Pátek 24. března 1876

Začínám být neklidná, vracím se od společné tabule, vypila jsem půl láhve vína a vedla rozhovor o politice s jakýmsi baronem a baronkou neznámé národnosti. Zdáli se velmi spokojení, ba trochu udivení nad výřečností takového mladého štěněte, jako jsem já.
Navštívily jsme ateliér jistého Popoffa, sochaře. Jelikož vily Pamphili a Borghese byly zavřené, jely jsme na Farnesinu, na březích Tibery bylo dnes odpoledne vozů dost a dost. A z velké dálky jsem poznala koně Clémenta Torloniy, který nás zakrátko předjel, smekl a usmál se tak, jak se umí usmívat jen on. Byl s matkou, velmi krásnou a téměř mladou. Torlonia získává padesát procent, když se usměje. Jsem do jeho úsměvu blázen.
Poprvé v Římě jsem se prošla po Pinciu pěšky. Byli celí překvapení, že mě vidí chodit.
Antonelli se procházel s velmi ošklivou dámou a jedním starým pánem, rovněž pěšky. Pak jsme ho viděli u landauru, potom desetkrát pěšky, ve fiakru a všemi myslitelnými způsoby. Rozběhal se jako nikdy. Vše jsem vyprávěla svým a máma soudí, že jsem měla pravdu, že jsem jednala tak, jak jsem jednala.
Ten proklatý Torlonia zdraví a usmívá se při každém setkání a jeho úsměv mě očaroval, na mou čest. Jsem trochu podnapilá, ale dobře rozumím tomu, co říkám.
Podnapilá! Jaká hrůza! a to všechno na počest Clémenta, který o tom ani neví a je mu to úplně jedno.
Ach jemine! Magnetismus myšlenky... hlouposti, to všechno.
Potkala jsem všechny naše známé a všechny, které znám, aniž bych je znala, slunce hřálo, Antonelli byl chladný... ano, a právě ten chlad mi dává o čem přemýšlet, přijde dnes večer? Ještě není devět hodin, mám dlouho čekat. Copak se muž, který opravdu miluje, může stáhnout kvůli takové maličkosti? Ne, ale může dlouho trucovat, z rozmaru, ze strachu, dokonce i z lásky.
Novinka! Fanny Learová je v Římě. Dnes jsem ji viděla. Je to hezká žena, ale nešťastný výraz, a pas, co se pasu týče, teď se nedá soudit, neboť mám dojem, že je těhotná.
Torlonia nepřichází. A to jsem se kvůli němu opila. Někdy si myslím, že jsem hloupá, ne, ne hloupá, ale bláznivá, a bláznivá s rozmyslem.
Ach, kdyby Torlonia přišel dnes večer. Copak je možné, že mě vůbec nemiluje!! To je urážlivé! Copak neexistuje způsob, jak si získat lásku! Copak je možné, že má tak veliká touha je marná!!!
Tygře a hyeno! Torlonia není složen z devíti písmen a nezačíná na A, ale v tom jméně je osm písmen jako v Hamiltonovi a Torlonia je vévoda, jako Hamilton.
Bída nad bídu a pse jeden psí!
Strávili jsme večer s Plowdenem. Je velmi bystrý a vyzná se v lidech, ale leccos mi řekne, aniž by to dal najevo.
Přirozeně, jak říkával Loebecke, skládá své srdce k mým nohám. Pramálo mi na tom záleží, ale vždycky to lichotí. Kolik bych toho napsala, kdyby to byl někdo jiný než Plowden.
Jediný způsob, jak na mě zapůsobit, říká, je dráždit mě, popouzet a protivit se mi.
„Plowdene, máte důvtip, na mou Mariinu věru.“
Antonelli nepřišel. Zpočátku mě to znepokojilo, ale když jsem viděla, že máma, Dina a vůbec všichni berou tu věc, jak se sluší, uklidnila jsem se a jsem velmi klidná.
Antonelli nevěří, že mě urazil, naopak se pokládá za uraženého. Snad by uznal, že jsem jednala správně, kdybych ho už dva dny a bez jakéhokoli důvodu nesekýrovala. Onen poslední večer u nás jsem ho přišla velmi vážně volat k odpovědnosti za ty hanebnosti, které prý o mně řekl Torloniovi a Fostimu. Urazil se, celý zbledl a zapřísahal mě, ať řeknu jméno toho, kdo ho pomluvil.
„Ještě jsem se nebil v souboji, tohle bude můj první!“
Ten lotr by se bil. Vím, že jakmile se rozčilí, je schopen všeho.
Teď se pokládá za uraženého, dávám mu čtyřiadvacet hodin, aby se cítil velmi nešťastný, jakmile bude v tomhle stavu, začne hledat chyby u sebe a nakonec se úplně obviní. Jakmile uzná svou vinu, bude vědět, co má dělat. Ale povím vám, heleďte, je to nepochybně směšné, ale řeknu to stejně. Jsem do Torloniy blázen. Co kdybych ho začala milovat doopravdy? Ach ne; tu hloupost neudělám. On, jeho matka, jeho koně, jeho navštívenka, to vše je mi sympatické, to vše mě zajímá! Nikdy o tom nepřestanu mluvit; budu o tom psát donekonečna. Je to nesmysl, vždyť on na mě nemyslí. Jeho tak sympatická tvář, jeho rozkošný úsměv, jeho jistý, povýšený a zároveň bezelstný výraz... Nesmějte se – i když je čemu, řeknete snad. Nesluší se užívat takových výrazů, mluví-li se o muži, vím. Ale vždyť ho zbožňuji!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „Dear, dear !“ — citoslovce zděšení či lítosti. ↩
Pozn. překl.: Fanny Lear — umělecké jméno Hattie Blackfordové (1848–asi 1886), americké herečky, jež se stala milenkou ruského velkoknížete Nikolaje Konstantinoviče a způsobila velký skandál, když byla obviněna z krádeže drahokamů z ikony v majetku velkoknížete. Roku 1876 žila ve vyhnanství z Ruska. ↩
Pozn. překl.: Mariina pověra o jménech: Hamilton i Torlonia mají osm písmen a oba jsou vévodové; ta shoda jí připadá znamením. ↩