Pondělí 6. září 1875

Umyvadlo na mé slzy, prosím!
Máma mi píše slova útěchy, tetička mi ten dopis předčítá, jsem nahá a připravená ke koupeli, a místo abych se vykoupala, sednu si na zem jako Krčící se Venuše a celou hodinu tiše pláču.
Nemusím říkat, co je příčinou mé věčné bolesti; plakala jsem a pláču dosud, jsem malomyslná, zdrcená, ubohá. V nic už nedoufám – ale ano, doufám: buď ve smrt, nebo ve změnu. Slzy a záchvaty zoufalství jsou den ode dne častější, takový stav nemůže trvat; přijde nějaká velká změna, nebo aspoň několik dní zapomnění.
Zemřu-li, což se mi zdá blízké a pravděpodobné, chci, aby mi udělali mramorovou sochu v třiatřicetinásobné životní velikosti a aby ji postavili doprostřed zahrady vily v Nice, až zboří domy a všechno, co na pozemku stojí. Ne doprostřed, ale ať se v hloubi zahrady navrší vyvýšenina šest metrů vysoká; ta se bude postupně svažovat až k Promenádě, kde bude zahrada v obvyklé úrovni.
Ať se u zdi do Rue de France vysadí vysoké stromy do široce rozevřeného amfiteátru, aby vytvořily jakoby velkou zelenou stěnu, a ať se má socha postaví na tu vyvýšeninu tak, aby jí zelená stěna byla pozadím; socha však musí stát tři metry od stromů. Zahrada bude osázená a pečlivě udržovaná a podle toho, na který den připadne má smrt, bude každý týden, v pondělí nebo v úterý, zkrátka v den mé smrti, v zahradě hrát nicejská městská hudba a lidé tam budou chodit jako do veřejného parku, jenže jen na pozvání, které vydají členové Středomořského klubu, aby se tam nedostaly chůvy a vojáci. Bude se tančit, budou to taneční matiné. A každý rok o výročí mého skonu bude noční slavnost a má socha bude ověnčena růžemi. To vše se bude dít na útraty mé matky nebo tetičky, které na to budou muset vyčlenit obnos, z jehož úroků se ty výdaje zaplatí, totiž z poloviny úroků, a druhá polovina by se každý rok v den výročí rozdala chudým. Takto to bude na věčné časy a já se aspoň tak zvěčním.
Budiž to pokládáno za mou svrchovanou vůli a bezpodmínečně vykonáno.
V této sklíčenosti a v této neustálé a strašné bolesti život neproklínám. Naopak, miluji ho a připadá mi dobrý. Uvěří tomu někdo? Všechno mi připadá dobré a příjemné, i slzy, i bolest. Ráda pláču, ráda si zoufám, ráda se trápím a jsem smutná. Hledím na to všechno jako na samá rozptýlení a miluji život, navzdory všemu, a chci žít. Bylo by kruté mě usmrtit, když jsem tak nenáročná. Pláču, naříkám, a přitom se mi to líbí, ne, to ne, nevím, jak to říct... Zkrátka všechno v životě se mi líbí, všechno mi připadá příjemné. A ačkoli prosím o štěstí, připadám si šťastná, že jsem ubohá; to už si tak nepřipadám já, mé tělo pláče a křičí, ale cosi ve mně, co stojí nade mnou, se ze všeho raduje.
Ne že bych dávala přednost slzám před radostí, to by bylo nesmyslné, ale místo abych ve chvílích zoufalství život proklínala, žehnám mu a říkám: Jsem nešťastná, naříkám, ale život mi připadá tak krásný, že se mi všechno zdá krásné a šťastné, a chci žít.
Ten kdosi, kdo stojí nade mnou a kdo se tak radoval z pláče, si dnes večer zřejmě někam vyšel, protože se cítím velice nešťastná, jako snad ještě nikdy.
Nuže, Bože můj, proč mě rovnou nezabít, proč prodlužovat tak bídný život! A co jsem udělala, že se ode mne odvrátil? Což jsem vždycky neuctívala Jeho jméno! Ach, Bůh je nespravedlivý ke svému ubohému tvoru. Je-li někdo všemohoucí, je to snad důvod trýznit a péct na mírném ohni?
Ach, Bože můj, odvažuji se Ti vyčítat. Můžeš mi seslat další neštěstí, ale ubožejší mě už učinit nemůžeš.
Ostatně ve své nejhlubší sklíčenosti jsem připravena na všechno!
Sotva slzy utichnou, přijde Rémy. A celou hodinu sedíme, tetička, já a on, a nic neříkáme.
Je to vážný, něžný a dobrý mladík. Ale já jsem bez sebe. Tetička na deset minut odejde a on mě prosí, abych mu svěřila svá trápení, když jsem mu přece řekla, že je můj přítel. Nic jsem mu neřekla a stočila jsem rozhovor jinam. Copak jsou má trápení z těch, která se dají vyprávět? Copak je může pochopit někdo, kdo je sám nezakusil? Kdo je nezakusil, bude se smát. Ach, kéž se tím smíchem udusí!
Jsem rozjitřená, mluvím bez ustání a pronesu jakousi řeč o žárlivosti. Proč zrovna o žárlivosti? Nemám tušení. Žárlivost a monarchie jsou má oblíbená témata.
Je na světě něco nesmyslnějšího než žárlivost? Žárlivostí se člověk jen zesměšní. Milujete ženu, ona miluje vás, jednoho krásného dne vás milovat přestane – ale je to její vina? Přestala snad milovat proto, že už milovat nechce?
Milovala snad proto, že milovat chtěla? Ne. Nuže, proč se tedy mučit a mučit ji? Proč ta zbytečná, hloupá a ubohá zuřivost? Neboť muž nebo žena, odvržení a vyměnění za jiného či jinou, jsou vždycky, ať se říká cokoli, k politování a jejich směšnost zahaluje velký tragický háv jen velmi špatně. Člověk už nemiluje téhož, miluje jiného, ale ne proto, že by to tak chtěl, [Zrušeny 4 řádky] je to nepochopitelná, bezděčná změna, kterou nepochybně způsobuje přeskupení molekul naší obrazotvornosti.
Žárlí-li kdo tak, že to už nemůže vydržet, nuže, ať zabíjí! ať zabije oba a potom sebe.
Vždycky se ptám, jestli je na světě něco ošklivějšího a směšnějšího než žárlivé scény. Když člověk žárlí neprávem, když trpí nebo pochybuje, pak má jít za tou ženou a zapřísahat ji při všem, co je jí drahé a svaté, aby ty pochybnosti rozptýlila. Pak je ovšem člověk ještě mnohem ubožejší, protože ženy jsou velké ničemnice, vždycky ochotné mučit ty, kdo se jim upřímně vydají všanc.
Po té řeči, která poprvé v mém životě věrně vystihuje, co si myslím, vyjdeme ven.
Ale všechno jako by se obracelo proti mně. Přijde-li nějaké velké neštěstí, člověk je jím zdrcen, oplakává ho a nakonec se uklidní. Ale ne, mě to trápí jinak. Při každém kroku se mi země propadá pod nohou.
Nábytek zhacen, cesta do Ruska zhacena, cesta do Anglie zhacena, kůň zhacen, koně a kočáry zhaceny, všechny šaty, které jsem si teď objednala, zhaceny, zkaženy.
Cesta do Florencie se už už hatí; jestli se nezhatí, bude to zázrak.
Všechno, všechno, všechno! A zapomněla jsem připočítat Audiffreta, ale jsem tak nešťastná, že nemám na takové malichernosti ani pomyšlení.
A k dovršení všeho neštěstí není čím zaplatit objednávky; tetička nevěděla, že jsem v Paříži, a nic s sebou nepřivezla, peníze na ni čekají v Nice.
Všechno se mi hatí. Rok co rok jsem vlekla své ubohé naděje, rok co rok mě držely nad vodou marnými sliby. Už čtyři roky řvu, už čtyři roky prosím, už čtyři roky mi slibují. A nic, nic, nic!
Zkáza, potupa, bída, hanba! Osamění. Ach, to je nejstrašnější, pohrdání a osamění! Tak mi přece rozumějte, to není rozmazlené dítě, které vyvádí kvůli koni nebo kočáru, to je trpící duše, ubohé srdce, tvor, kterého Bůh odstrkuje nohou. Který má života dost dřív, než vůbec začal žít. Ach ne, ne, lžu, zármutku mám dost, ale život chci!
Který se právě narodil a nenávidí lidské pokolení. V srdci, kde by měla být jen důvěra, vlídnost a dobrota, je jen nedůvěra, vztek, nenávist, zoufalství.
Ještě jsem nikomu neublížila, a už mě pomlouvali, uráželi, ponižovali! Jak mohu milovat lidi! Nenávidím je! Ale Bůh nenávist nedovoluje. Ale Bůh mě opouští. Ale Bůh mě zkouší. Nuže, zkouší-li mě, musí zkoušce učinit přítrž; vidí, jak to nesu, vidí, že svou bolest neskrývám pod zbabělým pokrytectvím jako ten lotr Job, který se před naším Pánem nakrucoval, až Ho napálil.
Léta utíkají a nic se nehýbe. Věděla jsem, že můj život bude buď zářivý jako hvězda, nebo krátký a bídný. Vidím, který z těch dvou to je. Bůh mě nejohavnějšími cestami vede do hrobu. V tom případě prosím, a je-li třeba, nařizuji, aby byla vykonána má poslední vůle týkající se mé sochy. Je to má jediná vůle.
Každou chvíli připravená rozplakat se, ale navenek klidná jedu do Bouloňského lesíka! Ještě jednou budu mluvit o Audiffretovi, o bývalém Giroflovi, a bude to nejspíš naposledy, co o něm mluvím tak, jak jsem o něm mluvila až dosud. Na takové bídné maličkosti nemám hlavu, ale raději to vyřídím hned, když se k tomu naskytla příležitost.
Vidíme ho, jak v Lesíku poskakuje. Je to velmi podivný pán: celé dva měsíce se od nás nehnul, byl v našem domě velice dobře přijímán, a teď sotva pozdraví a návštěvu nám neudělal. Opravdu nikdy nepochopím lidi, kteří se s vámi seznámí, docházejí k vám, jsou samá laskavost, a pak se od vás jednoho krásného rána odvrátí. Zrovna jako se to dělá s kramáři: přijdete, koupíte a bez starostí odejdete.
Rázem přestává být Giroflou, tím zajímavým mladíkem, pozérem, který se předvádí a dělá povýšeného, ale nepřekročí meze slušnosti, a stává se prostě panem d’Audiffretem, pánem, jakých je mnoho, který se chová nezdvořile, či spíše který se k nám chová tak, jak se k nám chovalo tolik jiných.
Jakmile ho vidím takhle, už se mě nijak nedotýká, v jediném okamžiku je ode mne na sto mil, nehnu pro něj ani prstem a je mi stejně lhostejný a stejně nenáviděný jako ostatní, jako všichni.
Jak jsem šťastná, že nikoho nemiluji. Byly ovšem chvíle, kdy jsem se ptala, jestli toho člověka nemiluji. Ach, ale byly to jen chvíle, vteřiny, když jsem byla podrážděná, když jsem pro svůj vztek potřebovala nějakou příčinu. Je to ode mne podivné, mluvit tady o těch chvílích nemožných pochybností. Mluvím o nich, abych se z té nemožnosti radovala. Divím se, že se muž, kterým jsem se tak dlouho zabývala, během jediné minuty tak úplně odpoutá od mých myšlenek. Řekla jsem.
Jedna věc mě rmoutí nade všechno: ne zhroucení všech mých plánů, ale lítost, kterou ve mně ta řada nezdarů vyvolává. Ne kvůli mně samotné – nevím, jestli mi někdo porozumí –, ale proto, že mě bolí vidět, jak se na mém životě hromadí nezdary, na mém životě, který bych si přála mít jasný a šťastný, tak jako člověka bolí vidět, jak se hromadí skvrny na bílých šatech, které chtěl uchovat čisté. Při každém malém zármutku se mi sevře srdce, ne kvůli tomu zármutku sobě, ale z lítosti, protože každý zármutek je jako kapka inkoustu, která spadne do sklenice vody: nikdy nezmizí a spolu s těmi předchozími udělá z čisté vody šedou, pak černou a špinavou. Ať pak člověk přilévá vody sebevíc, špinavá usazenina na dně zůstane vždycky.
Srdce se mi svírá, protože je to pokaždé nenapravitelná skvrna na mém životě, v mé duši. Což člověk nepociťuje zvláštní a hluboký smutek tváří v tvář věcem nenapravitelným, ať jsou sebenepatrnější? Mé bílé šaty jsou už dávno skvrnité jako kůže jaguára, a přece jsem při každé nové skvrně smutná.
Tetička se se mnou při večeři pokouší mluvit, dost hrubě ji prosím, aby na mě nemluvila, aby mě nechala na pokoji, protože v mém stavu je mým největším štěstím zůstat sama a v klidu. Řeknu jí to a je to pravda.
Ve výtahu se pokusí o jakousi výčitku kvůli jmění. Ta výčitka ale neměla jiný cíl než mi dokázat, že nemá jak uspokojit mé potřeby; byla to výmluva a zároveň útěcha. Má pýcha ji však vezme vážně, a navíc chci tu ženu vyzkoušet, a tak, když vcházíme k nám, se sevřeným srdcem, se sevřenými rty, se slzami v očích a chvějícím se hlasem:
„Když z toho jmění žije dvacet pět duší, proč si nevzít svůj díl a nežít každý zvlášť?“
Už nevím, co mi odpověděla, ale po chvíli propukla v nářky na kdovíkoho a ve vzlyky, zatímco já jsem se ve svém pokoji rozplývala v slzách. Viděla jsem v těch slzách tolik upřímnosti, lásky a zármutku, že jsem se cítila odzbrojená a ubožejší než kdy předtím, protože jsem už neměla do koho bít, měla jsem před sebou jen bytost stejně nešťastnou jako já, neboť je to poprvé od smrti její matky, co ji vidím plakat.
Tehdy jsem k ní chtěla jít, obejmout ji a plakat s ní, poděkovat jí za důkaz, který mi právě podala, že ne všichni lidé jsou nehodni lásky, že na tomto světě jsou dobré a opravdové city. Neboť koneckonců je to jen moje tetička, která často, rozčilená mými nekonečnými nářky, vykřikuje:
„Proč to snáším, co je mi do toho, jsem vám cizí, jděte si ke svým!“
Dnes vykřikla stejně a já jsem jí poprvé řekla to, co jsem řekla dnes večer. Jak to dopadlo, už víme. A děkuji Bohu, protože odteď jsem si jí jistá, jistá jako sama sebou, jako svou matkou, víc než svou matkou.
Chtěla jsem k ní jít, ale neměla jsem sílu, zůstala jsem ve svém temném pokoji, otupělá, zdrcená, oči plné slz. Ale nešklebila jsem se při pláči, slzy padaly samy od sebe, tak jako voda stéká z kašny, aniž by kamenem sebeméně pohnula. Byla jsem strnulá, divná; kdyby mi dali vypít jed, byla bych ho vypila; myslela jsem, že šílím, a toužila jsem po šílenství, aniž bych čemukoli rozuměla.
Klesla jsem na kolena; má duše se vznesla k Bohu, ale nedokázala jsem vyslovit žádnou modlitbu, pozvedla jsem oči k nebi, opřela bradu o dlaně a chvíli tak setrvala. Ale Bůh mou modlitbu zřejmě nepřijímá, protože jsem se cítila velmi ubohá, svezla jsem se na zem a sedla si jako hloupá na koberec, aniž jsem pohnula hlavou, aniž jsem pohnula a mrkala jsem jako sova nebo jako pomatená.
Žádný lidský jazyk nedokáže můj stav vysvětlit; zdá se mi, že jsem nežila, nebo že v těch strašných chvílích žilo jen mé tělo.
Nakonec jsem si došla pro svíčku a dala se do psaní.
Bože můj, Ty, o kterém jsem pochybovala, Ty, kterého jsem obviňovala, Ty, jenž máš stokrát právo i moc mě stokrát rozdrtit nebo mě bez konce trýznit. Ty, můj Bože, jenž jediný jsi dobrý, věčný a milosrdný, smiluj se nade mnou.
Odpusť mi, neodvracej se ode mne, vyslyš mě!
Bože můj, Bože můj, Bože můj, mám jen Tebe. Ochraňuj mě! Bože můj! Bože můj!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „Dixi.“ – ustálená formule, jíž řečník uzavírá svou řeč. ↩