Čtvrtek 30. prosince 1875

Dopis podepsaný Alfeda-da-fe odeslán nebyl, a místo něj poslala máma z Monte Carla tento telegram:
Nice, Emile d’Audiffret, Věž Audiffret.
Zvenčí samý květ, zevnitř hniloba. Smiluj se! Alfeda-da-fe.
Telegrafem je to mnohem lepší.
„Trpěls? plakals někdy v žalu? Chřadnuls bez naděje snad, s duší v smutku, se srdcem rozervaným? Pak rozumíš mému utrpení!“
(Mignon)
Začíná to v obchodě Ade. Zatímco jsme tam, vejde paní Tutcheffová. Máma mi řekne, ať ji jdu pozdravit, ale já zrudnu a ani se nehnu, a tak k té zmiji přistoupí sama a promluví s ní.
Pokaždé, když jsem doma plakala, mi máma říkala:
„Jdi bydlet k tetě Tutcheffové.“ A nedávno mluvila vážně o sblížení.
Ale moje drahá teta je chladná, jak jen to jde. Nebyla sama, byla tam paní Meyneková, další otcova sestra.
Ta mluvila spíš jako teta, ta nevypadala jako had, žlutý a syčící!
Ale pomiňme tu suchou a nepříjemnou příhodu.
Byla jsem u Sapogenikoffových, abych jim řekla, ať zítra přijdou se mnou ponocovat a věštit budoucnost.
Dnes večer „Sapho“. Vzala jsem si jakousi neapolskou halenku z modrého crêpe de Chine a staré krajky. Předek je bílý, rukávy široké, zkrátka, nedá se to popsat, ale je to originální a rozkošné, jak jen to jde. K tomu bílá sukně a kabelka z bílého saténu.
Přicházíme na konci prvního jednání a sedíme vedle té Prodgersové, a s ní je ta Robensonová, a slyším hlas Záhadného. To mě hned zarazilo, jako udidlo zarazí rozběhnutého koně. Celou přestávku jsem zůstala bez hnutí a poslouchala, co se vedle povídá.
Ne nadarmo se Špičaté říká Krásná Američanka. Proti její tváři se nedá nic namítnout, je mladá, svěží (přirozeně, nebo uměle, co na tom?) a rozkošná. Dalo by se říct, že je příliš hubená, to je pravda, ale tak okouzlující tvář tu vadu zahladí. Vlasy má... ach, to nevím, ve Spa byla světlejší než já, tady je tmavší. Ať tak či onak, má velmi pěkné oči, je velmi dobře učesaná. Když jsem se na ni dívala, hned jsem si připadala, že mám příliš světlé oči, příliš velký nos, špatně upravené vlásky vepředu. Nic člověka tak nezošklivuje jako pocit, že je horší než ostatní, oči pohasnou a člověk ztratí veškerou sebejistotu.
Máma a teta jen těkaly očima z Američanky na mě.
„Marie má pěkná ústa,“ řekla máma po dlouhém zkoumání.
Sotva se zvedla opona, slyším Záhadného odcházet a vidím, jak ho ta Robensonová bere za ruku. Jak ji musel stisknout, a jak musí být šťastná!
Odešel k jedné anglické dámě, která sem nedávno přijela a přitáhla všechny muže. Tournon, Bergerault a ještě další jsou u ní.
Když ho tam vidím, trochu se vzpamatuji. Z dálky vidím špatně, vypadal dost protivně, postával tam jaksi nerad a beze slova.
„Že vypadá hloupě, když mlčí?“ zeptala jsem se.
„Ne,“ odpověděla teta, „ale vypadá divoce, má v sobě cosi z dravé šelmy.“
Víte přece, že nemohla říct nic, co by mi ho víc zkrášlilo.
Slečna Robensonová... (všimněte si, jak jsem od „Špičaté“ dospěla k „slečně Robensonové“) slečna Robensonová je tedy dokonale hezká.
Prostě uznávám svou méněcennost a zdrcená se ani nehnu a po ničem netoužím. Jenže jsem hořela a musela jsem se každou chvíli kousat do rtů, jednak proto, že mi vysychaly, jednak abych se nerozbrečela jako zvíře přímo v divadle.
Záhadný zůstává jedno jednání a jednu přestávku u té Angličanky, pak se vrací do své lóže a melancholicky pózuje, ne jako dřív a přehnaně, ale je dobře vidět, že to nedělá schválně.
Prodgersová a Američanka odcházejí před koncem, hodně před koncem, a Audiffret nemá trpělivost zůstat déle než deset minut po nich. Ve chvíli, kdy se Robensonová zvedla a obrátila se zády k obecenstvu, jsem viděla, jak se pohled Záhadného upřel na její vatovaná záda — pohled bezděčný, který říkal dost.
Za takový pohled bych dala den svého života, ať by byl od kohokoli, a od Záhadného celý týden.
A to ještě jako by někdo o ten týden tak ubohého a smutného života vůbec stál.
Dokud jsem oživlá, šťastná, jsem hezká, ale jsem-li jako poslední dobou, sbohem všemu.
Zošklivím, a hlavně si připadám ošklivá, zahanbená, ubohá, nejraději bych se schovala pod zem.
Američanka teď, když se vrátila domů, jistě spí šťastným a klidným spánkem, který jí uchová pleť a udrží její sedmadvacetiletou kůži. Zatímco já bdím, a to bdění mě vrásní, staří, vysušuje.
V kočáře jsem nemluvila, cítila jsem, že se slovy přijde potopa. Teprve minutu dvě před příjezdem jsem se cítila dost silná na to, abych řekla toto:
„Vskutku, pánové de Tournon a Bergerault se zachovali jako velmi nezdvořilí lidé. Pozvali jsme je, nepřišli, ani potom nepřišli na návštěvu, a ani se nezastavili v lóži. Ó, věru, to je jednat s lidmi jako s lůzou, úplně jako s lůzou.“
„Nešli k nikomu,“ řekla máma.
„Neříkejte to, prosím vás, takové věci dělají jen nám.“
„Všem,“ řekly máma a teta naráz.
„Kdyby to dělali všem, nikdo by je nepřijímal. Ne, to je jednat s lidmi jako s lůzou. Myslím, že se nakonec rozkmotřím s celým světem,“ dodala jsem, když jsem domyslela jednu myšlenku: napadlo mě přísahat, že už nikdy nepřijmu takové lidi, ale hned jsem si to rozmyslela, protože to bych musela přísahat, že nebudu znát nikoho, vždyť k takovým lidem patří celá nicejská společnost.
„Tak proč zůstávat v Nice,“ zvolala máma, „a mučit se!“
„Odjíždím v neděli ve tři.“
„To říkáš už měsíc.“
„Odjíždím v neděli ve tři!“
„Člověk nikdy neví, co vlastně chceš.“
„Odjíždím v neděli ve tři!!“
„Proč vřít vztekem a rozdírat si srdce?“
„Odjíždím v neděli ve tři!!!!“
Mohlo to tak pokračovat ještě dlouho, ale už jsme byly doma.
Šla jsem nahoru k sobě a poručila si čaj.
„Přijdu si ho vypít k tobě,“ řekla Dina.
Nic jsem neodpověděla a začala jsem prohrabovat oheň v krbu, dívala jsem se, jak hoří dříví, a nemyslela jsem vůbec na nic, což mě uchránilo před velkou scénou.
Je to, poměrně vzato, šťastný stav.
Dina vešla a zeptala se mě, proč ještě není podán čaj. Slyšela jsem ji, otočila jsem se k ní a nic jsem neřekla, ale zdálo se mi, že jsem něco řekla.
Ještě několikrát se mě pokusila přimět k řeči, ale neodpovídala jsem na její otázky, jako bych byla očarovaná. Měch, který jsem tak dlouho držela v ohni, až začal hořet, mi vyloudil úsměv; ukázala jsem ho Dině a tiše řekla:
„Nevím, co mu je, asi jsem ho rozbila.“
Pak jsem vypila čaj, najedla se a pak jsem psala.
Ale u prvního řádku jsem se zarazila, otupělost pomíjela, mlha se rozplývala a já najednou pocítila celou potupnost svého postavení, jako když člověk dlouho zavřený náhle ucítí čerstvý vzduch zvenčí.
Může se s někým jednat bezohledněji, víc jako s lůzou, než se jedná s námi tady? Ale to nemusím říkat, je to dobře vidět z faktů, jež tak pečlivě zaznamenávám.
Je mi zima, ústa mi hoří; dobře vím, že silného ducha není hodno oddávat se nízkému žalu a hryzat si prsty kvůli tomu, že mnou pohrdá takové město, jako je Nice, ale zavrtět hlavou, pohrdavě se usmát a už na to nemyslet, to by na mě bylo příliš. Plakat a vztekat se mi působí větší potěšení. Ach, jaké rozkošné potěšení!
Dospěla jsem do takové podrážděnosti, že mě rozpláče každá skladba, která není galop. Při čtení dopisů paní de Mouzay jsem plakala; v každé opeře nacházím sebe samu a nejobyčejnější slova mě bodají do srdce.
Takový stav by dělal čest třicetileté ženě. Ale v šestnácti mít nervy, brečet jako zvíře při každé hloupé sentimentální frázi, a ještě kde, ne v Théâtre Français, ale v opeře! Pravda, Pasqua je úžasná herečka.
Co chcete, nedělám to schválně.
Ještě před chvílí jsem padla na kolena, vzlykala jsem a úpěnlivě prosila Boha, s rozpřaženýma rukama a s očima upřenýma před sebe, docela jako by tu Bůh byl, v mém pokoji!
Zdá se, že mě Bůh neslyší. A přitom křičím dost hlasitě.
Myslím, že Pánubohu říkám drzosti.
Tak tedy, vysmáli se mi, pak na mě plivli a odvrátili se! Neříkám to o Audiffretovi, nýbrž o všech;
Paní Sabatierová bude pořádat maškarní ples, Gambart chystá vlámský turnaj. Budou se bavit... a já? A já?
A co z toho mám, že se válím po zemi, sténám, řvu, lomím rukama, rozplývám se v slzách! Vrásky v obličeji a váčky pod očima!
Ach, teď jsem tak zoufalá, tak nešťastná, že po ničem netoužím! Kdyby celé Nice přišlo a kleklo si přede mnou, ani bych se nehnula!.. Ale ano, ano, kopla bych do něj! Vždyť co jsem jim vlastně udělala!
„Vidět posledního Nicejce, jak naposled vydechuje, sama toho příčinou — a umřít rozkoší!“
No tak, jsem snad ošklivá, hloupá? Ne, ne, ale jsem tak ponížená, tak bojácná! Jsem jako ti ubozí psi z ulice, kteří se, i když je někdo hladí, krčí, až se plazí po zemi, nebo se roztřesení dají na útěk!
Úplně naopak než ostatní: co mě stojí nejvíc trápení, to mi dělá nejmenší radost. Kdyby mi teď nabídli, abych šla do Středomořského klubu, nešla bych. Teď... No vida, už zase vzlykám, až to nahání strach! Co jsem tím „teď“ chtěla říct?
Věci, kterých dosáhnu slzami a nářky, jsou pro mne takříkajíc pokažené, zkažené; hned se mi zprotiví;
Bože můj, copak celý můj život bude takový!
V pondělí bude střelba na holuby, a mně na tom ani trochu nezáleží. A dřív!
Přála bych si mít talent všech spisovatelů dohromady, abych mohla podat věrnou představu o svém hlubokém zoufalství, o své zraněné hrdosti, o všech svých zničených iluzích, o všech svých zmařených touhách. Stačí, abych po něčem zatoužila, a už se to nestane!
Najdu vůbec kdy psa z ulice, vyhladovělého a bitého všemi uličníky, koně, který od rána do večera tahá obrovské náklady, mlýnského osla, kostelní myš, učitele matematiky bez žáků, sesazeného kněze, nějakého ubožáka dost zdeptaného, dost bídného, dost smutného, dost poníženého, dost sklíčeného, abych ho mohla přirovnat k sobě!
Mám šaty, dům, dobré jídlo, kočár, lóže a místa všude, kde se platí vstupné!
Kolik je těch, kdo nemají nic a kdo mi, když mě vidí projíždět v kočáře v krásných šatech, závidějí a myslí si, že jsem šťastná!
„Svými nářky jsem unavovala nebe“ A unavuje je dosud!
Ale co dělat, co dělat! Kde je má pýcha, kde je má ušlechtilá hrdost, kde je má pevnost! Zdeptáno, všechno je zdeptáno!
Hrozné na mně je, že minulá ponížení po mém srdci nesklouznou, nýbrž v něm zanechávají svou ohavnou stopu!
Aby bylo jasné, kam až jsem dospěla, řeknu, že teď po ničem netoužím, že mě všechno dráždí, že se chci jen zavřít a ležet v nějakém koutě tváří k zemi!
Je podivuhodné, jak málo myslím na Záhadného jako na Emila a jak mnoho na něj myslím jako na pana d’Audiffreta, to jest jako na Tournona a ostatní.
Věc se totiž má tak, víte, že při takovém rozpoložení mysli, jako je to moje, nemá láska co pohledávat. Jsem ovšem dotčená, ba i zarmoucená, s chutí bych té Robensonové zakroutila krkem, ale to druhé trápení převládá, hryže mě, zabíjí mě!
Ale co z toho mám, že řvu? Vrásky, jsem čím dál ošklivější, kdežto ona o sebe pečuje, protože ví, že nemá nic než svou krásu. A já nemám nic! Nemám o co pečovat!
Mám snad odvahu myslet na svou tvář, sklíčená a odevšad odstrkovaná.
V našem hrozném postavení nemám ani tu útěchu, že bych se někomu líbila! Ani jako slečna, ani jako žena!
Nic, nic, nic! Posměch, pohrdání!
Ach, vztek! Tygr a hyena! Proč se z nebe nevalí proud lávy a plamenů, aby všechno pohltil a obrátil vniveč!
Nerada bych, aby si někdo myslel, že se tím, co o Audiffretovi říkám, k něčemu doznávám.
Kdyby to byl on, kdo mě rozpláče a rozzuří, řekla bych to prostě, jako jsem to řekla už desetkrát. Netajím, že jeho... ne, jeho náklonnost by mi pomohla snést mnohé a ušetřila by mě mnohého žalu. Ale jen si pomyslete, nemám nic, kvůli čemu bych měla život ráda, nic, nic, nic!
Zábavy mého věku jsou mi odepřeny! Nemám ani to, co má každá Američanka s vykasanými sukněmi, co má každá prostá dívka, ani netancuji.
Projížďky v kočáře a šaty!!!!!
Nikdy to nepochopíte, nikdy si o mém životě neuděláte představu.
Budete mě číst a budete se smát.
Smějte se, smějte, ale možná se najde někdo, kdo bude plakat! Ne, nikdo mi nerozumí! Takový život jako můj život, s takovou povahou jako moje povaha!!!
Bože můj, odpusť mi! Svatá Panno Maria, oroduj za mne u Boha, ať na mě pohlédne aspoň na okamžik, ať není Bohem bez milosrdenství, ať mi odpustí! Bože, Bože, slyš můj hlas! Přísahám Ti, že v Tebe věřím, Bože můj, Bože můj, smiluj se nade mnou! Ježíši, Pane, Synu Boží, smiluj se nade mnou! Jen Ty znáš rozsah mých bolestí, hloubku mých ran, jen Ty to víš; člověk to vědět nemůže, smiluj se tedy nade mnou!
Slibuji Ti, Bože můj, že smiluješ-li se nade mnou, pozvedneš-li mě, dopřeješ-li mi žít tak, jak si přeji, půjdu z Charkova až do Kyjeva pěšky jako poutníci. A ukojíš-li navíc mou ctižádost a učiníš-li mě dokonale šťastnou, slibuji Ti, že půjdu do Jeruzaléma a desetinu cesty ujdu pěšky!
Což není hřích dělat to, co dělám! Svatí skládali sliby, ano, ale já jako bych kladla podmínky; ne, Bůh vidí, že můj úmysl je dobrý, a jestli činím špatně, odpustí mi, protože chci jednat dobře.
Bože můj, odpusť mi mé hříchy a smiluj se nade mnou! Dej, ať splním své sliby! Bože můj, Ježíši, Pane, a Svatá Panno Maria, buďte dobrotiví!
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.
Svatá Maria, je to možná hloupé, ale zdá se mi, že jako žena jsi shovívavější, laskavější; vezmi mě pod svou ochranu a přísahám, že desetinu svého příjmu věnuji na nejrůznější dobré skutky. Činím-li špatně, pak nechtěně. Odpusť!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „Miserere“. ↩
Pozn. překl.: Verše z árie „Connais-tu le pays“ z opery Ambroise Thomase Mignon (1866), oblíbené romantické opery o touze a ztracené vlasti. ↩
Pozn. překl.: Parodie Camillina proklínání Říma z Corneillovy tragédie Horatius (IV, 5): „Voir le dernier Romain à son dernier soupir, / Moi seule en être cause, et mourir de plaisir!“ Marie dosazuje místo Římana Nicejce. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „‚De mici lamenti stancava il ciel‘ E lo stanca amora !“ ↩