Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 20. března 1876

Jak čas letí. Byli jsme v kostele Santa Croce in Gerusalemme, neboť 20. březen je jediný den, kdy jsou ženy vpuštěny do kaple svaté Heleny, matky císaře Konstantina. Hleděla jsem na ostatky s tím nejlhostejnějším výrazem a v duchu se modlila jako bláznivá. Modlila jsem se a měla strach, neboť jsem se modlila, abych dostala vévodu, a nedostala jsem ho, modlila jsem se, abych dostala Záhadného, a nedostala jsem ho, modlila jsem se, abych se dostala do římské společnosti, a nedostala.
A dnes jsem se modlila, abych dostala Torloniu... a nedostanu ho! Proč to Bůh dělá? Aby mě odradil? Marné, nikdy se nedám odradit, budu se modlit pořád a za všechno!
Celý den pršelo a nikoho jsme neviděli.
Když jsem se po společné tabuli vrátila do svého pokoje, málem jsem omdlela únavou, zklamáním, rozmrzelostí. Tvář mám pořád svěží, ale uvnitř jsem znavená.
Co je mi po Bruschettiho zoufalém výrazu, co je mi po Antonelliho ujišťováních, co je mi po Plowdenových poklonách a málem nabídkách!
Když ten, kterého chci, mě nechce!
Proč člověk vždycky touží zrovna po tom, kdo nechce!
Torlonia bývá často opilý, kvůli nějaké hlouposti se bil v souboji s někým níže postaveným, natropil spoustu skandálů, teď je hodný, jak se říká. Inu, představte si, že ten Torlonia, kterého jsem sotva viděla, mě nesmírně zajímá. Abych vám řekla nakolik, povím, že je to teď on, hrdina mých pohádek na dobrou noc. Není to dost hloupé?
Totiž, víte, posledních čtrnáct dní jsem už nebyla trýzněná, na všechno jsem zapomněla, a dnes mě nějaké žárlivé božstvo trýzní, předkládá mi všechnu trapnost mého postavení, všechen smutek naší samoty, všechnu špínu všeobecné opuštěnosti, a aby mé trápení dovršilo, ukazuje mi Torloniu se svatozáří velikosti, štěstí a krásy! Teď se tomu směji, později se budu smát mnohem víc.
Za deset minut bude deset hodin, jestli... ne, nepřijde, nemá tu co dělat; chodí do společnosti, a aby přišel sem, musel by být do mě zamilovaný. Jenže zamilovaný není!
Začnu Antonelliho nenávidět, jestli je Torloniovým důvěrníkem, což je velmi pravděpodobné.
Zeptám se ho na to a ten mizerný chlapec mi to řekne.
Musím opustit Řím. Máma mě trápí, abychom jely do Neapole, řekla jsem jí, ať na to nemyslí dřív než 16. dubna.
Přece jen je to něco, poroučet u sebe doma.
Ráda bych věděla, jestli dnes večer někoho budeme mít, neboť mám chuť rozpustit si vlasy a jít do postele. Je čtvrt na jedenáct. Četla jsem „White Rose", ještě pár minut budu číst. Dina spí ve svém pokoji a máma v salonu, a Walitský odešel. Je zima, ale Antonelliho nemiluji.
Ó nudo! Často se nudím, a to tak, že nejsem schopná nic dělat.
Naštěstí dnes večer není nikdo.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Santa Croce in Gerusalemme" — bazilika svatého Kříže Jeruzalémského v Římě. ↩
Pozn. překl.: „Záhadný" (v originále le Surprenant) — Mariina přezdívka pro Audiffreta, mladíka, o nějž usilovala předešlou sezonu v Nice. ↩
Pozn. překl.: Souboj se „společensky níže postaveným" (inférieur) byl v aristokratických kruzích pokládán za obzvlášť skandální, neboť soubojová etiketa vyžadovala, aby protivníci byli zhruba stejného postavení. ↩