímo, a protože o tom mluvil se svými rodiči, protože s jeho rodiči není snadné pořízení a protože Visconti řekl mámě, co řekl. Co řekl Visconti?
„Je třeba vědět, madam, kde chcete provdat svou dceru,“ řekl Visconti, když předtím vychválil Pietra i jeho jmění.
„Nemám žádný pevný záměr,“ odpověděla máma, „a kromě toho je moje dcera tak mladá.“
„Ne, madam, věci je třeba říkat narovinu — chcete ji provdat v cizině nebo v Rusku?“
„Raději v cizině, neboť si myslím, že by byla v cizině šťastnější, vždyť tam vyrostla.“
„Hm, dobře. Je také třeba vědět, zda by celá vaše rodina souhlasila, aby se provdala za katolíka, a aby děti z tohoto svazku byly katolického vyznání.“
„Naše rodina by s potěšením přijala vše, co by mohlo učinit mou dceru šťastnou.“
„A jaké by byly vztahy vaší rodiny s rodinou manžela?“
„Myslím, že výborné — tím spíše, že by se obě rodiny vídaly zřídka nebo vůbec ne.“
„Pierre Antonelli je okouzlující mladý muž a bude velmi bohatý — je dokonce zbytečné o tom mluvit, neboť je obecně známo, že bude mít nádherné jmění; ale Papež se vměšuje do všech záležitostí Antonelliů a Papež bude dělat potíže.“
„Ale, pane, proč to říkáte. O manželství není řeč. Mám toho mladého muže velmi ráda, ale jako dítě — ne jako budoucího zetě.“
To je přibližně vše, co jsem získala z paměti paní mé matky.
Antonelliové se vzpínají. Výborně. Dělají dobře, neboť jakmile se vzpínají, stávám se poddajnou. Taková už je má proklatá povaha. Bylo by velmi rozumné odjet — tím spíše, že nic nebude ztraceno tím, že se to odloží na příští zimu. Soudím podle sebe, a proto se odloučení bojím. Z očí, z mysli.
Ale ne — on mě miluje doopravdy.
„Vím,“ řekl vstávaje po nějakých deseti chladných odpovědích z mé strany, „vím, že je velké neštěstí milovat ve třiadvaceti a mít v tom věku celý život převrácený a otrávený. Nemluvím o těch malých láskách, které člověk prožije dvacetkrát — ale ta velká, jediná, pravá by neměla začínat ve třiadvaceti, zvláště když je nešťastná.“
Hnusná nejistota, otravné čekání! On sám musí cítit, že takhle to dál trvat nemůže.
Musím odjet! Od zítřka se začnu připravovat — to jest navštěvovat římské divy, které jsem ještě neviděla. Ano, ale mrzí mě, že odpor nepřichází z naší strany, nýbrž ze strany Antonelliů. Je to ošklivé a moje hrdost se bouří.
Opusťme Řím. Ale kdo mi říká, že existuje odpor? Všechno, u sta hromů! Pietrovy náznaky více než cokoli jiného.
Mít co do činění s Papežem a kardinálem Antonellim — byť nepřímo — mě těší. Nemůžeme-li dělat nic jiného, způsobme skandály nebo alespoň rozsévejme sváry. Pietro není beránek a když přijde, chce svého. Chce mě — to způsobí rozruch mezi kněžími. Proč se stavět proti tomuto sňatku? Náboženství. Bah! Stačí, aby děti byly katolické — ostatní je vedlejší. Přála bych si, aby máma přiměla Viscontiho znovu o věci promluvit. Dala bych jí instrukce. Celá tato záležitost není jasná.
Je to odporné, na mou čest. Překážky mě vzrušují — nic by nebylo snazší než vzít si toho muže a vzdorovat všemu. Ale vzdorovat nechci — a v tom je obtíž. Chci, aby se všechno udělalo, jak se patří. Popravdě řečeno, Pietrova láska mě přiměla myslet si, že Papež a Antonelliové jsou jen ničemové. Mýlíš se, dívenko. Teď to, u sta hromů, vidím jasně.
Čekám na rozhodující ránu. Čekám a pomalu se rozčiluji — a až se rozčilím, já... neudělám vůbec nic. A co mohu dělat?
Visconti řekl víc, než jsem si myslela.
„Co se týče partie,“ řekl, „je ze všech hledisek skvělá, ale musím vás upozornit, že Papež nedovolí.“
„Ale ujišťuji vás, barone, že mě překvapujete. Na sňatek pro své dítě ani zdaleka nemyslím. Nicméně by mě zajímalo, proč by mu Papež nedovolil oženit se s tím, koho by miloval?“
„Otázka náboženství, madam, otázka náboženství.“
napříč stránkou
Visconti zřejmě řekl prostě, že Papež a Antonelliové nechtějí — ale máma mi jeho slova přetlumočila jinak a hloupě, aby zmírnila dojem.
Chtěla bych vědět, zda ten starý papista mluvil jen sám od sebe, nebo zda to, co řekl, je výsledkem rozhovoru s Antonelliovými. Pochopitelně Pietro mluvil. Já se směji, bavím se, nemyslím na nic vážného — ale on a oni jsou jiná věc: záležitost berou vážně, probírají ji, zabývají se jí. To mi připadá podivné — a přece je to velmi přirozené. Musím přimět Pietra, aby mluvil.
Je mi opravdu velmi nepříjemné, že dělají, jako by mě nechtěli — zatímco já sama je nechci. Řím je tak klevetné město! Všichni se tím zabývají a já jsem poslední, kdo si toho všimne. Tak to vždy chodí.
Byla jsem v Borghese, na Pinciu a na Corsu s Dinou a Walitským, neboť máma je stále nemocná. Visconti tu byl včera i dnes — je velmi milý.
Viděla jsem vévodu Braschiho, o němž se říká, že má jeden pohled — jediný — jemuž žádná žena neodolá. Zřejmě mi již věnoval čtvrt pohledu, neboť mi začíná připadat krásný — on, kterého jsem vždy považovala za velmi ošklivého. Braschi je bratranec z... z... Zucchiniho.
Ne, ale dokážete si představit tu drzost! Papež nedovolí! Co tedy chtějí pro třetího syna — prostopášného, zkaženého a kdoví čeho ještě! Jsou snad šílení! Myslí si, že mi na něm záleží! U sta hromů — ne, ne jako partii. Propadám zuřivosti při pomyšlení, že mi chtějí Pietra vzít — ale já chci pro sebe víc a mířím výš, chvála Bohu. Kdyby Antonelli odpovídal programu, nehněvala bych se — ale muž, kterého jsem v duchu odmítla jako nedostatečného, a kvůli tomu muži se vzpínají! To se musí vyjasnit!
Byla jsem skoro jako opilá — cestou domů jsem totiž potkala Torlonii a ten se velmi divil, že jsem mu neodpověděla na pozdrav; já ho ale neviděla. Jsem do něj blázen — ještě mě donutí odjet z Říma.
Jediný, koho bych chtěla, mě nechce! Pro tisíc kardinálů!
Kreslím na Torlonii karikatury a jsem nadšena, kdykoli se mi podaří sebemenší podobnost. Zbožňuji ho. Najděte mi jedinou ženu, která by více či méně nebyla nakloněna dělat totéž. Vyzývám vás, abyste ji našli! Vidím dobře, že patří mezi lvy společnosti. U všech rohatých. Je k zbožňování, na mou čest. Odjeďme, když na mě plivá, a zapomeňme na něj. Zapomenout? To je vše, co zbývá — zapomínám snadno, to je štěstí.
napříč stránkou
Jak jsem jen mohla napsat tolik věcí o Torloniovi?!!
Ach, ten zatracený Clément!
U sta hromů. Fuj — jaká jsem darebnice.
Jeďme do Ruska a vraťme se. Bude tu ještě sto Clémentů a dvě stě Antonelliů. Pokaždé mi připadá, že se mi už nebude líbit nikdo jiný než ten současný — myslela jsem, že jiný než Záhadný mě nezaujme. Sami vidíte, že zaujme. Nezoufejme a čekejme. Věčné čekání je k zbláznění.
Papežova slezina! Jsem podrážděna. A máma mi bez přestání říká:
„Ale nezažádal tě přece o ruku? Co ti tedy říká?“
Zuřím.
Ale počkejte chvíli — večer přichází a s večerem Antonelli; přijímáme ho dosti chladně po baronových slovech a po přívalu domněnek, neboť od Viscontiho řeči se jen dohadujeme.
„Zítra,“ řekl Pietro po několika větách, „odjíždím.“
„Jak to?“
„Kam?“
„Do Terraciny, zůstanu tam myslím osm dní.“
To byl pořádný úder hromu!
„Posílají ho pryč,“ řekla mi máma rusky, „posílají ho pryč — říkala jsem to, ale jaká hanba — rozpláču se vzteky!“
„Ano, je to nepříjemné,“ odpověděla jsem také rusky.
To si myslím! Posílají ho pryč ode mě jako od něčeho nezdravého (ach! ti kněžští psi!).
Jistě chápete, že je to ponižující až hrůza.
Rozhovor je tím poznamenán — a já tu náhlou chladnost vysvětluji tím, jak nás zasáhla Yourkoffova sebevražda. Máma je tak uražena a rozzuřena, že ji hlava rozbolí dvakrát tolik, odvedou ji do pokoje, Walitský jde s ní, Dina se vzdálí — nevím proč. Ostatně jsme se mlčky dohodli, že mě nechají o samotě s Pietrem, abychom se dozvěděli tu hnusnou pravdu.
Žertovali jsme, ptali jsme se, zda ho posílají pryč kvůli dluhům, nebo proč — atd. atd.
Jakmile jsem byla s ním sama, odvážně jsem zaútočila — i když trochu roztřesená:
„Proč odjíždíte? Kam jedete?“
Ale jistě! Pokud si myslíte, že mi odpověděl tak přímočaře, jak jsem se ptala, mýlíte se. Ptala jsem se a on se odpovědím vyhýbal — nakonec jsme se dostali k ostrým slovům, k výčitkám z obou stran, a pak říkal:
„Jak to jen myslíte — vy chcete vše a sama nic neděláte!“
„Přirozeně.“
Vysvětlila jsem mu, jaká jsem.
„Jaké je vaše heslo?“ zeptal se.
„Nic přede mnou, nic po mně, nic mimo mě!“
„Nu, to je i moje.“
„Tím hůř.“
Pak začala ujišťování — upřímná, tak upřímná, že byla až znetvořená. Slova lásky bez začátku a bez souvislosti, výbuchy hněvu z... mohu říci vášně? Výčitky. Toto krupobití jsem snesla s důstojností i klidem.
„Dokažte mi to. Řekněte.“
„Žádejte mě o cokoli — jen ne o tohle!“
„Nechci nic jiného než právě to!“
„Nemám ve vás důvěru. Miluji vás k smrti, ale nemám ve vás důvěru — vždy jste se mi posmívala, vždy se smála, vždy byla chladná se svými otázkami vyšetřujícího soudce. Co chcete, abych vám řekl, když vidím, že mě nemilujete a nikdy milovat nebudete!“
Naslouchala jsem strnule a nehybně, nedovolila jsem mu ani dotknout se mé ruky. Za každou cenu jsem chtěla vědět — v té nejistotě ochucené milionem podezření jsem byla příliš nešťastná.
„Dokažte, že říkáte pravdu — řekněte!“
Vstali jsme, procházeli jsme se po salonu — prosila jsem ho.
„Já vám ustoupit! Nikdy v životě! Nedožiji se takového ponížení!“
„Ach, pane, vy jste vskutku podivný — chcete, abych milovala muže, kterého neznám a který mi vše skrývá. Řekněte a uvěřím vám, řekněte a slibuji, že vám dám odpověď. Poslouchejte mě dobře — řekněte mi vše, slibuji, že vám pak dám odpověď. Pokud milujete, svolíte — pokud ne, jděte — a netěšte se z podívané, kterou vám skýtám, neradujte se z toho, že vidíte ženu, která vás prosí. Vy mě nemilujete... Mlčte! Nelze se dívat, jak se žena, kterou člověk miluje, ponižuje tak, jako se ponižuji já!“
„Ale vy se mi vysmějete, když vám to řeknu — vidíte přece, že je to takové tajemství — říci vám to znamená odhalit se celého, jsou věci tak intimní, že je člověk neřekne nikomu na světě!“
„Nikomu na světě, souhlasím — ale říkáme je té, kterou milujeme. Řekněte, prosím vás,“ řekla jsem, vložila jsem mu ruce do dlaní a přiblížila se k němu tak lísavě, jak jen to zdrženlivost dovolovala. „Nerozkazuji vám — prosím vás.“
„Pokud mi nerozkazujete, je to proto, že nemáte právo — ale kdybyste právo měla, rozkazovala byste, to vím. Mám hroznou povahu — vaše je jako moje, proto se nikdy neshodujeme — nikdo nechce ustoupit, nikdo se nechce ponížit. Vy nemůžete milovat — jste z ledu!“
„Ujišťuji vás, že ne,“ řekla jsem, usmívajíc se mu jemně do tváře a zcela mu odevzdávajíc své ruce. „No tak — řekněte, musíte mi říci vše.“
„Řeknu vám to — ale vy se mi vysmějete!“
„Přísahám, že ne.“
„Přísaháte?“
„Přísahám.“
„Neřeknete to nikomu?“
„Nikomu, přísahám. Řekněte — čekám.“
Po četných slibech, že se nebudu smát a nikomu nic nepovím, mi to konečně řekl!
Minulý rok ve Vicenze jako voják nadělal třicet čtyři tisíce franků dluhů. Od doby, co se vrátil domů — to jest deset měsíců — je s otcem na štíru, protože otec nechtěl platit. Nakonec před několika dny předstíral, že odjede, s tím, že se s ním doma zachází příliš zle. Tu za ním přišla matka a řekla mu, že otec dluhy zaplatí za podmínky, že povede řádný život — „a pro začátek, než se smíříš se svými rodiči, musíš se smířit s Bohem!“ Dlouho se nezpovídal. Zkrátka jde se na osm dní uchýlit do kláštera San Giovanni e Paolo, Monte Celio poblíž Kolosea. Ujišťuji vás, že jsem měla co dělat, abych zůstala vážnou. Pro nás to zní podivně — ale u římských katolíků je to naprosto přirozené. Takové je tedy tajemství! Dost mě natrápil.
„Ale co když mě klamete!“ řekla jsem. „Co když jste si to vymyslel!“
A opřela jsem se o krb, odvrátivši hlavu a oči, které byly — čert ví proč — plné slz. Opřel se vedle mě a zůstali jsme několik vteřin bez jediného slova, aniž jsme se na sebe podívali. Ledy byly prolomeny — moje ruce v jeho rukou, moje oči v jeho očích, stáli jsme hodinu a mluvili o čem? O lásce, u sta hromů! Vím vše, co jsem chtěla vědět — vše jsem z něj vytáhla tím, že jsem si nechala líbat levou ruku a pravou jsem mu položila na rameno. Vše se mi s ním zdá dovolené — připadá mi jako jeden z nás, jako příbuzný.
S otcem nemluvil — neměl žádný vážný rozhovor, který by se mě týkal. Jeden měl — ale ten se týkal kláštera. To neštěstí, jež mu způsobil Papež, je těch osm dní v klášteře — teprve dnes se k nim rozhodl. Ale matce vše řekl — jmenoval mě.
„Ostatně,“ řekl, „můžete si být jista, že moji rodiče proti tomu nic mít nebudou — jediná překážka je náboženství, ale to!...“
„Vím dobře, že nic mít nebudou — a nemohou mít, neboť kdybych svolila, abyste si mě vzal, byl byste poctěn vy, ne já!“
Dávám si záležet, abych se jevila přísnou, ba i prudérní, a předkládám mravní zásady fantasticky neposkvrněné čistoty — aby to vše vyprávěl matce, neboť jí říká vše. Stokrát se mě zeptal, zda ho miluji.
„Trochu?“ ptal se.
Neodpovídala jsem nic. Nikdy se mnou nemluvil tak jako dnes večer.
„Miluji vás, zbožňuji vás, jsem šílený,“ řekl velice tiše a velice rychle, „milujete mě, trochu? Řekněte!“
A objal mě v pase a přitáhl mě k sobě, aniž jsem si toho všimla — ostatně jen stěží v tom dokážu vidět něco nepatřičného; s ním mi vše připadá naprosto přirozené.
Řekl jsem vám vše — nemám před vámi žádné tajemství, jsem celý váš — milujte mě aspoň trochu.
„A co z toho vzejde, kdybych vás milovala? K čemu to bude?“
„K tomu, abychom byli šťastní, u sta hromů!“
„Nemohu se rozhodnout sama — jsou tu otcové a matky.“
„Moji proti tomu nic nemají — to vám mohu zaručit!“
„Uvidíme.“
„Polibek,“ řekl tak tiše, že jsem ho sotva slyšela, „dejte mi polibek, jediný.“
A to s pohledem, který by rozpálil i svatého.
„Jaká hloupost!“ řekla jsem nahlas, abych nezvážněla, „vždyť bych nepolíbila ani vlastního snoubence.“
„Tak se zasnubme.“
„Ne tak rychle — co jste řekl matce, jak jste s ní mluvil?“
„Řekl jsem jí, že tedy, ne tak, tedy — tolik jste si přála, abych se oženil, tak jsem přece našel někoho, koho miluji, a chci se teď oženit a žít pořádně. A matka mi odpověděla, že je třeba hodně přemýšlet, než se udělá tak vážný krok, a všelijaké takové řeči.“
„To je zcela přirozené. A s otcem jste mluvil?“
„Ne.“
„Ptám se vás na to, protože se o tom mluví ve městě — mluvili o tom s mámou a ta se kvůli tomu velmi rozzlobila.“
„Kdo mluvil — Rossi? Nějaký monsignore?“
„Ano, jeden monsignore. Ale vy jste otci nic neřekl?“
„Nic, přísahám — ale matka s ním zřejmě mluvila.“
Je po druhé hodině — nikdy bych to nedopsala, i kdybych měla povědět jen polovinu. A pak je to hloupé — lze psát jen tvrdé věci; něžné věci se napsat nedají, a přitom jsou jediné, co je zábavné číst.
V neděli ve tři hodiny budu naproti klášteru a on se ukáže v okně, utíraje si tvář bílým šátkem — abych se nespletla.
„Ale jak,“ řekl, „abyste tam jela, bude třeba vysvětlovat, říct kočímu, a budou se ptát proč!“
„Ne, ne — já si poradím; nikdo nic nevytuší; nahlédnu do průvodce, abych to zastřela — buďte klidný.“
Jen stěží odchází — napřed mi stokrát políbí ruku. Byla jsem laskavá — ba i něžná; jeho láska na mě přešla.
Neslibuje, že bude milovat věčně — ale podepsat vám mohu záruku nejméně na rok, pokud si ho nevezmu. Rok je mnoho, když je člověku třiadvacet a není milován.
Hned běžím uklidnit máminu zraněnou sebelásku — všechno, všechno vyprávím a přitom se směji, abych nevypadala zamilovaně. Prozatím dost; jak si budu vzpomínat, budu vyprávět. Jsem klidná, šťastná — především šťastná a hrdá před svými, kteří již svěsili ocasy a uši.
Je vskutku pozdě — musím spát. Teď lituji, že jsem ho nepolíbila; po klášteru to bude lepší — ale ne, to je zbytečné: až se zcela rozhodnu poslat ho k čertu, dám mu polibek jako útěšnou cenu.
Je mi teď drahý — znovu jsem ho nalezla, zdál se mi již ztracen. To, co znovu najdeme, co jsme už měli za ztracené, milujeme daleko více. Mluvím strašně — jsem ospalá.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre“. ↩
Pozn. překl.: „le Surprenant“ (Záhadný) — Mariina přezdívka pro Émila d’Audiffretta, jejího dřívějšího nápadníka z Nice. ↩
Pozn. překl.: „Rate du Pape!“ — Mariino vymyšlené komické zaklení, doslova „papežova slezina!“. ↩
Pozn. překl.: Marie a máma přecházejí do ruštiny, aby si zachovaly soukromí před italskými hosty. ↩
Pozn. překl.: „câlinerie réservée“ — záměrně zdrženlivá náklonnost; Marie kalkulovaně ukazuje blízkost, aniž by překračovala meze. ↩
Pozn. překl.: Klášter San Giovanni e Paolo na Monte Celio — klášter pasionistů na pahorku Celio v Římě, poblíž Kolosea. ↩
Pozn. překl.: „abracadabrante“ — přeneseně: fantastická, absurdně přehnaná (čistota). Marie záměrně hraje přísnou moralistku. ↩
Pozn. překl.: Marie záměrně přechází do obchodního jazyka — „podepsat záruku“ — pro vyjádření jistoty v lásce. ↩
Pozn. překl.: „abaissé les queues et les oreilles“ — doslova: svěsili ocasy a uši, jako poražení psi; tak sklíčení už byli Mariini blízcí, než se věc obrátila k lepšímu. ↩
Pozn. překl.: „fiche de consolation“ — útěšná cena (jako herní žeton); Marie používá herní terminologii pro milostnou situaci. ↩