Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 16. března 1876

S Torloniou jsem se seznámila za nejneblahejších znamení. V pondělí třináctého, za špatného počasí, a byla jsem v černém.
Nestačí to k tomu, aby člověka úplně odradilo?
V jedenáct přijíždí ten obávaný či obávající muž se svým přítelem Pietrem. Jedeme za Portu del Popolo, a tam usazujeme Pietra do vozu a já vystupuji do Torloniova košíkového vozíku a beru otěže. Ti koně běží velmi rychle a brzy necháváme daleko za sebou landaur i všechno, co je v něm.
Víte tu novinku? Vsadím se, že ji nevíte, ale já vám ji povím. Jsem zamilovaná do Torloniy. Přišlo to na mě během projížďky. Jsem okouzlena jeho vybranými způsoby, jeho tak uhlazenou konverzací, dokonce i jeho výslovností, jeho osobou, jeho tváří, zkrátka vším. Krotil se, ale přesto pronesl jednu hloupost.
„Nikdy jsem neviděla voly s tak nesmírnými rohy," říkám, když kolem projíždí vůz zapřažený párem těch tak rohatých zvířat.
„Ano," odpověděl Torlonia, „tady jsou parohy velmi vyvinuté."
Tomu tématu jsem se dál nevěnovala, ostatně jsem to mohla i nepochopit.
Až na to byl dokonalý.
„Pořád obdivuji váš pas," říká, když jsme se blížili k Portě del Popolo, „vážně máte pozoruhodný pas."
„Opravdu," říkám dosti hloupě, „myslela jsem, že na mém pasu není nic pozoruhodného."
„Nesnáším skládat poklony, nikdy to nedělám, a když je člověk tak hezký jako vy, musí jich slýchat spoustu, viďte?"
„A tady jednu skládáte!"
„Ach ne, ale řekněte, musí vás to otravovat, viďte?"
„Inu, nikdy nevím, co odpovědět."
„Ne, řekněte, slýcháte jich spoustu, a otravuje vás to?"
„No ano, je to nepříjemné, a co na to člověk může odpovědět? Děkuji."
„Nebo jste velmi laskav."
„Nebo jste velmi hodný," se sklopenýma očima.
„Tak je to."
„A má princezna Markéta hezký pas?"
„Ano, ale ne na princeznu, má příliš utažené spodničky, a ne na princeznu."
„Nemám ráda vosí pasy, a i kdybych je měla ráda, nedokázala bych se tak utáhnout, jednou jsem to zkusila a hrozně jsem trpěla. Hezký pas je velká věc."
„To si myslím, je to nesmírná věc," říká s výrazem znalce.
„Ženu to nesmírně zkrášluje."
„Ano, ale vy to nepotřebujete, takový pas je vážně obdivuhodný," říká ještě.
Dorazili jsme, byla jsem celá svěží.
Viděla jsem Pietra, jak něco říká mámě poté, co se na mě podíval, a dnes večer jsem se dozvěděla, že jí řekl:
„Milostpaní, proč je tak rudá?"
„Pojďme na oběd ke Spillmannovi," říká máma – přesedám do landauru, Pietro nastupuje k Torloniovi a jedeme ke Spillmannovi.
Pietro a Torlonia vzpomínají na svůj vojenský život, Torlonia vypráví o zoufalých depeších, které posílal matce. Sám a nezávislý, jak řekl včera.
Při obědě se díval na mé uši, říkám to proto, že mi pořád připadá, že si jich nikdo nevšímá.
Jak se člověk na tomto bídném světě mýlí! Jediný, kdo je opravdu muž, řekla jsem, je Doria. A zrovna Doria muž není. Když Dina řekla, že z toho obrovského pána mám strach, Torlonia se dal od srdce do smíchu, naklonil se k Walitskému a něco mu pošeptal do ucha. Později jsem se dozvěděla, co řekl.
Zucchiniho žena ho opustila, měla k tomu velmi pádné důvody, a Doria je na tom stejně jako Zucchini.
Přesto, jak se člověk někdy mýlí.
Od Spillmanna kdosi navrhuje jít za jasnovidkou, a jdeme tam všichni pěšky. Poslední den karnevalu vévodkyně ze San Faustina, bůhvíjaká další kněžna, Torlonia a další pánové večeřeli u Spillmanna.
„Byli jsme všichni podnapilí," říká Torlonia s výmluvným gestem, „a talíře, které zdobí Spillmannovy zdi, byly ve velkém nebezpečí. Ach, ty římské dámy! San Faustino je současná lvice Říma."
Ale veškeré potěšení z procházky, oběda a jasnovidky kazí Prater, kterému se přihodí velmi nečistá nehoda. Drželi jsme se, ale nakonec jsme se rozesmáli, a bylo to hodně nechutné. Fuj! ta ohavná bestie.
Jsem unavená. Po hodině odpočinku jsem zašla se svými k Besnardovi, bude malovat můj portrét. Požádala jsem ho o radu ohledně střevíčků, které jsem si měla obout.
„Protože dnes jsem nedůstojně obutá," říkám, „jeli jsme na venkov a obula jsem si holínky."
„Výlet pro radost?"
„Ano, skoro, byli jsme tam jen my, vévoda Torlonia a hrabě Antonelli."
„Clemente Torlonia?"
„Ano."
„To je zdejší lev, Torlonia; to s mladým Antonellim se znáte?"
„Ano, ten nejmladší, ten černý," říká máma.
„Či spíš ten šedý, neboť už není černý a ještě není bílý," říkám.
„To Torlonia bývá často šedý," říká Besnard se smíchem.
„Opravdu?"
„Ach ano, ostatně je tu velmi žádaný, velmi v módě, Antonelli také."
Nato máma vypráví své věčné „o tu já nestojím".
„Ach," říká Besnard, „pověst Clementeho Torloniy je takovou věcí udělaná."
„Jak to?"
„Myslím v tomhle ohledu."
To všechno jsem věděla už před tímhle rozhovorem, ale raději opakuji, co říkají druzí, než abych mluvila sama.
Ale spěchám, abych se dostala k večeru. Řekněme jen, že jsme byli na Pinciu, že nás Walitský a Pietro bavili opičárnami v alejích a že Pietro došel až tam, že se chtěl vsadit, že se vykoupe oblečený v bazénku na Pinciu.
Večer máme oba umělce, bratry Swedomské, a Bruschettiho. Jdu do salonu vynaložíc nejvyšší úsilí. Bruschetti je krásný, urozený, bohatý, ve válce velmi statečný, má medaili za vojenskou chrabrost, a já ho nemůžu ani cítit! Fuj!!! Fuj!
Kolem desáté přichází Pietro. Salon je velmi velký a krásný, máme dva klavíry, jeden křídlo a jeden malý. Ten malý je zády k obecenstvu, umístěný v koutě. To místo je rozkošné a já si k němu jdu sednout pod záminkou, že zahraju nějakou hloupost. Antonelli si nepřál nic lepšího. Bruschetti odešel poté, co mě slyšel říkat, že mám ráda jen psy, koně a pušky, Swedomští rozmlouvali s mámou, Dinou a Walitským.
Dala jsem se tiše do hraní Mendelssohnových Písní beze slov a Pietro mi začal zpívat svou vlastní romanci. Čím víc do toho vkládal vážnosti a vroucnosti, tím víc jsem se smála a tím chladnější jsem byla. Je pro mě nemožné představit si Antonelliho vážného. Vše, co řekne ta, kterou člověk miluje, se zdá rozkošné, jsem zábavná někdy i pro lhostejné, tím spíš pro ty, kteří lhostejní nejsou. Uprostřed věty plné něhy a lásky jsem řekla něco neodolatelně směšného, pro něj, a on se rozesmál, načež jsem mu ten smích vyčetla, řkouc, že nemůžu věřit dítěti, které nikdy není vážné, které se všemu jako blázen směje. A takhle několikrát, abych ho dohnala k zoufalství. Nechala jsem ho vzít a políbit mou ruku a on začal vyprávět, jak to začalo, hned prvního večera, na představení „Vestálky".
„Bruschetti vás miluje?" ptal se desetkrát za sebou, dávala jsem odpovědi, které, ač záporné, říkaly ano.
„Ostatně vás miluje každý, nemůže to být jinak."
Nedělala jsem to schválně, nevím, jak to vzniká, vím jen, že jsem ho přivedla do nemožného stavu, smál se, ale smál se proto, že nemohl plakat, zakazovala jsem mu mluvit italsky, a mluvit cizím jazykem je vždycky do jisté míry svazující.
„Pro lásku boží, zapřísahám vás, řekněte mi, že mě nenávidíte, vyžeňte mě a ať je tomu konec! Jste ledová koketa, máte mánii obětí, vidím to, vyžeňte mě!"
„Ne."
„A pročpak?"
„Protože vás nenávidět nemůžu," říkám a na okamžik přestávám rozhovor doprovázet hudbou.
„Řekněte mi, ať odejdu, odejdu, řekněte mi, že mě nenávidíte!"
„Ale ne, nechci vám to říct, nenávidět vás nemůžu."
„Už k vám nechci chodit!" zvolal zuřivě.
„Tím hůř pro vás," říkám a navazuji na svou píseň beze slov.
„Proč?"
„Protože mě už neuvidíte a budete nešťastný."
„Tak tedy! milujte mě."
„Jen pomalu, pane, mám dojem, že ztrácíte rozum."
„Kolik vám je let?"
„Šestnáct."
„U sta hromů! To je neuvěřitelné! Vidíte, jsme mladí, máme před sebou skvělou budoucnost! Poslyšte mě, prosím vás, netýrejte mě. Byl jsem hloupý, že jsem vám řekl, že vás miluji, že jsem vám to dal najevo, teď se mi posmíváte!"
„Ale vůbec ne, ujišťuji vás."
„Smějete se a nevidíte, jak mi ubližujete, mám citlivou povahu a vy mě týráte!"
„To řekla jasnovidka."
„Zapřísahám vás, neposmívejte se mi," říká znovu, zadržuje mou pravou ruku na klavíru a přejíždí po ní svou rozžhavenou tváří.
Nechávala jsem ho dělat, viděla jsem oči, které na mě hleděly s láskou a bázní, cítila jsem zamilovanou ruku, jež tiskla mou; byl takhle rozkošný, opíraje si jako dítě tvář o mou ruku. Ale neopouštěla jsem oblast chladné nadřazenosti, prý to na mladé lidi působí nejvíc.
Pak jsem ho začala přesvědčovat, že je příliš mladý, a uvádět mu spoustu dobrých důvodů, proč mě přestat milovat, ale ten chlapec, místo aby je poslouchal, byl čím dál tím zatvrzelejší.
„Budu vás tolik milovat, myslím jen na vás, nemám ani okamžik klidu, buďte hodná, máte ráda Čokoládu, budu vaším Čokoládou, vy budete poroučet!"
„Tak dobrá, pojedu do Ruska, provdám se a vy budete mým Čokoládou."
Řekla jsem to vážně a on se rozzuřil tak, že jsem ho musela vzít za ruku.
„Tolik vás miluji," říká, „že bych pro vás udělal cokoli, řekněte mi, ať se dvakrát střelím z revolveru, a udělám to!"
„A co by řekla vaše matka?"
„Matka by plakala a moji bratři by řekli: nu, místo tří jsme teď dva!"
„To je zbytečné, takové důkazy nechci."
„Ale co tedy chcete, řekněte, chcete, abych vyskočil tímhle oknem do bazénu, co je tamhle dole?"
A vrhl se k oknu; zadržela jsem ho a on už nechtěl pustit mou ruku.
„Ne," říká a polyká cosi jako slzu, „vidíte, teď jsem klidný, ale před chvílí! Bože!.. nedohánějte mě k takové zuřivosti, odpovězte mi, řekněte něco!"
„To všechno jsou pošetilosti!"
„Ano, možná pošetilosti mládí, ale nemyslím, nikdy jsem necítil, co cítím teď, právě tady jsem si myslel, že zešílím!"
„Za měsíc odjedu a všechno bude zapomenuto."
„Budu vás následovat všude."
„Nedovolí vám to."
„A kdo mi v tom zabrání!" zvolal a vrhl se ke mně.
„Jste příliš mladý," říkám a měním hudbu, přecházejíc k tklivějšímu a hlubšímu nokturnu, „váš otec vám nedovolí oženit se."
„Ale můj otec si nepřeje nic jiného, prosí mě o to od rána do večera, matka také, vezměme se, máme před sebou skvělou budoucnost!"
„Ano, kdybych chtěla."
„Ach! u sta hromů, nepochybně tedy chcete," rozohňoval se čím dál víc, já se nehnula a ani jsem nezměnila barvu.
„Tak dobrá," říkám s rozvážnou tváří, „dejme tomu, že si vás vezmu, a za dva roky mě přestanete milovat."
Myslela jsem, že se zadusí. „Ne, proč," říká přerývaným hlasem, „proč takové myšlenky, já., vás;" a sípal, slzy v očích.
„Ne, ne," zvolal, „musí to být..." a než jsem stačila vyslechnout konec jeho věty, ucítila jsem jeho chvějící se paži kolem svého pasu a jeho rty na své tváři... pravé. Všimněte si, že u mě jde pravá strana vždy před levou.
[Poznámka: 1881. Důkaz, že nejprve byla zasažena pravá plíce, stejně jako ucho.]
Ucouvla jsem, rudá hněvem. Ó klavíre ochránce! Co bychom byli bez tebe. A já tě ještě včera chtěla otočit!
Co chcete, abych vám ještě řekla, myslím, že jsem už takhle řekla i příliš, takové věci se neopakují, a když se opakují, zdají se nesmyslné.
Zuřila jsem kvůli tomu polibku a on klesl na kolena a prosil mě o odpuštění, jako se prosí o odpuštění Bůh. Byla jsem rudá a hleděla na něj s tolika chladným hněvem, kolik jsem ho jen dokázala sehnat.
„Musíte mít dobrou povahu," říká.
„To bych řekla, jinak bych vás už nechala vyhodit za dveře," odpověděla jsem a odvrátila se, abych se zasmála.
Už jsem neměla co poslouchat, máma zavolala mého ctitele, nepochybně znepokojeného, ale ten se za okamžik vrátil a ptal se, zda smí doufat, a spoustu věcí toho druhu. Usmívala jsem se a odpovídala, aniž bych odpovídala, pak jsem klidně a spokojeně vstala a šla se přívětivě bavit se Swedomskými, kteří brzy odcházejí.
Co se Antonelliho týče, aby mohl ještě zůstat, navrhuje Walitskému výzvy, silácké a obratnické kousky, a oba dva, jeden černý a hubený, druhý bílý a tlustý, se válejí po zemi, přeskakují židle a vyznamenávají se, to se jim musí přiznat.
Ale museli odejít.
„Je čas, viďte," zeptal se s tázavými pohledy.
„Ano," říká Walitský.
Když jsem mámě a ostatním podala velmi stručné shrnutí celé věci, zamykám se ve svém pokoji a než začnu psát, zůstávám hodinu s rukama na tváři a prsty ve vlasech, snažíc se nepřetržitě vyznat ve vlastních citech.
Myslím, že se v sobě vyznávám!
Chudák Pietro, není to tak, že bych k němu nic necítila, naopak, ale nemůžu svolit k tomu, abych byla jeho ženou. Bohatství, vily a muzea Ruspoliů, Doriů, Torloniů, Borghesů, Schiarrů by mě rozdrtily. Jsem nade vše ctižádostivá a marnivá.
A pomyslete, že někdo takovou bytost miluje! Protože ji nezná, a kdyby tu bytost znal... ach, ale co! miloval by ji stejně. Ctižádost je vznešená vášeň.
Proč u všech čertů je to Antonelli, a ne Torlonia? Ach, pořád opakuji tutéž větu a měním jen jména, jenže druhé jméno poslední věty je vždy prvním v té následující.
Není to tím, že bych byla zkažená a nevěděla, co chci, ale prostě tím, že neznám okolnosti. Teď mi Torlonia připadá dobrý, kdoví, jestli je to pravda.
Ach, vtom mi vytane na mysli něco od Torloniy.
„Prohlédla jste si vilu mého strýce?" zeptal se mě.
„Ne, nesnáším prohlídky."
„Jako já, onehdy Zucchini... proč se smějete?"
„Nic, to jméno mě vždycky rozesměje, nosí mi štěstí, jsou lidé, kteří mě rozesmějí, a jiní, kteří mě rozpláčou."
„Ach, vy trpíte antipatiemi?"
„To bych řekla!"
„Já také, ale mám rád lidi, kteří trpí antipatiemi, protože jsou také schopni..."
Vůz dorazil k čerstvě vydlážděnému úseku cesty a já ztratila konec věty.
Torlonia má rozkošná ústa, dětská ústa.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále „panier" — lehký, rychlý dvoukolý vozík s košíkovou korbou. ↩
Pozn. překl.: V originále „juponnage" — umění aranžovat spodničky pod sukní k dosažení módní siluety. Torlonia kritizuje úpravu postavy princezny Markéty jako příliš strojenou. ↩
Pozn. překl.: Náznak, sdělený šeptem, míří k tomu, že Zucchini i Doria byli pohlavně neschopní, což dávalo jejich ženám důvod k odchodu či neštěstí. ↩
Pozn. překl.: V originále „lionne" — společenský výraz 70. let 19. století pro nejmódnější, nejobdivovanější ženu okamžiku; ženský protějšek „lva sezony". ↩
Pozn. překl.: V originále „lion" — nejobdivovanější, nejvyhledávanější muž společnosti; římská společenská hvězda sezony. ↩
Pozn. překl.: Slovní hříčka. Marie nazývá Antonelliho „šedým", protože opustil papežskou stranu („černé") a ještě nepřešel k liberálům („bílí"). Besnard hříčku obrací: francouzské „gris" znamená i „podnapilý", takže o Torloniovi říká, že „bývá často opilý". ↩
Pozn. překl.: „Písně beze slov" (Lieder ohne Worte) — proslulá řada krátkých klavírních skladeb Felixe Mendelssohna (1829–1845), z nichž každá evokuje píseňovou melodii bez textu. ↩
Pozn. překl.: Tuto poznámku připsala Marie roku 1881 — chmurnou sebediagnózu konstatující, že to byla pravá plíce, kterou nejprve zasáhla tuberkulóza, jež ji roku 1884 zahubila. ↩