Úterý 28. března 1876

Musím opustit Řím. Už tu není co dělat. Z Říma jsem letos dostala vše, co jsem mohla dostat. Nesmí se nic nutit. Nice se mi začíná znovu usmívat.
Ale jaká pohroma! Přišel dopis adresovaný Walitskému, otevřeli jsme ho. Trifon napsal pouhé čtyři řádky:
Pan Walitský
Včera se Yourkoff v Monaku zabil. Paní Romanoffová
je právě u paní Sapogenikoffové.
Trifon.
U sta hromů! U sta hromů! U sta hromů!
Přeběhl mi mráz po zádech a dala jsem se do smíchu. Vždy se směji, když jsem velmi pohnutá nebo vystrašená.
Ten lump Trifon to nedokázal udržet pro sebe. Trifon je zábavný sluha — živý, zvídavý, bystrý, zlodějský, zhýralý, oddaný, čachrářský a ve svém způsobu poctivý. Ale ten ubohý Paris! Nina jistě zešílela. Pamatuji si, jak byla zoufalá, když jí umřel milovaný pes. A když si pomyslím, že je to Yourkoff — ten, koho zbožňovala, jemuž obětovala vše, kvůli němuž opustila Rusko, domov, bohatství, postavení! Ubohý Paris! Ubohá Nina!
Teď se bojím sama sebe. Už dva týdny mi připadalo, že někdo musí zemřít — říkala jsem to doma a říkali mi sýčku; smála jsem se a zpívala úryvky z Verdiho Requiem.
Také mi připadá, že brzy budeme nosit smutek — často se zapomenu a mluvím, jako by někdo zemřel, a pak se divím, že kolem vidím barevné šaty.
Pietruccio mi slíbil, že si roztříští hlavu, až se stane důstojníkem, aby mi dopřál podívanou na vojenský pohřeb — ale včera si to rozmyslel; místo aby se zabil, vstoupí do námořnictva a odjede nevím do jaké neznámé země. Mluvil o tom s otcem. Otec ho poslal k čertu.
Mámu smrt ubohého Parise tak dojala, že dostala silný nervový záchvat. Ta nešťastná zpráva k nám přišla v osm hodin. Teď je deset. Máma leží a dosud trpí.
Dnes jsem nevyšla. Strávila jsem den zavřená doma a myslela na to, že Antonelli mezitím může být s nějakou ženou — a to se mi velice nelíbí. Ale nemám právo mu to zakazovat, nemiluji ho. Což mi ovšem nebrání žárlit. Nechme toho! Musím se vrátit domů, do svého modrého pokoje, abych mohla dřív odjet do Ruska — a ještě dřív se odtamtud vrátit.
Onen den slz
kdy z popela povstane
vinný člověk k soudu
Toho tedy ušetři, Bože.
To je ale pohřební nálada! Nemám co dělat, chřadnu, otravuji se. Okouzlující slůvko.
Antonelli je už ohraný, Plowden mě zajímá jen jako jeden zamilovaný navíc, Torlonia by mě zajímal, kdybych trochu zajímala jeho.
Před odjezdem musím namalovat obraz se všemi těmi pány. Pandola, z... z... Zucchini, Pietro, Torlonia, Plowden, Odescalchi atd. Dnes jsem začala malovat portrét papeže, olejem, menší než v životní velikosti. Dám ho jeptiškám z kláštera Dobrého pastýře. Potěší ty hodné ženy. Maluji podle fotografie a připadá mi, že kopírovat je stejně snadné jako vypít sklenici vody — poté, co člověk maloval podle přírody. Kdo nikdy nemaloval podle přírody, neví, co je to malování.
Antonelli nepřišel. Proč? Měl si promluvit s otcem, neřekl o čem. Ďábel mi šeptá do ucha, že mě nemiluje vážně — to jest, že se opovažuje mluvit o lásce a přitom se nechce ženit. Vždyť mi dosud nikdy přímočaře a jednoduše neřekl: „Chcete být mou ženou?“ Není myslitelné, aby mi říkal tolik věcí jen pro ukrácení chvíle. Slovům se dá nevěřit — ale způsobu, jakým se říkají, nevěřit nelze. Tón dělá hudbu. O něm tedy nepochybuji. Ne, o něm nepochybuji. Říká, co si myslí. Ale toto předpokládám: mluvil s otcem, ten se vzepjal — odtud ta jistá váhavost, kterou jsem u Pietra, jak se mi zdálo, postřehla.
Skutečně by musel mít pořádnou drzost, aby mi říkal, co mi řekl, a přitom nepomýšlel na sňatek. To všechno říkám jen proto, abych uklidnila svou sebelásku, která není zcela uspokojena — neboť si Pietra vzít nepřeji. Vím, že časem bude velmi bohatý, ale zatím bych musela žít s jeho otcem, matkou a dvěma bratry ve dvou nebo třech pokojích, které by nám přidělili. Snadno pochopíte, že mě taková vyhlídka neláká. Ale přála bych si, aby rodina mého mladého přítele učinila kroky, jaké vyžaduje má ješitnost.
Včera večer jsem měla chuť položit mu hlavu na rameno a říct mu, že ho miluji. Úplně bych nelhala. Umím to pro žert. Nu ale ne — ani v žertu bych se nedokázala takto ponížit. Chci, aby mě zbožňovali a aby byli přešťastní, dostane-li se jim ode mne pyšné blahosklonnosti. Ale Pietro není z takového těsta. Chce být milován tak, jak miluje sám. Chce. Má pravdu a v mých očích roste. Miluje mě, ale neposlouchá. To mě trochu překvapuje. Myslela jsem, že mu lze rozkazovat a zacházet s ním jako se psem. Lze mu rozkazovat — ale nesmí se mu to dát najevo, jinak se vzepne. Nikdy jsem neviděla prudšího člověka. Vzplane jako zápalka při sebemenším slůvku. A navíc bere vážně i ty největší hlouposti, co říkám. Ale to je chyba společná všem, kdo skutečně milují.
Nechtěla bych ztratit Pietra — je to milý chlapec a navíc by mě to ponížilo. Musím ke své hanbě přiznat, že mě pronásleduje tvář toho opilce. To je ale docela jiný typ — abych to řekla jasně: kdybych praštila Antonelliho, nevrátil by mi to, zatímco Torlonia by mi to vrátil a ještě by přidal dvě. Torlonia je horší než Antonelli — a možná proto mě k němu táhne. Prudký, drzý, neschopný poezie, ó, ale naprosto neschopný, náchylný k cynismu a k čemukoli, jen aby uspokojil své nezkrotné rozmary. Takový muž mi Torlonia připadá — a nemýlím se. Nemůže milovat, namítnete. Jste absurdní! Může milovat a právě takový člověk dovede opravdu milovat — až k šílenství. Kdyby miloval, nic by ho nezastavilo — ani fyzické překážky, ani morální. Jedny by zdolal pěstí, druhé železnou vůlí.
„Miluji vše, co je silné,“ řekl.
Já také miluji vše, co je silné — proto ho miluji. Ten ďábelský francouzský jazyk má jen jedno slovo pro tolik věcí! Francouzsky se miluje jídlo a miluje se žena. Nejsou tam slova love a like jako u Angličanů. Torloniho ještě nelove, ale ohromně ho like. Je mi souzeno, že vždy budu mít po ruce nějakého lumpa, před nímž se víceméně skloním. Chci, aby mě zbožňovali, protože sama dovedu zbožňovat.
Zbožňuji vévodu z Hamiltonu — pro mě je Tím, kdo Jest. Ostatně je velice módní mít jakýsi stín za modlu — před níž se klanět, ji zbožňovat, jí vše obětovat a před ní se ponižovat. Ráda se ponižuji z vlastní vůle. Je v tom cosi nadpřirozeně vznešeného. Hamilton je také velký opilec. Jen aby nebyl příliš otupělý do doby, kdy ho budu moci vyhledat a vyprávět mu o vší své šílenosti pro něj.
„To, co k vám cítím, není láska,“ řekl mi Antonelli, „je to vášeň.“
Posmívám se mu, protože je můj. Kdyby byl daleko, připadal by mi jako zlatý lev — ale protože přichází každý den, protože tráví čas u nás a říká mi vše, připadá mi jako voskový beránek. Když jsem ho viděla se světskými dámami a pány z Caccia-Clubu, miluji ho daleko více — dokonce na něj žárlím.
Dnes večer nepřišel. Proč?
Jsem snad směšná — ale pokud mě někdo miluje, žádám, aby nedělal nic jiného. Slůvko řečené jiné ženě mi připadá jako nevěra, jako neodpustitelné zapomenutí.
Cože! Mohl přijít a mluvit se mnou, a neudělal to! Řekla jsem mu, že ho nemiluji. Ale jak mu mám říci, že ho miluji, dokud ještě nepoklekl před všemi mými rozmary, dokud pro mě vše nepošlapal! Nevím, jestli je každý jako já — ale vím, jaká jsem.
Nic přede mnou, nic po mně, nic mimo mě! Taková láska neexistuje! Ale ano, existuje. Až budu milovat, budu milovat takto.
Vyjádřila jsem se dostatečně jasně? Myslím, že ano. Pokud mě ještě neznáte, jste tupci.
Vdejme se a vydejme se za vévodou z Hamiltonu. Musím vidět, jaký je.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre ! Bigre ! Bigre !“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Via !“. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Lacrymosa dies illa“; čtyři řádky ze sekvence Lacrimosa z Verdiho Rekvia. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Qua resurget ex favilla“. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Judicandus homo reus“. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Huic ergo parce Deus.“ ↩
Pozn. překl.: Klášter Dobrého pastýře (Bon Pasteur) – katolický řeholní řád. ↩
Pozn. překl.: Anglicky love (hluboká láska) a like (mít rád) — Marie vysvětluje rozdíl, který francouzština nemá, a proto slova zůstávají anglicky; „nelove“ je její vlastní tvar. ↩
Pozn. překl.: „Celui qui Est“ — aluze na Boha v Ex 3,14 „Jsem, který jsem.“ Marie povyšuje Hamiltona na božský status. ↩
Pozn. překl.: Caccia-Club — italský lovecký klub, exkluzivní společenský klub v Římě. ↩