Sobota 25. března 1876

Procházeli jsme se po vile Borghese, což velice udivilo všechny stálé návštěvníky obecně a z....z....Zucchiniho zvlášť. Ten pán má nos úplně jako dřív. Byl s mladým dvorním markýzem, kterého jsme viděli ve Valle pár dní po našem příjezdu do Říma, s markýzem Guicciolim.
Vzduch byl těžký a teplý, takže déšť, který přichází kolem šesté, nikoho nepřekvapí.
Když se spustil liják, byli jsme už na Corsu. Torlonia pěšky ve stínu deštníku prošel nepovšimnut. Pak jsem ho ještě zahlédla pod sloupovím klubu se z... Zucchinim. Je hloupé smát se při pohledu na toho pána, ale nemohu si pomoci!
Proč jsem odmítla se s ním seznámit, Pietro mě desetkrát žádal, ať mi představí tu palici Zucchiniho.
Dnes večer přijde Fosti, aby mi dal první hodinu.
Ráda bych věděla, jestli Pietro přijde.
Je nesmyslné čekat na Torloniu, nepřijde, kdyby měl přijít, už by byl tady.
Podívejme se, co řeknou karty, neboť se zase stávám pověrčivou jako v Nice.
Karty řekly ne. Teď se podívejme, jestli přijde Antonelli. Zase ne.
Kdyby to byla pravda, bylo by to k zoufání. Uvidíme.
Abych vyzkoušela, jak pravdivě věští pasiáns Napoleona I., zeptala jsem se dnes ráno, jestli Fosti přijde dnes večer, ačkoli jsem si byla jistá, že přijde. Karty řekly: ne, zasmála jsem se. Uvidíme.
Sotva jsem napsala uvidíme, přinášejí mi Fostiho navštívenku s omluvou, bolí ho oko.
Ta příhoda mě uvrhne do zděšení. Tak tedy Pietro nepřijde. A hned mi připadá, že mi Fosti nechce dávat hodiny. Je hloupé být jako já.
Je devět hodin, nevím, jestli budu mít trpělivost čekat do desáté. Co dělat, číst nemohu; psát, nemám co psát; hrát na klavír, jsem rozrušená, ubohá.
Zatracená povaha, jen co je pravda! Snadno se to řekne, ale chtěla bych vidět na svém místě jinou. Vždyť není proč se trápit! a já se trápím!
U sta hromů hromských! Pse jeden psí!
Dvojnásobné hovado! bláznivá pošetilice, potřeštěná! Ne, člověk se nemá tolik týrat. Nezasloužím si tak ošklivá přízviska, nejsem hloupá, jsem jen mladá.
Ještě nejsem zvyklá, příště to budu umět lépe. Bála jsem se, ubohá nevinná! Bála jsem se nadarmo, zcela nadarmo, neboť Antonelli dorazil o čtvrt hodiny dříve než obvykle, bledý, zajímavý, smutný a klidný.
Sotva ho Fortuné ohlásil, vyzbrojila jsem se od hlavy k patě chladnou zdrženlivostí smíšenou se salonní zdvořilostí, jaká dokáže v takových případech lidi přivést k zuřivosti.
Nechala jsem ho strávit deset minut s mámou. Abych se přiměla nechat ho čekat, řekla jsem Léonii, ať mi vymění střevíčky, ačkoli jsem netrpělivě chtěla jít do salonu.
Chudák zvíře! Žárlí na Plowdena!
„Teď si můžete vyjet na koni, Plowdenovi se daří dobře!“
A to s velmi dotčeným výrazem. Může být něco ošklivějšího než být zamilovaný. V salonu jsme se nemohli vysvětlit. Chladně se rozcházíme. Jdu k sobě a on jde do předsíně. Neměla jsem svíčku, musela jsem jít do předsíně. Potkali jsme se. Podal mi svíčku.
„Vy jste ale blázen!“ říkám a beru ji. „Víte, že se vážně zlobím?“
„Ach, opravdu, vy se zlobíte, vy se máte co zlobit!“
„To bych řekla!“
„Ach, to už je příliš!“
„A přesto je to tak.“
A pustila jsem se do dosti dlouhé řeči a vysvětlovala mu, že takové věci se nedělají, aniž bych řekla, jaké věci.
„Ale co jsem udělal!!“
„To vy nevíte!“
„Že jsem odešel?“
„Jste příliš marnivý, můj drahý pane, a váš odchod mi nemohl způsobit ani radost, ani hněv.“
„Tak tedy jsem rozbil vějíř?“
„Hloupost!“
Buď jsem bláznivá a představila jsem si něco, co nikdy nebylo, nebo je Antonelli stejný darebák jako já. Ale proč by mi to tak připadalo, proč by říkal „teď můžete posoudit ten rozdíl“?
Jestli se to skutečně stalo, nelze mu věřit, neboť když to vykřikl, tvářil se naprosto nevinně.
„Ale co jsem udělal?“ opakoval.
„Nemůžu to říct, jestli jste nic neudělal, jestli to bylo jen v mé představivosti, tím lépe. A jistě chápete, že vám to neřeknu, abych vám ani nevnukla představu, že lze být tak nehorázně drzý.“
„To vy jste mi řekla drzosti, to vy jste mi řekla, že jsem opilý. Dá se říct, že chodím pít do klubu, ale abych přišel opilý do lóže!“
„Nechme toho, zmýlila jsem se, tím lépe, dobrou noc.“
„Přísahal jsem, že už k vám nepřijdu.“
„Proč jste tedy přišel?“
„Myslel jsem, že by to bylo velmi hrubé vůči paní vaší matce, která je tak laskavá.“
„Jestli je to kvůli tomu, můžete odejít a už se nevracet. Sbohem.“
„Ne, ne, je to kvůli vám.“
„Tak to je něco jiného.“
Po Valle zůstal ten nešťastník ležet šestatřicet hodin, ze vzteku.
Bere mě za ruku a vypráví o svém zoufalství.
„Velmi jsem se provinil,“ říká, „vím to.“
„Čím?“
„Tím, že jsem vám dal na srozuměnou, že jsem vám řekl, že... Že co?“
„Že vás miluji,“ říká a svírá rty jako muž, který nechce plakat.
„Ale, ale! to není žádná vina.“
„Je to veliká, nesmírná vina, neboť toho využíváte a hrajete si se mnou jako s panenkou, jako s míčem.“
„To je nápad!“
„Ach, vím, vím, že jste taková. Ráda si hrajete, tak si hrajte! Je to moje vina.“
„Hrajme si!“
„Tak mi řekněte, neřekla jste mi to ve Valle proto, abyste mě vyhnala?“
„Ne.“
„Ne proto, abyste se mě zbavila?“
„Ale pane, nepotřebuji lsti, když se chci někoho zbavit, udělám to docela prostě, jako jsem to udělala s Bruschettim...“
„Ach, ha! a říkala jste, že s Bruschettim to není pravda?!“
„Mluvme o něčem jiném.“
Opřel si tvář o mou ruku.
„Milujete mě?“ zeptal se.
„Ne, pane.“
„Vůbec ne?“
„Ani trošičku.“
Nevěří tomu ani slovo.
V tu chvíli přišli Dina, máma a Walitský, a po několika minutách musel Pietro odejít.
Mám toho dost. Zaměstnával mě potud, pokud jsem měla na co čekat. Teď mám vše, co potřebuji. Protahuji to z marnivosti.
Dvakrát třikrát padlo Torloniovo jméno a to jméno mi dělá radost.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „I can’t help it“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Zuccone“ (zveličené „zucca“ = dýně, hlava) — Pietrova přezdívka pro Zucchiniho, hříčka se jménem. ↩
Pozn. překl.: „Pasiáns Napoleona I.“ — kartářská věštecká hra (réussite) připisovaná Napoleonovi, oblíbená v 19. století. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre de bigre !“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „canaille“. ↩