Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 15. března 1876

To, co jsem napsala na poslední stránce, je nesmysl.
Je pro mě trestem chodit si cokoli prohlížet, ale Bruschetti si měl přijít pro odpověď, a tak jsem se šla podívat na fresky v paláci Farnesina, abych se mu vyhnula. Pak jsme navštívili ateliéry krajanů a potom Soukowkinovou. Dlužili jsme jí tři nebo čtyři návštěvy, a nakonec na Pincio.
Nechávám zastavit u hudby a Torlonia přichází k vozu. Je velmi mladý, ještě mu není čtyřiadvacet; samolibý, drzý, rozmazlený, tak trochu hejsek, velmi pařížský, ale velký pán. Myslím, že hodně pije. Po tom setkání se cítím tak trochu nesvá. Po Torloniovi přichází Pietro, bledý, unavený a ošklivý, ten je můj bratr, aspoň mi připadá víceméně příbuzný. Dnes večer dávají „Fausta".
Ach, víte tu novinku, velmi smutnou novinku, nešťastný z... Zucchini si včera zlomil nos, skoro naproti našemu domu!
A to jsem se tomu deset minut smála! Inu, co chcete, já za to nemůžu, neměl jezdit v dvojkolce zapřažené špatným koněm.
Lóže dvora a klubu se kolem půl jedenácté vyprazdňují, neboť dnes večer je na Quirinalu dvorní recepce. Torlonia tu není a Pietro přichází hodně pozdě, skoro v jedenáct, netrpělivě čeká, až Rossi odejde z naší lóže, a přichází k nám. Zabránil mi poslechnout si mou operu, „Faust" je protějškem „Mignon". Zpíván dosti špatně, ale božská hudba je vždycky krásná, vzrušující a rozkošná.
Antonelli mě miluje. Není to příjemné? Jen taková škoda, že to nemůže k ničemu být! Já Antonelliho nemiluji, ale při odchodu, než nastoupím do vozu, mu podávám ruku a pod ochranou svého velkého sobolího pláště ji on chvíli podrží ve své.
Jsem rozechvělá hudbou „Fausta" a Antonelliho láskou. Nestěžuji si na to, naopak. Ne, je to hloupost, to všechno.
Torlonia se ke mně podle všeho chová jako k lůze, je korektní, a přesto mi připadá drzý.
Půjdu si číst „White Rose", je po jedné hodině.
Není to absurdní, koneckonců?!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále „gommeux" — francouzský slangový výraz 70. let 19. století pro afektovaného šviháka či floutka, mladíka přehánějícího svou eleganci. ↩
Pozn. překl.: V originále „pelisse de zibeline" — „pelisse" je dlouhý kabát či plášť podšitý nebo lemovaný kožešinou, módní v 70. letech 19. století; „zibeline" je sobolina, drahá luxusní kožešina. ↩