❦
Pondělí 6. září 1875
Umyvadlo na mé slzy, prosím!Lundi 6 septembre 1875
Máma mi píše slova útěchy, tetička mi ten dopis předčítá, jsem nahá a připravená ke koupeli, a místo abych se vykoupala, sednu si na zem jako Krčící se Venuše a celou hodinu tiše pláču.
Ma mère m’écrit des consolations, ma tante me lit cette lettre, je suis nue et prête à me baigner, au lieu de me baigner je me place par terre comme la Vénus accroupie et pendant une heure je pleure en silence.
Nemusím říkat, co je příčinou mé věčné bolesti; plakala jsem a pláču dosud, jsem malomyslná, zdrcená, ubohá. V nic už nedoufám – ale ano, doufám: buď ve smrt, nebo ve změnu. Slzy a záchvaty zoufalství jsou den ode dne častější, takový stav nemůže trvat; přijde nějaká velká změna, nebo aspoň několik dní zapomnění.
Je n’ai pas besoin de dire la cause de ma douleur éternelle, j’ai pleuré et je pleure encore, je suis découragée, abattue, misérable. Je n’espère plus rien, si, j’espère ou la mort ou un changement. Les larmes et les désespoirs deviennent de jour en jour plus fréquents, un pareil état ne peut durer; il me viendra un grand changement, ou au moins quelques jours d’oubli.
Zemřu-li, což se mi zdá blízké a pravděpodobné, chci, aby mi udělali mramorovou sochu v třiatřicetinásobné životní velikosti a aby ji postavili doprostřed zahrady vily v Nice, až zboří domy a všechno, co na pozemku stojí. Ne doprostřed, ale ať se v hloubi zahrady navrší vyvýšenina šest metrů vysoká; ta se bude postupně svažovat až k Promenádě, kde bude zahrada v obvyklé úrovni.
Si je meurs, ce qui me semble prochain et probable, je veux qu’on fasse ma statue en marbre trente trois fois la grandeur naturelle, qu’on place cette statue au milieu du jardin de la villa à Nice, après avoir démoli les maisons et tout ce que contient la propriété. Non pas au milieu, mais qu’on fasse une élévation de six mètres au fond du jardin, cette élévation ira en diminuant jusqu’à la Promenade, où le jardin sera de niveau ordinaire.
Ať se u zdi do Rue de France vysadí vysoké stromy do široce rozevřeného amfiteátru, aby vytvořily jakoby velkou zelenou stěnu, a ať se má socha postaví na tu vyvýšeninu tak, aby jí zelená stěna byla pozadím; socha však musí stát tři metry od stromů. Zahrada bude osázená a pečlivě udržovaná a podle toho, na který den připadne má smrt, bude každý týden, v pondělí nebo v úterý, zkrátka v den mé smrti, v zahradě hrát nicejská městská hudba a lidé tam budou chodit jako do veřejného parku, jenže jen na pozvání, které vydají členové Středomořského klubu, aby se tam nedostaly chůvy a vojáci. Bude se tančit, budou to taneční matiné. A každý rok o výročí mého skonu bude noční slavnost a má socha bude ověnčena růžemi. To vše se bude dít na útraty mé matky nebo tetičky, které na to budou muset vyčlenit obnos, z jehož úroků se ty výdaje zaplatí, totiž z poloviny úroků, a druhá polovina by se každý rok v den výročí rozdala chudým. Takto to bude na věčné časy a já se aspoň tak zvěčním.
Qu’on plante de grands arbres en amphithéâtre très évasé, près du mur de la rue de France de sorte à former comme une grande muraille verte, et qu’on place ma statue sur cette élévation, de façon à ce que la muraille verte lui serve de fond, mais il faudra que la statue soit éloignée de trois mètres des arbres. Le jardin sera planté et bien soigné et cela dépendra du jour de ma mort, chaque semaine, le lundi ou mardi ou enfin le jour de ma mort, la musique municipale de Nice jouera dans le jardin et on y viendra comme un jardin public, seulement on n’y viendra que par des invitations faites par les membres du Cercle de la Méditerranée, afin d’éviter les bonnes d’enfants et les soldats. On dansera, ce seront des matinées dansantes. Et chaque année à l’anniversaire de mon trépas il y aura fête de nuit et ma statue sera couronnée de roses. Ceci se fera aux frais de ma mère ou de ma tante qui devront affecter une somme dont les intérêts payeront ces frais, c’est-à-dire la moitié des intérêts et l’autre moitié serait distribuée aux pauvres le jour anniversaire chaque année. De cette façon ce sera à perpétuité et je m’immortalise au moins ainsi.
Budiž to pokládáno za mou svrchovanou vůli a bezpodmínečně vykonáno.
Ceci doit être regardé comme ma volonté suprême et exécuté absolument.
V této sklíčenosti a v této neustálé a strašné bolesti život neproklínám. Naopak, miluji ho a připadá mi dobrý. Uvěří tomu někdo? Všechno mi připadá dobré a příjemné, i slzy, i bolest. Ráda pláču, ráda si zoufám, ráda se trápím a jsem smutná. Hledím na to všechno jako na samá rozptýlení a miluji život, navzdory všemu, a chci žít. Bylo by kruté mě usmrtit, když jsem tak nenáročná. Pláču, naříkám, a přitom se mi to líbí, ne, to ne, nevím, jak to říct... Zkrátka všechno v životě se mi líbí, všechno mi připadá příjemné. A ačkoli prosím o štěstí, připadám si šťastná, že jsem ubohá; to už si tak nepřipadám já, mé tělo pláče a křičí, ale cosi ve mně, co stojí nade mnou, se ze všeho raduje.
Dans cet abattement et dans cette douleur incessante et affreuse je ne maudis pas la vie. Au contraire je l’aime et je la trouve bonne. Le croira-t-on, je trouve tout bon et agréable, jusqu’aux larmes, jusqu’à la douleur. J’aime pleurer, j’aime me désespérer, j’aime à être chagrinée, triste. Je regarde tout cela comme autant de divertissements et j’aime la vie, malgré tout, et je veux vivre. Ce serait cruel de me faire mourir quand je suis si accommodante. Je pleure, je me plains et en même temps cela me plaît, non pas cela, je ne sais comment dire... Enfin tout dans la vie me plaît, je trouve tout agréable. Et tout en demandant le bonheur je me trouve heureuse d’être misérable, ce n’est plus moi qui me trouve ainsi, mon corps pleure et crie mais quelque chose dans moi qui est au-dessus de moi se réjouit de tout.
Ne že bych dávala přednost slzám před radostí, to by bylo nesmyslné, ale místo abych ve chvílích zoufalství život proklínala, žehnám mu a říkám: Jsem nešťastná, naříkám, ale život mi připadá tak krásný, že se mi všechno zdá krásné a šťastné, a chci žít.
Ce n’est pas que je préfère les larmes à la joie, ce serait absurde, mais, loin de maudire la vie dans les moments désespérés, je la bénis et dis: Je suis malheureuse, je me plains mais je trouve la vie si belle que tout me paraît beau et heureux et je veux vivre.
Ten kdosi, kdo stojí nade mnou a kdo se tak radoval z pláče, si dnes večer zřejmě někam vyšel, protože se cítím velice nešťastná, jako snad ještě nikdy.
Apparemment ce quelqu’un qui est au dessus de moi et qui se réjouissait tant de pleurer, est sorti ce soir, car je me trouve bien malheureuse, comme jamais il me semble.
Nuže, Bože můj, proč mě rovnou nezabít, proč prodlužovat tak bídný život! A co jsem udělala, že se ode mne odvrátil? Což jsem vždycky neuctívala Jeho jméno! Ach, Bůh je nespravedlivý ke svému ubohému tvoru. Je-li někdo všemohoucí, je to snad důvod trýznit a péct na mírném ohni?
Eh bien, mon Dieu, que ne pas me tuer de suite, pourquoi prolonger une vie si misérable ! Et qu’ai-je fait pour qu’il se détournât de moi ? N’ai-je pas toujours adoré Son nom ! Ah ! Dieu est injuste envers Sa pauvre créature. Si on est tout- puissant, est-ce une raison de tourmenter, de cuire à petit feu.
Ach, Bože můj, odvažuji se Ti vyčítat. Můžeš mi seslat další neštěstí, ale ubožejší mě už učinit nemůžeš.
Ah ! Mon Dieu, j’ose vous faire des reproches. Vous pouvez m’envoyer d’autres malheurs mais vous ne pouvez pas me rendre plus misérable.
Ostatně ve své nejhlubší sklíčenosti jsem připravena na všechno!
D’ailleurs dans mon suprême abattement je suis prête à tout !
Sotva slzy utichnou, přijde Rémy. A celou hodinu sedíme, tetička, já a on, a nic neříkáme.
A peine les larmes sont-elles calmée que vient Rémy. Et nous passons une heure, ma tante, moi et lui à ne rien dire.
Je to vážný, něžný a dobrý mladík. Ale já jsem bez sebe. Tetička na deset minut odejde a on mě prosí, abych mu svěřila svá trápení, když jsem mu přece řekla, že je můj přítel. Nic jsem mu neřekla a stočila jsem rozhovor jinam. Copak jsou má trápení z těch, která se dají vyprávět? Copak je může pochopit někdo, kdo je sám nezakusil? Kdo je nezakusil, bude se smát. Ach, kéž se tím smíchem udusí!
C’est un garçon sérieux aimant, bon. Mais je suis hors de moi. Ma tante sort pour dix minutes et il me prie de lui dire mes peines, puisque je lui ai dit qu’il était mon ami. Je ne lui ai rien dit et tournai la conversation d’un autre côté. Est-ce que mes peines sont de celles qu’on raconte ? Est-ce qu’on peut les comprendre sans les avoir éprouvées. Ceux qui n’ont pas éprouvé riront. Ah ! puissent-ils étouffer avec ce rire.
Jsem rozjitřená, mluvím bez ustání a pronesu jakousi řeč o žárlivosti. Proč zrovna o žárlivosti? Nemám tušení. Žárlivost a monarchie jsou má oblíbená témata.
Je suis surexcitée, je ne cesse de parler et fais une espèce de discours sur la jalousie. Pourquoi sur la jalousie ? Je n’en sais rien. La jalousie et la monarchie sont mes sujets favoris.
Je na světě něco nesmyslnějšího než žárlivost? Žárlivostí se člověk jen zesměšní. Milujete ženu, ona miluje vás, jednoho krásného dne vás milovat přestane – ale je to její vina? Přestala snad milovat proto, že už milovat nechce?
Y-a-t-il au monde rien de plus absurde que la jalousie. On se rend ridicule en étant jaloux. Vous aimez une femme, elle vous aime, un beau jour elle cesse de vous aimer, mais est-ce de sa faute ? Est-ce qu’elle n’aime plus parce qu’elle ne veut plus aimer ?
Milovala snad proto, že milovat chtěla? Ne. Nuže, proč se tedy mučit a mučit ji? Proč ta zbytečná, hloupá a ubohá zuřivost? Neboť muž nebo žena, odvržení a vyměnění za jiného či jinou, jsou vždycky, ať se říká cokoli, k politování a jejich směšnost zahaluje velký tragický háv jen velmi špatně. Člověk už nemiluje téhož, miluje jiného, ale ne proto, že by to tak chtěl, [Zrušeny 4 řádky] je to nepochopitelná, bezděčná změna, kterou nepochybně způsobuje přeskupení molekul naší obrazotvornosti.
Est-ce qu’elle a aimé parce qu’elle voulait aimer ? Non. Eh bien pourquoi donc se martyriser, la martyriser. Pourquoi cette fureur inutile, stupide et pitoyable. Car un homme ou une femme rejetés et échangés contre un autre ou une autre, sont toujours quoiqu’on dise pitoyables et leur côté ridicule est bien mal drapé par la grande robe tragique. On n’aime plus le même, on en aime un autre, mais ce n’est pas parce qu’on le veut ainsi, [Quatre lignes cancellées] c’est un changement incompréhensible, involontaire produit sans doute par le déplacement de nos molécules de l’imagination.
Žárlí-li kdo tak, že to už nemůže vydržet, nuže, ať zabíjí! ať zabije oba a potom sebe.
Si on est jaloux à n’en pouvoir plus, eh bien qu’on tue ! qu’on tue tous les deux et soi-même après.
Vždycky se ptám, jestli je na světě něco ošklivějšího a směšnějšího než žárlivé scény. Když člověk žárlí neprávem, když trpí nebo pochybuje, pak má jít za tou ženou a zapřísahat ji při všem, co je jí drahé a svaté, aby ty pochybnosti rozptýlila. Pak je ovšem člověk ještě mnohem ubožejší, protože ženy jsou velké ničemnice, vždycky ochotné mučit ty, kdo se jim upřímně vydají všanc.
Je me demande toujours s’il y a au monde quelque chose de plus laid, de plus ridicule que les scènes de jalousie. Quand on est jaloux à tort, quand on souffre ou on doute, alors il faut aller trouver la femme et la supplier au nom de tout ce qu’elle a de cher et de sacré de faire cesser ce doute. On est bien plus misérable alors, car les femmes sont de grandes faquines qui sont toujours prêtes à martyriser ceux qui se livrent à elles loyalement.
Po té řeči, která poprvé v mém životě věrně vystihuje, co si myslím, vyjdeme ven.
Ce discours achevé, discours qui pour la première fois de ma vie rend fidèlement ma pensée, nous sortons.
Ale všechno jako by se obracelo proti mně. Přijde-li nějaké velké neštěstí, člověk je jím zdrcen, oplakává ho a nakonec se uklidní. Ale ne, mě to trápí jinak. Při každém kroku se mi země propadá pod nohou.
Mais tout semble m’être contraire. Qu’un grand malheur vienne, on en est écrasé, on le pleure et on finit par se calmer. Mais non, je ne suis pas tourmentée ainsi. A chaque pas que je fais la terre se dérobe sous mon pied.
Nábytek zhacen, cesta do Ruska zhacena, cesta do Anglie zhacena, kůň zhacen, koně a kočáry zhaceny, všechny šaty, které jsem si teď objednala, zhaceny, zkaženy.
Meubles manqués, voyage de Russie manqué, voyage en Angleterre manqué, cheval manqué, chevaux et voitures manqués, toutes mes robes commandées à présent, manquées gâtées.
Cesta do Florencie se už už hatí; jestli se nezhatí, bude to zázrak.
Voyage à Florence sur le point de manquer, s’il ne manque pas ce sera un miracle.
Všechno, všechno, všechno! A zapomněla jsem připočítat Audiffreta, ale jsem tak nešťastná, že nemám na takové malichernosti ani pomyšlení.
Tout, tout, tout ! Et j’ai oublié de compter Audiffret, mais je suis si misérable que je ne me sens pas l’esprit à ces bagatelles.
A k dovršení všeho neštěstí není čím zaplatit objednávky; tetička nevěděla, že jsem v Paříži, a nic s sebou nepřivezla, peníze na ni čekají v Nice.
Pour comble de disgrâce il n’y a pas avec quoi payer les commandes, ma tante ne me sachant pas à Paris n’a rien apporté, l’argent l’attend à Nice.
Všechno se mi hatí. Rok co rok jsem vlekla své ubohé naděje, rok co rok mě držely nad vodou marnými sliby. Už čtyři roky řvu, už čtyři roky prosím, už čtyři roky mi slibují. A nic, nic, nic!
Tout me manque. D’année en année je traînais mes pitoyables espérances, d’année en année [elles] me soutenaient par de vaines promesses. Depuis quatre ans je hurle, depuis quatre ans je supplie, depuis quatre ans on promet. Et rien, rien, rien !
Zkáza, potupa, bída, hanba! Osamění. Ach, to je nejstrašnější, pohrdání a osamění! Tak mi přece rozumějte, to není rozmazlené dítě, které vyvádí kvůli koni nebo kočáru, to je trpící duše, ubohé srdce, tvor, kterého Bůh odstrkuje nohou. Který má života dost dřív, než vůbec začal žít. Ach ne, ne, lžu, zármutku mám dost, ale život chci!
Ruine, déshonneur, misère, honte ! Isolement. Oh ! c’est le plus terrible, mépris et isolement ! Comprenez-moi donc, ce n’est pas une enfant gâtée qui fait des caprices pour un cheval ou une voiture, c’est une âme en peine, un cœur misérable, une créature que Dieu repousse du pied. Qui, avant d’avoir vécu, a assez de la vie. Oh ! non, non, je mens, j’ai assez de chagrins mais je veux la vie !
Který se právě narodil a nenávidí lidské pokolení. V srdci, kde by měla být jen důvěra, vlídnost a dobrota, je jen nedůvěra, vztek, nenávist, zoufalství.
Qui vient de naître et qui déteste le genre humain. Dans un cœur où il ne devrait être que confiance, sympathie et bonté il n’y a que défiance, rage, haine, désespoir.
Ještě jsem nikomu neublížila, a už mě pomlouvali, uráželi, ponižovali! Jak mohu milovat lidi! Nenávidím je! Ale Bůh nenávist nedovoluje. Ale Bůh mě opouští. Ale Bůh mě zkouší. Nuže, zkouší-li mě, musí zkoušce učinit přítrž; vidí, jak to nesu, vidí, že svou bolest neskrývám pod zbabělým pokrytectvím jako ten lotr Job, který se před naším Pánem nakrucoval, až Ho napálil.
Je n’ai encore fait de mal à personne et on m’a déjà calomniée, offensée, humiliée ! Comment puis-je aimer les hommes ! Je les déteste ! Mais Dieu ne permet pas la haine. Mais Dieu m’abandonne. Mais Dieu m’éprouve. Eh bien s’il m’éprouve Il doit cesser l’épreuve, Il voit comme je prends la chose, Il voit que je ne cache pas ma douleur sous une lâche hypocrisie comme ce coquin de Job qui en minaudant devant notre Seigneur en a fait sa dupe.
Léta utíkají a nic se nehýbe. Věděla jsem, že můj život bude buď zářivý jako hvězda, nebo krátký a bídný. Vidím, který z těch dvou to je. Bůh mě nejohavnějšími cestami vede do hrobu. V tom případě prosím, a je-li třeba, nařizuji, aby byla vykonána má poslední vůle týkající se mé sochy. Je to má jediná vůle.
Les années fuient et rien n’avance. Je savais que ma vie serait ou brillante comme une étoile ou courte et misérable. Je vois laquelle des deux elle est. Dieu par les chemins les plus abominables me mène au tombeau. Dans ce cas je supplie, j’ordonne s’il le faut l’exécution de ma dernière volonté concernant ma statue. C’est mon unique volonté.
Každou chvíli připravená rozplakat se, ale navenek klidná jedu do Bouloňského lesíka! Ještě jednou budu mluvit o Audiffretovi, o bývalém Giroflovi, a bude to nejspíš naposledy, co o něm mluvím tak, jak jsem o něm mluvila až dosud. Na takové bídné maličkosti nemám hlavu, ale raději to vyřídím hned, když se k tomu naskytla příležitost.
Prête à chaque instant à pleurer, mais calme en apparence je vais au Bois ! Je vais reparler d’Audiffret, de l’ex-Girofla, et ce sera probablement la dernière fois de la façon dont j’en ai parlé jusqu’à présent. Je n’ai pas l’esprit à ces misères mais j’aime autant en finir de suite puisque l’occasion s’en présente.
Vidíme ho, jak v Lesíku poskakuje. Je to velmi podivný pán: celé dva měsíce se od nás nehnul, byl v našem domě velice dobře přijímán, a teď sotva pozdraví a návštěvu nám neudělal. Opravdu nikdy nepochopím lidi, kteří se s vámi seznámí, docházejí k vám, jsou samá laskavost, a pak se od vás jednoho krásného rána odvrátí. Zrovna jako se to dělá s kramáři: přijdete, koupíte a bez starostí odejdete.
Nous le voyons sautiller au Bois. C’est un bien étrange monsieur, après avoir passé deux mois entiers sans nous quitter, après avoir été fort bien reçu dans notre maison, à peine il salue et n’a pas fait de visite. Vraiment je ne comprends jamais ces personnes qui font connaissance, viennent, sont tout aimables et puis un beau matin se détournent de vous. Tout comme on fait avec les boutiquiers, on vient, on achète et on s’en va sans soucis.
Rázem přestává být Giroflou, tím zajímavým mladíkem, pozérem, který se předvádí a dělá povýšeného, ale nepřekročí meze slušnosti, a stává se prostě panem d’Audiffretem, pánem, jakých je mnoho, který se chová nezdvořile, či spíše který se k nám chová tak, jak se k nám chovalo tolik jiných.
Il cesse tout d’un coup d’être Girofla, le jeune homme intéressant, poseur, qui fait le beau, le dédaigneux, mais reste dans les bornes de la convenance et devient simplement M. d’Audiffret, un monsieur comme il y en a beaucoup, qui se conduit en impoli, ou plutôt qui se conduit comme se sont conduits tant d’autres envers nous.
Jakmile ho vidím takhle, už se mě nijak nedotýká, v jediném okamžiku je ode mne na sto mil, nehnu pro něj ani prstem a je mi stejně lhostejný a stejně nenáviděný jako ostatní, jako všichni.
Dès qu’il est envisagé ainsi, il ne me touche plus, en un instant il est à cent lieues de moi, je ne bougerai pas le petit doigt pour lui et il m’est aussi indifférent et aussi détesté que les autres, que tous.
Jak jsem šťastná, že nikoho nemiluji. Byly ovšem chvíle, kdy jsem se ptala, jestli toho člověka nemiluji. Ach, ale byly to jen chvíle, vteřiny, když jsem byla podrážděná, když jsem pro svůj vztek potřebovala nějakou příčinu. Je to ode mne podivné, mluvit tady o těch chvílích nemožných pochybností. Mluvím o nich, abych se z té nemožnosti radovala. Divím se, že se muž, kterým jsem se tak dlouho zabývala, během jediné minuty tak úplně odpoutá od mých myšlenek. Řekla jsem.1
Comme je suis heureuse de n’aimer personne. Il y avait des moments pourtant où je me demandais si je n’aimais pas celui- là. Oh ! mais ce n’était que des moments, des secondes, quand j’étais irritée, quand il me fallait une cause pour mes colères. Je suis étrange de parler ici de ces instants de doute impossible. J’en parle pour me réjouir de l’impossibilité. Je m’étonne qu’en une minute un homme dont je me suis si longtemps occupée, se détache si complètement de ma pensée. Dixi.
Jedna věc mě rmoutí nade všechno: ne zhroucení všech mých plánů, ale lítost, kterou ve mně ta řada nezdarů vyvolává. Ne kvůli mně samotné – nevím, jestli mi někdo porozumí –, ale proto, že mě bolí vidět, jak se na mém životě hromadí nezdary, na mém životě, který bych si přála mít jasný a šťastný, tak jako člověka bolí vidět, jak se hromadí skvrny na bílých šatech, které chtěl uchovat čisté. Při každém malém zármutku se mi sevře srdce, ne kvůli tomu zármutku sobě, ale z lítosti, protože každý zármutek je jako kapka inkoustu, která spadne do sklenice vody: nikdy nezmizí a spolu s těmi předchozími udělá z čisté vody šedou, pak černou a špinavou. Ať pak člověk přilévá vody sebevíc, špinavá usazenina na dně zůstane vždycky.
Une chose me chagrine par-dessus toutes, c’est non pas la chute de tous mes plans, mais le regret que me cause cette suite de mésaventures. Non pas pour moi, je ne sais si on me comprendra, mais parce que je suis peinée de voir s’accumuler sur ma vie des revers, sur ma vie que je voudrais claire et heureuse, comme on est peiné de voir s’accumuler des taches sur une robe blanche qu’on voulait conserver propre. A chaque petit chagrin, mon cœur se serre, non pas pour le chagrin moi, mais de pitié, car chaque chagrin est comme une goutte d’encre tombant dans un verre d’eau, il ne s’efface jamais et ajouté à ses prédécesseurs rend le verre d’eau clair, gris et noir et sale. On a beau ajouter de l’eau après, le fond crasseux reste toujours.
Srdce se mi svírá, protože je to pokaždé nenapravitelná skvrna na mém životě, v mé duši. Což člověk nepociťuje zvláštní a hluboký smutek tváří v tvář věcem nenapravitelným, ať jsou sebenepatrnější? Mé bílé šaty jsou už dávno skvrnité jako kůže jaguára, a přece jsem při každé nové skvrně smutná.
Mon cœur se serre parce que c’est chaque fois une tache irréparable sur ma vie, dans mon âme. N’est-ce pas que l’on sent une tristesse étrange et profonde en face des choses irréparables quelque insignifiantes qu’elles soient. Depuis longtemps déjà ma robe blanche est tachée comme la peau du jaguar et cependant à chaque nouvelle tache je suis triste.
Tetička se se mnou při večeři pokouší mluvit, dost hrubě ji prosím, aby na mě nemluvila, aby mě nechala na pokoji, protože v mém stavu je mým největším štěstím zůstat sama a v klidu. Řeknu jí to a je to pravda.
Ma tante essaye de me parler à dîner, je la supplie assez rudement de ne pas me parler, de me laisser tranquille, car dans mon état mon plus grand bonheur est de rester seule et tranquille. Je le lui dis et c’est la vérité.
Ve výtahu se pokusí o jakousi výčitku kvůli jmění. Ta výčitka ale neměla jiný cíl než mi dokázat, že nemá jak uspokojit mé potřeby; byla to výmluva a zároveň útěcha. Má pýcha ji však vezme vážně, a navíc chci tu ženu vyzkoušet, a tak, když vcházíme k nám, se sevřeným srdcem, se sevřenými rty, se slzami v očích a chvějícím se hlasem:
Dans l’ascenseur elle essaye une espèce de reproche pour la fortune. Mais ce reproche n’avait d’autre but que de me prouver son impuissance à satisfaire mes besoins, ce reproche était une excuse et une consolation en même temps. Mais mon orgueil le prend au sérieux, et de plus je veux sonder cette femme, en entrant chez nous le cœur serré, les lèvres serrées, les larmes aux yeux et d’une voix tremblante:
„Když z toho jmění žije dvacet pět duší, proč si nevzít svůj díl a nežít každý zvlášť?“
Si vingt-cinq âmes vivent sur cette fortune, pourquoi ne pas prendre sa fortune et vivre séparément.
Už nevím, co mi odpověděla, ale po chvíli propukla v nářky na kdovíkoho a ve vzlyky, zatímco já jsem se ve svém pokoji rozplývala v slzách. Viděla jsem v těch slzách tolik upřímnosti, lásky a zármutku, že jsem se cítila odzbrojená a ubožejší než kdy předtím, protože jsem už neměla do koho bít, měla jsem před sebou jen bytost stejně nešťastnou jako já, neboť je to poprvé od smrti její matky, co ji vidím plakat.
Je ne sais plus ce qu’elle me répondit mais au bout d’un instant elle éclata en plaintes contre on ne sait qui, en sanglots comme je fondais en larmes de mon côté dans ma chambre. Je vis tant de sincérité, d’amour et de chagrin dans ces larmes que je me sentis désarmée et plus misérable que jamais car je n’avais plus sur qui frapper, je n’avais plus qu’une créature aussi malheureuse que moi, car c’est la première fois que je la vois pleurer depuis la mort de sa mère.
Tehdy jsem k ní chtěla jít, obejmout ji a plakat s ní, poděkovat jí za důkaz, který mi právě podala, že ne všichni lidé jsou nehodni lásky, že na tomto světě jsou dobré a opravdové city. Neboť koneckonců je to jen moje tetička, která často, rozčilená mými nekonečnými nářky, vykřikuje:
Alors je voulus aller vers elle l’embrasser et pleurer avec elle, la remercier de la preuve qu’elle venait de me donner, que tous les hommes ne sont pas indignes d’amour, qu’il y a de bons et de vrais sentiments dans ce monde. Car au bout du compte elle n’est que ma tante souvent exaspérée par mes lamentations sans fin elle s’écrie:
„Proč to snáším, co je mi do toho, jsem vám cizí, jděte si ke svým!“
-Pourquoi est-ce que je supporte cela, en quoi cela me concerne-t-il, je vous suis étrangère, allez chez les vôtres !
Dnes vykřikla stejně a já jsem jí poprvé řekla to, co jsem řekla dnes večer. Jak to dopadlo, už víme. A děkuji Bohu, protože odteď jsem si jí jistá, jistá jako sama sebou, jako svou matkou, víc než svou matkou.
Aujourd’hui elle s’est écriée de la même manière et pour la première fois je lui ai dit ce que j’ai dit ce soir. On a vu comme j’ai réussi. Et je remercie Dieu, car désormais je suis sûre d’elle, sûre comme de moi-même, comme de ma mère, plus que de ma mère.
Chtěla jsem k ní jít, ale neměla jsem sílu, zůstala jsem ve svém temném pokoji, otupělá, zdrcená, oči plné slz. Ale nešklebila jsem se při pláči, slzy padaly samy od sebe, tak jako voda stéká z kašny, aniž by kamenem sebeméně pohnula. Byla jsem strnulá, divná; kdyby mi dali vypít jed, byla bych ho vypila; myslela jsem, že šílím, a toužila jsem po šílenství, aniž bych čemukoli rozuměla.
Je voulus aller vers elle, mais je n’eus pas la force, je restai dans ma chambre sombre, hébétée, abattue, des larmes pleins les yeux. Mais je ne grimaçais pas en pleurant, les larmes tombaient naturellement comme l’eau tombe de la fontaine sans imprimer le moindre mouvement à la pierre. J’étais engourdie, étrange, qu’on m’eût donné du poison à boire je l’eusse bu, je crus que je devenais folle, et je désirai la folie sans rien comprendre.
Klesla jsem na kolena; má duše se vznesla k Bohu, ale nedokázala jsem vyslovit žádnou modlitbu, pozvedla jsem oči k nebi, opřela bradu o dlaně a chvíli tak setrvala. Ale Bůh mou modlitbu zřejmě nepřijímá, protože jsem se cítila velmi ubohá, svezla jsem se na zem a sedla si jako hloupá na koberec, aniž jsem pohnula hlavou, aniž jsem pohnula a mrkala jsem jako sova nebo jako pomatená.
Je me laissai aller à genoux; mon âme s’éleva vers Dieu, mais je ne pus formuler aucune prière, je levai les yeux au ciel, j’appuyai mon menton sur les mains et je demeurai ainsi quelque temps. Mais sans doute Dieu ne reçoit pas ma prière car je me sentis très misérable et me laissai aller par terre, m’assis comme une idiote sur le tapis sans bouger la tête, sans bouger les en clignant des yeux comme un hibou ou une insensée.
Žádný lidský jazyk nedokáže můj stav vysvětlit; zdá se mi, že jsem nežila, nebo že v těch strašných chvílích žilo jen mé tělo.
Aucune langue humaine ne peut expliquer mon état, il me semble que je ne vivais pas, ou que pendant ces moments terribles mon corps seul vivait.
Nakonec jsem si došla pro svíčku a dala se do psaní.
Enfin j’allai chercher une bougie et me mis à écrire.
Bože můj, Ty, o kterém jsem pochybovala, Ty, kterého jsem obviňovala, Ty, jenž máš stokrát právo i moc mě stokrát rozdrtit nebo mě bez konce trýznit. Ty, můj Bože, jenž jediný jsi dobrý, věčný a milosrdný, smiluj se nade mnou.
Mon Dieu, Toi dont j’ai douté, Toi que j’ai accusé, Toi qui a cent fois le droit, le pouvoir de m’écraser cent fois ou de me tourmenter sans fin. Toi Mon Dieu qui es seul bon, éternel et miséricordieux, aie pitié de moi.
Odpusť mi, neodvracej se ode mne, vyslyš mě!
Pardonne-moi, ne te détourne pas de moi, entends-moi !
Bože můj, Bože můj, Bože můj, mám jen Tebe. Ochraňuj mě! Bože můj! Bože můj!
Mon Dieu, mon Dieu, mon Dieu je n’ai que Toi. Protège-moi ! Mon Dieu ! mon Dieu !
Poznámky
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Dixi.“ – ustálená formule, jíž řečník uzavírá svou řeč. ↩