Pátek 17. září 1875

V půl šesté nás budí a opět do vagónu. Jak škoda, že za Dantových dob neexistovaly železnice; jistě by z nich udělal jedno z muk svého pekla. Ten zapáchající dým, ten hluk, to ustavičné drncání!
Díky knize nejsem docela nešťastná. U Monte Carla zrůžovím, dám se do smíchu (z radosti) a směji se bez přestání až do Nice. Telegrafovaly jsme a kočár už čeká.
Místo abych se umyla, běžím se podívat na zedníky, kteří mi upravují pokoje, pak jdu nahoru do druhého patra, kde prozatím budeme bydlet, a přitom se neubráním pohledu na zavřená okna zámku — s jistou nelibostí.
U sebe se svlékám a v košili se vrhám na své klasiky, rovnám je, přiděluji jim zvláštní skříně, a když s tou prací skončím, vrhnu se na koberec a hodinu se mazlím se svými dvěma psy, těmi jedinými pravými přáteli člověka, i kdyby ten člověk byl Sokrates.
Pak, když si tělo mdlé trochu odpočinulo,
dala jsem se znovu cestou po pustém svahu.
ale to ne dříve, než jsem se dokonale umyla od hlavy k patě (přes to jsem oblékla bílou jemnou košili, spodničku a šedé batistové šaty kromě živůtku, který nahrazuji bílým hedvábným manteletem; takhle vypadám velmi roztomile.
Nuže, myslela jsem si, když jsem viděla, že se okna věže neotevírají a že už je po šesté, nuže, smiřme se s tím a s knihami strávíme příjemně těch několik dní; pojďme se tedy podívat, co dělá má bývalá krasavice Gioia, ta žena, kvůli které jsem se tolik naběhala! A šla jsem tiše a sama [k] své bývalé krasavici, když tu najednou přijíždí vůz tažený dvěma okřídlenými draky a víří bílý prach Promenády Angličanů; ve voze jedou dva muži, z nichž první je můj strýček Saetone a druhý můj... bratranec d’Audiffret, celý v bílém. Jsou celí udivení, že mě vidí, dají obrátit a vystoupí z fiakru.
„Dobrý den, slečno!“ volá Girofla svým basovým a pronikavým hlasem, vyskakuje a tiskne mi ruku; pak přichází na řadu strýček.
Po pár slovech:
„Nuže,“ řekl Saetone, „co uděláme? Zůstáváme tu. Slečna pokračuje v procházce?“
„Ano!“
„Nuže, pojďme.“
A musím kráčet mezi těmito dvěma anděly strážnými; trochu jsem se třásla, aby mě neviděli samotnou v takové společnosti.
„Slečna se tu prochází, úplně sama tak poeticky, tak něžně.“
„Ale ano, stihla jsem se jen obléct, či spíše svléct, sundat cestovní kostým.“
„Co to říkáte! Takhle jste okouzlující.“
Měla jsem velkou chuť zeptat se ho, co to do něj vjelo, že říká takové věci. Nikdy nebo skoro nikdy takhle nemluví! Ale ten ubohý mladík vypadá... neumím přesně říct jak, vypadá zmatený a něžný a všechno. Prý mu obchody jdou tak špatně, až je to strašné. Ubohá duše! Lituji ho skoro tolik, jako bych litovala sama sebe.
Dorazíme před dveře a oni jdou dovnitř pozdravit tetičku, která nám vycházela vstříc. Při loučení mi stiskl ruku jako tehdy a já se vracím tak veselá, tak šťastná, že mě tetička kárá a říká, že jsem dívka beze studu.
„Jak je libo, madam, jsem nadšená, nadšená, nadšená a neskrývám to.“
Stěží chápu, ba vůbec nechápu tu velkou radost; mám opět horečku jako tehdy a myslím jen na to, jak rychle, rychle přečkat večer a dočkat se zítřka. Za pět dní odjíždí do Paříže a pak se natrvalo vrátí do Nice. Pokusím se zařídit, aby neodjel.
Ale no tak! To se mě zase zmocňuje šílenství! To proto, že když ho znovu vidím, připadá mi, že má výraz, ve kterém by se člověk neměl mýlit, a pak se mi zdál dokonce vyhledaný velmi šťastný, že mě vidí.
Nu což! Už jsem to říkala, jakmile se mi nějaká myšlenka dostane do hlavy, zůstane tam, a čím méně je skutečných šancí, tím víc se mi zakousává do mozku. Ostatně sama nevím, co si myslet; jeden den se mi zdá, že je to tu, a druhý, že mnou pohrdá. Odtud extrémy mé nálady: neobyčejná radost, nebo zlost a hněv.
„Byl jsem v Grand Hôtelu,“ řekl ten muž, „a řekli mi: ‚Odjely!‘“
„Ach! No dobře, zůstaly jsme deset dní v Paříži, můžete si za to sám, když jste si vzpomněl přijít až po osmi dnech.“
„Ale ne, madam, šel jsem pozítří.“ – „Ale kdybyste přišel ještě o dva týdny později, to byste nás tam zastihl,“ řekla jsem se smíchem.
Snad chtěl zapůsobit tím, že nás nechá čekat na svou návštěvu, nebo na to prostě nemyslel! Je snadné uhodnout, které z obou domněnek dává přednost má sebeláska.
Všichni, s kým se vídáme, s námi mluví jen o něm, a povídá se, co se povídá, co řekl Gonzales.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Poi ripasato un poco il corpo lasso“ (Dante, Peklo I, 28; Marie cituje z paměti). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Ripresi via per la piagga dierta.“ (Dante, Peklo I, 29; Marie cituje z paměti s drobnými chybami.) ↩