Úterý 21. března 1876

Malovala jsem dvě nebo tři hodiny a pak jsme jako obvykle vyšli ven.
Je zima a chvílemi sněží, ale na počasí kašlu, ostatně svítí slunce.
Potkali jsme Torloniu cestou na Pincio, on z něj sjížděl v zavřeném voze, neboť právě v tu chvíli začalo sněžit, ale stříška jeho viktorie mu nezabránila smeknout klobouk s co největším šmrncem. Pořád doufá, že prodá své koně. Fuj! ta bída. Pro dnešek ho zbožňuji ještě víc, právě protože je daleko a nedívá se na mě.
Právě jsem si znovu prošla svůj poslední sešit a vidím, že s Torloniou to ještě není beznadějné. Antonelli nám byl představen 20. února, 21. přišel na návštěvu a pak jsme ho až do 28. neviděli. Osmadvacátého přijde na balkon a pozvali jsme ho, aby k nám přišel ještě téhož večera.
Torloniu jsme poznali 13. března, 14. přišel na návštěvu. Šestnáctého jsme obědvali u Spillmanna a strávili spolu půl dne. Ale pokračujme: Antonelli k nám přišel podruhé večer 5. března, mezi oběma večery je tedy pět dní. Jen pokračujme, tyhle počty mě utěšují. Nazítří, 6. března, jsme jeli na koních s Plowdenem, Loebeckem a Antonellim. Osmého zase vyjížďka, ale tentokrát jen ve dvou. Devátého strávil Antonelli večer opět u nás; od té doby už není co počítat. Ale hlavní je začátek, pohleďte: 26. února – 28. – 5. března!
Není tedy třeba zoufat. Torlonia ještě neměl čas (utěš se, ty zvíře!).
Pohleďte na data: 13. března – 16. března. Zatím je to všechno. Dnes je 21. Od 16. do 21. jsou jen čtyři dny, s dnešním jednadvacátým pět. Neplačme, ještě to není beznadějné. Ach, bigre. Jak žalostně by to bigre znělo, kdybych je místo psaní vyslovila nahlas!
Král nařídil za starého Doriu sedmidenní smutek. Tomu říkám šmrnc! Vedle toho chudák Antonelli může jít ke všem čertům! To je velikost, jakou bych potřebovala!
Až z toho sténám, na mou čest urozené dámy!
Na Corsu jsme potkali markýze Borgagliho, starého známého z Nice, a divím se, že jsem se o něm nikdy ani slovem nezmínila. Vrací se z Káhiry a dnes večer nám přijde vyprávět o své cestě.
Borgagli je z – k čertu! zapomněla jsem to město, ale co! je skoro Říman a jeho strýc tu byl dvacet let ministrem. Může mu být pětatřicet až čtyřicet let, je to neutěšitelný vdovec po ženě, jež nedávno zemřela a zanechala mu syna.
Konečně Antonelli přivedl Fostiho, nejvyhledávanějšího a nejmódnějšího učitele zpěvu v Římě. Dává hodiny princezně Markétě, všichni římští šlechtici mu podávají ruku a snášejí ho skoro jako sobě rovného.
Poprvé za měsíc a půl jsem zkusila zpívat. Mohla jsem předvést jen polovinu svého nástroje a Fosti ho shledal velmi krásným.
A tu se na nás žene lavina lidí (obdivujte vybranost mého slohu). Oba Swedomští, Borgagli, Rossi a baron Visconti. Ten posledně jmenovaný zůstává svou obvyklou dobu a během ní říká věci naprosto neobvyklé, jak se dozvídám později.
Antonelli odchází záhy, spolu s Fostim.
„Zůstaňte,“ řekla jsem mu.
„Nemohu!“
„Tak se budu zlobit.“
Řekla jsem mu pár drzostí a nechala ho jít a sama jsem zůstala a smála se s ostatními, se Borgaglim, který si pamatuje mé šaty stejně jako Danis a který „mě studuje už čtyři roky“. Diví se, jak jsem vyrostla, a ještě něčemu jinému. Jdeme do mého ateliéru, který je vedle velkého salonu. Ale bez Pietra jsem se nudila. Za půl hodiny se ten pán, dnes večer tolik vytoužený, vrací.
Rossi nás pozoruje, aby mohl podat zprávu Monsignorovi a Antonelliovým. Tolik si přejí toho zlobivce oženit, sám mi to říkal stokrát.
Dnes večer jsem se chovala hloupě. Mluvila jsem s tím uličníkem potichu a dala jsem plný důvod věřit věcem, které nikdy nebudou. Pietro mě mezi lidmi nebaví, baví mě, když jsme sami dva, to mi pak mluví o lásce a o sňatku. Najdeme způsob, jak se v ateliéru od ostatních oddělit. Kněžský syn žárlí, zuřivě žárlí. Na koho? Na všechny, na z... Zucchiniho, na Torloniu, na všechny muže. Tak to má být. Poslouchám ty řeči se smíchem z výše své chladné lhostejnosti a přitom se nechám vzít za ruku, beru jeho ruku skoro mateřsky, a jestli ještě není svou vášní ke mně, jak říká, docela otupělý, musí vidět, že zatímco ho slovy odháním, očima ho zdržuji, a zatímco mu říkám, že ho nemiluji a nikdy milovat nebudu, miluji ho, nebo se aspoň chovám, jako bych ho milovala. Říkám mu všelijaké hlouposti a jednám s ním jako na plese na Kapitolu. Jiný by byl spokojený, jiný, starší, ale Pietro roztrhá ručník, zlomí dva štětce, protrhne plátno. Všechny tyhle manévry mi dovolují vzít ho za ruku a říct mu, že je blázen.
Tu se na mě podívá se zvláštní upřeností, já udělám totéž, a když se jeho černé oči ztrácejí v mých šedých, řeknu mu bez úsměvu:
„Udělejte grimasu,“ a on se rozesměje a já předstírám, že se zlobím.
Vtom ale přinesou depeši, přečtu ji, ukážu ji a tvářím se rozladěně, otráveně, trochu rozzuřeně. V Nice mi koupili koně, a já jsem chtěla Torloniovy! To je hrozné. Pietro zanese depeši Clementemu. Je mi to velice líto.
To zvíře zůstane po všech ostatních a cestou přes předsíň se zastaví u mých dveří.
„To je váš pokoj?“
„Ano, to je můj pokoj.“
Walitský se vrací do salonu, neboť ví, co to znamená.
„Jak chcete, abych vám věřila, když jste právě v salonu řekl, že ženit se před pětatřicítkou je hloupost!“
„Ale v salonu jsem žertoval, copak to nevidíte.“
„Ne.“
„Tak to zkuste a uvidíte sama.“
Prý neodjedu z Říma, protože to není možné, beze mě se prý nedá žít, pojede se za mnou, anebo zůstanu. Musí mě teď vídat, jinak už se prý nedá žít.
Vidíte tu troufalost? Ale jedno ruské přísloví říká: „Špatný je ten voják, který netouží stát se generálem.“
Dobrý voják mi líbá ruku a jako vždy se jí sotva dotkne rty.
„Vy ani neumíte líbat ruku.“
„To znamená, že vám ruce líbali jiní, když víte, jak se to dělá!“ zvolá v naději, že mě zahanbí.
„Ovšemže, pane, ruce slečen jsou k tomu stvořeny, a ostatně proč byste měl mít výsadu zrovna vy?“
Zuřivě přejde pokojem a vrátí se, aby řekl:
„Takže mě nemilujete?“
„Ne.“
„Ani trochu?“
„Vůbec ne.“
„Nesmím doufat?“
„Bože můj, pane, doufat se musí vždycky, protože naděje patří k lidské povaze, ale já vám žádnou nedám.“
A protože jsem mluvila se smíchem, odchází dosti spokojený. Zásadně mluvím tak, aby nikdo nikdy nevěděl, jestli mluvím pravdu, nebo si tropím žerty. Je to nesmírně pohodlné.
Mimochodem, Torloniovi nic nesvěřil.
Ale víte, co řekl Visconto Visconti? Vyptával se na mě a na Pietra. Kde si přejete svou dceru provdat. Papež se plete do všech záležitostí Antonelliových a ke sňatku svolí jen pod podmínkou, že děti budou katolické. Ten mladý muž je velmi milý a velmi bohatý a zdědí nesmírné jmění, bude mít velmi pěkné postavení A tak dále a tak dále! Zrovna jako by… zkrátka, co chcete, dobrý voják jistě řekl rodičům, že by se chtěl stát generálem. Ale jaká troufalost žádat o mou ruku! Máma odpověděla, že na Pietra pohlíží jako na dítě, že i její dcera je ještě příliš mladá, že nemá žádné pevné plány, na nic nemyslí a pevně věří, že lidské osudy jsou zapsány tam nahoře.
Tam nahoře, nahoře na horách, vidíte ten krásný hrad, já...
Ach, u sta hromů, to je ten nářek Girofly.
Ach, kdyby král nebyl pánem Říma, bylo by to hned hotové.
Zatím to protahujme, jak dlouho to jen půjde.
škrtnuto[Zrušená slova]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále „victoria“ — lehký čtyřkolý otevřený kočár se sklápěcí stříškou (capote), módní pro vyjížďky v 70. letech 19. století. ↩
Pozn. překl.: Francouzsky bigre („u sta hromů“) — Marie mluví o samotném slově, jak by znělo vyslovené nahlas, proto zůstává v originále. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „bigre“. ↩
„Nářek Girofly“ (La complainte de Girofla): Mariina vlastní žertovná píseň-nářek o Émilu d’Audiffretovi, „Giroflovi“, napsaná v Nice 21. září 1875 (043.0368–0379, čistopis 044.0002–0011); její první verše Marie právě ocitovala (055.1000). ↩