Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 14. března 1876

Teď se Doria směje! Směje se docela otevřeně. Ten mizerný kardinálek, vsadím se, vyprávěl v klubu, že z něj mám strach. A u sta hromů, má pravdu, že se směje. Ale musí mu to taky lichotit. Vzbuzovat v ženě hrůzu, to už je přece jen něco.
Dnes je králův svátek, při té příležitosti byla na Farnesině velká přehlídka, právě tam, kde můj příšerný kůň tak ošklivě cválal. A po přehlídce vojáci zaplavili promenády.
Ten sup Bergerault je tady pořád, a pokaždé, když ho potkám, obávám se nějaké nepříjemnosti.
Ale mám dojem, že jsem Pietrovi slíbila vyjížďku na koni, a dokonce myslím, že jsem domluvila schůzku na třetí za branou... zapomínám za kterou, abychom jeli k Caecilii Metelle! z... Zucchini mě viděl na via del Babuino, měl by říct svému příteli, že jsem nebyla v amazonce.
Potkáváme ho (Pietra) v Borghese v barevném obleku a s kloboučkem, jako by se chystal na koně. Chudák malý byl ve fiakru.
„Proč si neřeknete otci o koně?" povídám mu v neděli.
„Řekl jsem si, ale kdybyste věděla, jací jsou Antonelliové škudlilové, ujišťuji vás, že jsou skrblíci!" – a byl o tom, co říká, přesvědčen. Mrzelo mě vidět ho v bídném fiakru, zatímco tolik ničemů má vozy a koně. Zlobila jsem se, byla pokořená za něj.
Dvakrát jsme viděli Torloniu, na Piazze del Popolo a na Pinciu. Ujišťuji vás, že je rozkošný.
A tady je ten důstojník, kterému Lola říkala bůh, Boy, Rus. Je velmi krásný, ten Boy, hlavně ve voze, neboť není vysoké postavy.
Po návratu nacházím Torloniovu navštívenku. Clemente Torlonia a knížecí korunka.
Říkala jsem už, že jsme opustili byt ve druhém patře a vzali si zase ten v přízemí, ten, který jsme měli při příjezdu do Říma? Myslím, že jsem to neřekla, na tom nezáleží, říkám to teď. A dnes opouštíme úplně hotel de Londres kvůli špatnému vzduchu v máminých a Dininých pokojích. Vzali jsme si velmi velký a velmi krásný byt v prvním patře hotelu de la Ville na via del Babuino. Předsíň, malý salon, velký salon, čtyři ložnice, ateliér a dva pokoje pro služebnictvo.
V témž hotelu bydlí rodina, která opustila hotel de Londres pár dní před námi, vévodkyně Tricase Muliterno, její nejstarší dcera, vévodkyně ze Sarna, druhá dcera, slečna, blondýna a krásná jako anděl, a syn, mladý a dosti ošklivý, velký přítel Doriů. Jsou z Neapole. Když už mluvím o Neapoli, máma mě trápí, abychom tam jely, ale teď na to nemám nejmenší chuť, pojedu v dubnu, v době dostihů, až tam pojedou všichni.
Clemente Torlonia... ne, to jsem nechtěla říct.
Visconti se na nás přijde podívat do našeho nového bytu, ale já čekám Antonelliho, Antonelliho, který nepřichází. Měla jsem chuť ho vidět, jeho nepřítomnost mě rmoutí, chybí mi. Milý Pietro, myslím vážně, že k němu mám slabost.
Proč dnes večer nepřišel? Copak mě nemiluje, když ho jiní lidé dokážou zdržet daleko ode mě? Jsem téměř znepokojená, jen téměř, dokonce ani to ne. Jsem si jím jistá, aspoň pro tuto chvíli. Jen aby si z Torloniy neudělal důvěrníka, to by mi bylo velmi nepříjemné.
Magnetismus myšlenky? Existuje? A vyvolává nějaký účinek? Má mysl je celá nabitá fluidem, ale obávám se, že je to marné. Ti, o které nestojím, mě milují, kdežto ti, které potřebuji, na mě kašlou. Torlonia patří k těm posledním, obávám se. Taková škoda. Bylo by to hned zařízeno a vyřízeno. Nesmím na to myslet, je to příliš krásné, pak bych už neměla co si přát. Co se lásky týče... ale co! proč bych ho nemilovala?

Poznámky

Pozn. překl.: Caecilia Metella — velká okrouhlá hrobka na Via Appia, jedna z nejnavštěvovanějších římských památek, pojmenovaná po římské urozené paní z 1. století př. n. l. ↩
Pozn. překl.: Knížecí korunka vyrytá na navštívence označovala, že její nositel má v italské šlechtě hodnost knížete nebo vévody. ↩
Pozn. překl.: Marie naráží na rozšířenou víru 19. století v magnétisme animal (živočišný magnetismus čili mesmerismus) — domněnku, že silná vůle dokáže na dálku duševně působit na druhou osobu. ↩