Středa 29. března 1876

Řekla jsem, že Pietro pro mě dosud vše nepošlapal.
„Miluji vás,“ řekl mi, „udělal bych pro vás cokoli!“
„Papež vás prokleje, kardinál vás prokleje a váš otec vás prokleje.“
„Ach, copak mi záleží na všech těch lidech, když jde o vás! Když chci, vůbec mi na všech nezáleží! Když vás miluji!“
„Vám na nich přece jen záleží, kdežto mně je to úplně jedno.“
„Kdybyste milovala tak jako já, říkala byste, co já. Kdybyste ke mně cítila vášeň jako já k vám, nemluvila byste tak, jak mluvíte, a viděla byste na celém světě jen toho, koho milujete!“
Nu, ale připadá mi, že je to přesně podle mého předpisu. Co vy na to?
Odjedu, pojedu do Ruska, pokusím se vše zařídit a vrátím se do Říma. Až tu nebudu, snad na mě trochu zapomene, ale až mě znovu uvidí, zamiluje se do mě znovu, a ještě víc. Nechci se k ničemu zavazovat, neboť mohu najít někoho lepšího než Antonelliho.
Celý den jsem dokončovala Papeže. Je hotov a podařil se. Tím lépe. Začala jsem ho včera a dokončila dnes. Nevyšla jsem ven a večer jsem se učesala jako řecká kurtizána, se zlatou páskou na čele, a v salonu jsem se dala do čtení Shakespeara.
„Slečno,“ řekl Fortuné, když vstoupil, „pan hrabě Antonelli a pan vévoda Torlonia.“
Cítila jsem takovou vývrtku v srdci, že jsem převrhla židli a běžela do pokoje popadnout dech.
A máma leží v posteli! Ale to je naprosto jedno — protože tam nebyl ani Torlonia, ani Antonelli. Byl to Walitského žert. Byla jsem tak rozzuřená, že bych ho zbila, kdyby mi přišel pod ruku. Lump!
Okolo desáté Antonelli skutečně přišel. Nudila jsem se — nebo spíš Walitský a Dina mě nudili; zvláště Dina se svými výmluvnými pohledy, svými ustavičnými záminkami k odchodu, jen aby nás nechala o samotě! To nesnáším! Nepotřebuji žádné úsluhy. Ta dívka je zamilována do Pietra a mlčky na mě žárlí — a to mě přivádí k zuřivosti.
„Neukazujte mi už papežův portrét,“ řekl, „onehdy jste mi ho ukázala a měl jsem pak takovou smůlu!“
„Jaké neštěstí??“
„Velmi velké.“
„Které.“
„Nemohu říci, ale je to opravdu velké neštěstí.“
Skoro nepotřebuji, aby mi to říkal — to velké neštěstí tuším. Rozhovor se starým Antonellim. Chtěla bych vědět, na koho se obrátili o informace.
U sta hromů, u sta hromů — potřebuji si promluvit s Pietrem. Potřebuji se ho zeptat na mnoho věcí, protože tato hnusná nejistota nesmí trvat déle. Mé postavení je dvojznačné. Přijmout nebo odmítnout — to bude moje záležitost, ale všechno se musí udělat, jak se patří. Je pod mou důstojnost protahovat to takhle dál — on sem chodí pro zábavu a jeho otec nechce souhlasit. Musím s ním promluvit. Kde? Jak? Ostatně o schůzku by mě měl požádat on. Připadá mi, že mě už nemiluje — žárlím na celý svět.
Ten ubohý Yourkoff! Bylo mu teprve šestatřicet.
Dnes večer se na mě tolik díval. Byla jsem oblečena a učesána příliš... rozumíte? Bude o mně dnes v noci snít. Rozumíte? Vsadím se, že ano.
„Nemiluji vás,“ řekla jsem mu předevčírem, „ale snáším vás — a to docela stačí.“
„Ne, to nestačí — nechci být snášen!“
„Tak co chcete?“
„Chci být milován.“
„Aha!“
Pietro není žádný mladíček. Mýlila jsem se v něm — čím dál víc se rýsuje a já pro něj začínám pociťovat jistou úctu.
Jediný večer mi neřekl: „Miluji vás“ — a zdá se mi, že mě už nemiluje. V takových případech nesnáším neurčitost, a teď v ní vězím až po krk.

Poznámky

Pozn. překl.: „coiffée à la courtisane grecque“ — účes napodobující antické řecké vzory, oblíbený v uměleckých a bohémských kruzích 70. let 19. stol. ↩
Pozn. překl.: „petites mines significatives“ — drobné, výmluvné výrazy tváře, záměrné signalizování vědomosti o situaci. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre, bigre“. ↩