Pondělí 20. září 1875

Tak! Dva dny jsem nic nenapsala, zapomněla jsem na deník, ale on sténal ve své bílé krabici a je tu zase.
V sobotu jsem vyšla s tetičkou, neviděla jsem d’Audiffreta a skoro jsem se nudila. Večer do divadla. Dávají Jean le cocher, nudím se za tři lidi dohromady ve velké lóži u jeviště s tetičkou.
V neděli trávím čas malováním; Olžin portrét, který byl dosud jen načrtnutý uhlem, jsem vypracovala barvami; při vyplňování toho velkého oválu se mi unavila ruka, ale chtěla jsem malovat dál, vzala jsem další ovál stejné velikosti a dala pózovat Frederika. To nebylo nic lehkého, to mi věřte!
S velkými potížemi jsme ho dostali na křeslo, pak přivolali Bagatelle a nechali ji hrát si s kamenem na koberci, zatímco Leonie zpívala, aby pobavila modela, a vyprávěla mu všemožné věci, aby držel hlavu nahoře.
napříč stránkou
Nic z toho jsem nikdy nedokončila, ba ani nepokračovala. Jednou jsem se najednou dala na dvě hodiny do malování, pak tři měsíce a pak nic.
Maluji ho v životní velikosti a jako bustu, jako člověka. Je nádherný zepředu, sedící a s vyplazeným jazykem. Konečně je čas na Promenádu, nejsem se sebou spokojená, ne se svým obličejem, ale sama se sebou. Kolem zahrady je už několik kočárů.
(Dostala jsem šaty a popíšu je postupně, jak je budu nosit.)
Saetone se nehne od Američanky, a to tak, že hrozí něco vážného.
Přichází věrný Fiouloulou a já si s ním povídám volně a prostě. Pak přichází patron, ten muž, kterého začínám nenávidět ne pro jeho tvář, ale pro něj samého.
Vedou s tetičkou dost živý rozhovor; viděla ho s pěti nebo šesti dalšími, k večeru na avenue de l’Impératrice, jak tancuje kolem kočáru, v němž seděla dáma, no, dáma. Smějí se a já se nemíchám do rozhovoru. Ptají se mě, jestli jsem to viděla.
„Ne, co?“
„Ano, protože přece jen, muž, který tancuje na třídě, to není přirozené.“
„Ne, neviděla jsem, bylo to asi k večeru, protože tetička se hodně smála a nechtěla mi říci proč.“
„Ach! To je dobře, že slečna neviděla, protože to bylo přece jen jednou, náhodou,“ řekl.
Mám na sobě ty šaty se čtvercovým tablierem padajícím až na boty a s božsky ušitým živůtkem. Růžové punčochy a pantofle z juchtové kůže s hranatými, ale malými špičkami a řeckou prolamovanou výšivkou. Je to okouzlující. Jdeme až k číslu 47, kde bydlí Sapogenikoffovy; Nina je sama doma, dívky jsou u mě.
Dnes večer dávají „Hernaniho“ od Huga, toho tak nesympatického básníka, ale přesto jdu do divadla; růžové šaty, účes Empire, nepřipadám si hrdá jako obvykle, když vycházím, připadám si malá.
„Kterou lóži mám vzít?“ ptá se tetička.
„Kterou budeš chtít.“
Bere první v prvním patře vlevo.
Zuřím, že jsem v obyčejné lóži.
Sál je dost plný a všechny krásné dámy Nice mi dělají tu čest, že se na mě dívají.
Říká se, že se o mně hodně mluví, zvláště od toho hloupého Nicejce. Drama se hraje tak příšerně, jak jen to jde, nebudu se jím tedy zabývat.
Ve druhé přestávce přichází Fiouloulou a usedá za tetičku, pak d’Audiffret a usedá za mě. Zuřím sama na sebe; před tím vulgárním a arogantním mužem s tím jeho posměšným výrazem jsem hloupá, nevím, jak mluvit, nic mě nenapadá. Zkrátka připadám si ubohá, malá a hloupá! A přitom se zvláštně bouřím proti takovému stavu a smrtelně se hněvám na jeho příčinu. Ať si nikdo nemyslí, že jsem v rozpacích nebo plachá, že ho miluji, ne, ach ne, prostě jeho přítomnost mě rozčiluje a jeho výraz mě uráží a úplně mě ohloupí. Ta nešťastná myšlenka, že mě považují za hloupou, mě pronásleduje! Je to strašný stav!
Aniž bych nenáviděla jeho tvář jako tu Polákovu, začínám nenávidět jeho. Cítím na toho muže takový vztek, takovou zlobu, až se tomu divím. Vypadá bídně, jako Gioia, když ji opustil vévoda; ztratil svůj šmrnc. A já se na něj hněvám o to víc. Přichází Saetone a já se směji jeho lásce k Američance. Jeho přítomnost mě trochu vzpamatuje, ale brzy zase upadám do své hlouposti.
Když odešli, přichází můj přítel Ricardo: mimo jiné se ptá, zda tu zůstáváme na zimu.
„Ještě se to neví,“ řekla tetička, „kdoví, co bude letos v zimě.“
„Takže tu visí ve vzduchu nějaké plány.“
„Ano.“
„Ach! Tak jsou tu plány, to je pravda?!“ zvolá, očima ukáže na mě a s takovou intonací, že jsme se s tetičkou na sebe podívaly a okamžitě pochopily, o jakém plánu chtěl mluvit, aniž by nás osvítilo jediné další slovo.
„Jaký plán?“ pokračuje ten muž, rád, že se to dozví, aniž by musel riskovat nebezpečnou otázku.
„Plán odjet z Nice,“ řekla tetička, poté co se mnou vyměnila výmluvný pohled.
Muž viděl a uvěřil, my jsme pochopily, a naše oči.
To jsou ale podivíni!
Po tomhle večeru to bude ještě horší: po celá dvě dějství a dvě přestávky bylo toho muže vidět hned stát za mým křeslem, hned sedět, a co je nejlepší, doprovodil nás z divadla, a protože náš kočár měl zpoždění, všichni ti hodní Nicejci mohli vidět tetičku a Galulu a mě a d’Audiffreta, a v patách za námi Emila, jak kráčíme pěšky k náměstí Masséna, kde jsme si vzaly fiakr, do kterého nás tito pánové usadili, a Girofla vytáhl stříšku. Trochu mě to potěšilo. Být na chvilku jako ostatní, ne samy a ubohé jako dříve.
Vracím se svrchovaně nespokojená se sebou i se všemi.
Jsem hloupá!
Ta myšlenka, že mě považují za hloupou, mě nakonec opravdu ohloupí.
Zdá se mi zvláštní, že se o mně mluví, že jsem hrdinkou jednoho z těch sňatků, které si veřejnost ráda vymýšlí.
Jak je svět ošklivý!
Jak jsou lidé malí!
Včera v divadle jsme měly lóži, kterou míval malý Chilowsky, lhostejné paměti.
Vzpomněli jsme si na jeho stále stažené záclony.
„Jako paní Prodgersová onehdy,“ řekl Girofla, „vůbec se jí nevyplatilo, že zatáhla záclony.“
„Ano, vypískali ji,“ řekla tetička.
„Byla jsem toho večera v divadle,“ říkám, „je tomu přes dva roky.“
„Byla tam s Miss Robensonovou,“ řekla tetička, usmívajíc se na d’Audiffreta.
„Ano, ano, jistě,“ řekl, „ta hezká Američanka, ano.“
„Poznala jsem ji minulé léto ve Spa.“
„Letos v létě?“ zeptal se živě ten muž.
„Ne, minulé léto, vídala jsem ji v Nice před dvěma lety, ale teprve minulé léto jsme se seznámily.“
A skoro jsem se v tom zamotala. Vzpomínám si velmi dobře na skandál v divadle. Paní Prodgersová a Robensonová byly obě tak nastrojené a dekoltované, že Collignon, která byla se mnou, vykřikla:
„Opravdu, když je tak člověk vidí obě, řekl by, že jsou to dvě kokety!“
A potom:
„Tady je, slečna Robensonová, doufám, že je nastrojená! Strávila dvě hodiny před zrcadlem, je hezká, ale omítnutá, omítnutá...“
V lóži bylo několik pánů a dámy napadlo zatáhnout záclony. Ihned se z přízemí zvedlo několik osob a v okamžiku celé přízemí vstalo a obrátilo se k lóži s pískáním, bučením a křikem:
„Proč stahujete záclony! Copak se tu děje něco špatného? Roztáhněte záclony!“
Zamrazilo mě kvůli těm dvěma ubohým ženám, ale ony se za dvě minuty objevily vpředu v lóži, roztáhly záclony, klidné, a zůstaly tak celý večer, jen o trochu slušnější než obvykle.
Dnes ráno v jedenáct jsem se šla projít, bylo příjemné teplo a vrátila jsem se na oběd, trochu unavená.
Potom nasedám do kočáru, jedu k Nině, přivedu Olgu k sobě a nechávám ji pózovat k portrétu, který začíná být docela zdařilý.
Ke své malbě jsem velmi přísná, ale nemohu si upřít velký talent. [Zrušená slova] Je to poprvé, co pracuji podle živého modelu. Olga pózovala dvakrát, poprvé už dávno a podruhé dnes, a portrét je skoro hotový. Není modelovaný, ale jak bych to dokázala? Když jsem malovala jen rok podle ošklivých předloh Bensových maleb, které jsem kopírovala třikrát týdně, a s neschopným učitelem!
To, co jsem právě udělala, mě nesmírně povzbuzuje. Podobnost je dokonalá, malba je v plenkách, ale doufám, že to napravím.
Odvádím modelku domů a jdu s tetičkou ven. Sotva uděláme třicet kroků, připojí se k nám d’Audiffret a po dalších deseti krocích i Chevalier.
Všichni čtyři tak procházíme pod okny Sapogenikoffových, plnými zvědavých hlav a hltavých očí. Usmívám se v duchu, dál mluvím s Chevalierem a poslouchám, co říká d’Audiffret.
To zvíře je v cylindru, jedním slovem slušně oblečené, a velmi hezké. Ptám se sama sebe, proč se tak neobléká stále: jako Nicejec je obyčejný, jako džentlmen je krásný.
Ptám se Chevaliera, co je nového u Godarda, zda mu píše a kdy se vrátí a co dělá. Chevalier mi odpovídá a začíná se šibalsky usmívat a já, rafinovanější, než si kdo myslí, se ptám dál, pak náhle zrudnu, zakašlu, jako bych chtěla skrýt, že se červenám, a sklopím oči.
„Ach! Co to mám, že tak kašlu? To pan Godard za to může.“
„Ach! Slečno, napíšu mu to, píše mi, že je smutný, že mu chybí Nice, že si nikdy nemyslel, že mu bude tolik chybět atd. atd.“ – to mi odpovídá Chevalier, když mě vidí tak rozgodardovanou.
To je zábavné; teď si bude myslet hlouposti a napíše je Désiréovi. Jsem spokojená! Nejsem dnes večer tak hloupá, smála jsem se a mluvila a ten muž mi nezavřel ústa; je mi volněji, chtěla bych, aby mi bylo úplně volně.
Tetička přes mé trojí včerejší naléhání nepozvala ty krásné psy k nám.
Nevím, jaký má skrytý důvod, protože mi říká se zvláštním výrazem, že zapomněla; dnes večer jí říkám, co si myslím, a vracím se celá rozzlobená. Tím svým odporným výrazem mě nakonec znejistí a přiměje mě myslet, že tu vážně něco je.
Blízko našich dveří, když už jsme byly samy, vidíme Gioiu s jejím pánem. Napůl se vyklonila z kočáru a dlouho se otáčela, stále se na mě dívala, dívala se jak nikdy. Tetička říká, že to je proto, že jí řekli, co říkají všichni, jí v prvé řadě, a vskutku oprávněně.
To vše mě rozesmívá a ráda tu zlou pověst přiživuji.
Myslím, že Olga je pěkně chycená, přiskřípnutá, jak by řekl Fiouloulou; čtyři hodiny v kuse nepřestala povídat o tom muži, a co udělal, a co řekl, a kolikrát přešel po Promenádě a jak byl oblečený. A je při tom červená a rozohněná. Chudinka!
Baví mě, protože mě zajímá, o čem mluví, a pak — smějíce se obě a nasazujíce lhostejné a posměšné výrazy — chodíme čas od času se podívat, co se děje na hoře, tam nahoře, pod záminkou, že se jdeme podívat na Leoniinu práci: stojíme za ní u okna a pak vbíháme ke mně a vybuchujeme smíchy.
Poslouchejte, co vám řeknu, vy, kteří nikdy nebudete číst tento deník: zašla jsem příliš daleko v představách i ve skutečnosti, abych couvla, příliš jsem přemýšlela, příliš psala, příliš se smála, příliš říkala, natropila příliš hloupostí kvůli tomu muži, abych ho nechala na pokoji. Jeho lhostejný výraz mě přivádí k hněvu, uráží mě. Chci toho muže, chci ho, musím ho mít! Kdybych musela zažít tu bolest a svrchované ponížení, že ho teď nezískám, nuže pak bych si ho vzala později, a to jinak než teď.
Ale později by to bylo ponížení; nechtěl by si mě vzít za ženu (nikdy bych nesvolila, ale může si přát, ne?) a slitoval by se nade mnou; potom, když člověk bere kohokoliv, vdaná žena není břemeno a lze si ji vzít, aniž by ji miloval.
Ach! Ale kdybych byla donucena čekat na tu dobu, potupně bych ho odmítla a ne... zkrátka... jak říci? a ni..., jedno, a ne... teprve poté, co bych ho dohnala k zoufalství, dovedla bych ho až k pistoli, a teprve pak bych mohla, bez obavy z ponížení. Ach! To jsem komická!
Ach! Jak je člověk ubohý, když takhle rozmáchle přemýšlí a nemá nic!
Zabijte mě, ale k rozumu mě nepřivedete, a do sedmdesáti let budu stále čekat. Jsou ve mně dvě já: jedno, které říká ano, a druhé, které říká ne. Z toho neustálého boje mých dvou já plyne, že nevím, co si myslet. Neboť se mi zdá neuvěřitelné, že to vše praskne jako mydlová bublina. Dělala jsem si plány, ty přece nemohou jít k čertu!
Zkrátka, první já říká, že se něco stane, a druhé já, že první je bláznivka a husa.
Teď mluví já č. 1; říká, že ten muž, přestože předstírá, že se ke mně chová jako ke všem, se ke mně nechová jako ke všem, že má výraz, ve kterém by se člověk neměl mýlit, že i když mluví k ostatním, mluví ke mně, a když mluví ke mně, nasazuje zvláštní tón, tichý a vážný. Zkrátka že je to nesmírný pózér, roué, ale že ho zajímám víc, než si myslí, a že to skončí, jak chci.
Řeč já č. 2 je kratší, jasnější, výraznější: říká, že jsem husa, že je žalostné, domýšlivé a ošklivé si něco namlouvat. Že nic takového není, že nebude nic a že mám zůstat v klidu.
Když jste viděli, jaký rozkol panuje mezi mými částmi, snadno pochopíte rozpaky mého celku. Jeden den se kloním k jedné, jiný den k druhé. Nakonec to musí skončit: byla bych zvědavá, kdo zvítězí: č. 1? č. 2? Kdo z těch dvou.
Nuže, uvidí se, uvidím potom. A pak odjíždím do Říma a velmi se bojím, že to s tím odjezdem skončí.
U sta hromů! Bylo by to urážlivější, než si kdo myslí, urážlivější, než si myslím sama, a hlavně do budoucna to bude skvrna na mé kariéře, na kterou si vzpomenu jen se studem!

Poznámky

Pozn. překl.: Francouzský titul hry bez zavedeného českého názvu; doslova „Kočí Jean“. ↩
Pozn. překl.: Mariin novotvar: engodardée [sic]. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Bigre !“ ↩