Úterý 7. září 1875

Jaká situace, Pane Bože, jaká situace! Musíme odjet, zastavit se v Marseille a tam dát mé diamanty do zástavy. Čekat tady na peníze nejde, zmeškaly bychom florentské slavnosti.
Na světě není nic strašnějšího než nemít peníze. Ach, kdo to zakusil, ten mi rozumí. To je vrchol ponížení lidského rozumu, člověk klesne na úroveň stolu, polena, kamene. Je spoutaný, ubohý, k politování. Ach, u sta hromů hromských!
Když jsem tohle napsala, přečtu to tetičce a:
„Vidíte, madam, co píšu a nakolik se to týká… pana Audiffreta,“ řeknu jí lhostejným tónem a schválně toho pána připravím o šlechtické „d’“.
Říkám to tetičce, protože od divadla, či spíš od kavárny, kde toho proslulého mladíka viděla, mi pořád opakuje, že jsem dotčená a vzteklá kvůli Giroflovi. Všimněte si, že to jméno mu nedávám já.
Vracíme se z divadla Gymnase, dávali „Frou-Frou“, komedii, která má své vady, ale je dobře hraná a má velmi krásné scény, ačkoli celek neobdivuji tak jako u Le Sphinx. „Frou-Frou“, rozmazlený miláček celé rodiny, se vdá za de Lertorise. Toho pána miluje Louise, sestra jeho ženy. Jednoho krásného dne napadne Gilbertu, jeho ženu, vzít si sestru k sobě. Za dva měsíce si ta sestra, aniž by měla sebemenší zlý úmysl, získá lásku svého synovce, sedmiletého dítěte, i svého švagra – ne hříšně, chraň Bůh, abych něco takového tvrdila. Nuže, de Valréas, mladý muž, který se kdysi ucházel o její ruku, o ruku Gilberty, ji miluje dodnes, a v té době tak vášnivě, že se jí doopravdy vyzná; ona mu přikáže odjet, třebaže ho miluje, ale po scéně se sestrou, rozlícená, uražená, žárlivá, s ním odjede. Ve čtvrtém jednání jsou v Benátkách, Gilberta a její „dobrý přítel“, jak říkají Nicejci; objeví se manžel, bije se s milencem, zabije ho a po tomto krásném činu klidně odjede domů. V posledním jednání k němu přichází umírající žena, po roce opatrování chudých, obětí a hromady podobných věcí, a ten ničema manžel jí na smrtelné posteli odpustí. A ona si přeje, aby si vzal její sestru, což ten bídník jistě neopomene, o tom nepochybuji. Chápu to jinak než vy: ta žena neumírá výčitkami svědomí, umírá proto, že jí zabili milence. Jenom mi připadá, že povahy manžela a sestry jsou vykresleny velmi špatně. Louise je ctnostná, ale zcela nevinně ty krásné věci způsobila, a manžel k ní přilne, třebaže Frou-Frou miluje. Ubohá Frou-Frou! Jsi pěkně hloupá, má drahá. Když jsi viděla, jak s tebou ten tvůj lotr manžel zachází jako s dítětem nebo jako s milenkou, jak jsi sama říkala, měla ses pomstít, ostatně já bych byla spokojená, tvůj manžel s tebou zacházel rozkošně. Ale ty jsi žárlila na sestru, tvoje sestra pečovala o tvého syna, řídila domácnost, tvůj manžel se na ni obracel ve všech vážných věcech, byla jsi dotčená, ty hloupoučká. Ale nakonec, když už jsi žárlila, a hlavně když jsi milovala Valréase, nuže, měla sis ho vzít k sobě, potajmu, a ne tropit ten nesmyslný skandál a utíkat do Benátek!
Já bych to udělala takhle.
Herec, který hrál de Valréase, byl ošklivý, ale připomínal d’Audiffreta, zvlášť přízvukem.
Chodit do divadla je nebezpečné: komedie probouzí spoustu myšlenek, nutí člověka myslet úplně jinak než předtím, vnuká romantické představy.
Z mého rozboru to není vidět, ale hned to bude vidět. Jedním slovem, mám zmatek v hlavě, mám chuť, mám chuť někoho milovat, myslím si, že jsem Gilberta, zkrátka se dá uhodnout, co chci co nejšetrněji říct. Jsem strašně dotčená svou porážkou, vzpomínám si na všechno od začátku, na letošní zimu, a hlavně na letošní jaro. Jsem podrážděná a zarmoucená, ne, spíš rozzlobená, zuřivá. S chutí bych ho zbila holí, pěstmi (a hle, už ani nevím, jak se to slovo píše) do obličeje, chtěla bych ho polít studenou vodou, poslat ho válet se do bláta, spoutat ho, znovu ho zbít a pak ho hodit do jámy plné bahna.
Tak se člověk mstí! Ach, nikdy jsem nebyla tak dotčená, tak ponížená. Já, která jsem myslela na milosrdenství, na shovívavost, já jsem ponížená, přezíraná! To slovo je tvrdé. Ale u všech čertů! Je to pravda. To mám za to, že jsem se pokládala za božstvo, kterému stačí pokynout, stačí si něco přát, a už je uposlechnuto.
A tetička, když to odporné stvoření spatřila sedět v kavárně na bulváru, začne říkat věci, které se dotýkají mé ješitnosti. Přestala jsem na toho člověka myslet jako na osobní záležitost a myslela jsem na něj jako na záležitost podobnou té s Howardovými. V jediném okamžiku přestal být Giroflou, ne v jediném okamžiku, ale pozvolna od odjezdu z Nice, stal se z něj pán, který nás nechával na holičkách, nás, všimněte si, ne mne. Už jsem na něj nemyslela jako na muže, který mnou pohrdl, ale jako na pána, který se s námi pomalu přestával znát, který se odvracel jako tolik jiných. A byla to taková útěcha, ba i radost. Ale hle, někdo ve mně probouzí jiné myšlenky, dotýká se citlivé ženské struny, ženské ješitnosti. U žádné jiné není tak vyvinutá jako u mne. Ve všem jsem ctižádostivá a Ať neřest, či ctnost, mé srdce bez břemene se rádo dá zdolat.
Verše jsem sem nevhodně vložila, ale co na tom, smysl sedí.
Uznejte se mnou, že má role je velmi ubohá. Přezíraná, já! A kým? Mužem, kterého nemiluji, o kterého nestojím, kterého jsem chtěla na krácení chvíle, o kterém jsem si myslela, že ho mám, kterého jsem pokládala za něco, co mi náleží.
Ach, vždyť to zvíře budilo tak krásné naděje!
Ach, ty kanálie trojnásobná! Ach, kdybych tě tak mohla chytit, s radostí bych tě nechala chcípnout, pekla bych tě na mírném ohni!
Řekla jsem tetičce všechno, co si myslím o panu d’Audiffretovi, dokonce jsem řekla skoro všechno, co si myslím o Giroflovi. Ona o něm tvrdošíjně mluví jako o Giroflovi, a kvůli ní píšu všechny ty krásné věci.
Řekla jsem všechno, já vždycky říkám všechno, až na několik důvěrných úvah, které vlastně neznamenají nic jiného než to, co říkám nahlas, ale které se kvůli své formě neříkají snadno.
Ach, jsem k nevydržení, beru si tenhle deník, abych do něj zapsala, co cítím, a než to napíšu, to, co cítím, se změní a myslím úplně jinak. A takových změn je dvacet za den. Nikdy nevím, co si myslím a co píšu.
Vzpomínám si na dobu, kdy se mi dvořil, protože on se mi dvořil, ta trojnásobná obluda, ta kanálie!
Vypadám jako ty divadelní postavy, kterým přijdou něco oznámit: spletou si smysl, rozzáří se, nasadí vítězný výraz, a ve chvíli, kdy se chystají projevit velkorysost, se věc najednou vysvětlí a oni zůstanou jako opaření; zklamání se jim vepíše do tváře dřív, než z ní docela zmizí spokojený výraz, a z toho vzniká ten nejsměšnější a nejžalostnější výraz na světě.
Hlavně kvůli těm, kdo jsou kolem mne! Jsem ochotná snést ponížení, ale ne přede všemi. Vždyť ten výraz, který jsem se pokusila popsat, není jen můj, ale celé rodiny. Ach, jak je to ošklivé! Mám chuť psát, psala bych celou noc, ale došel mi papír, i svíčka.
Chci toho tolik dělat; vidím tanečnici, jak krásně tančí, a chci být tanečnicí; vidím dobrou herečku a chci se jí stát – ach, to hlavně, jsem si jistá, že dramatické role budu hrát obdivuhodně. Jednoho dne budu hrát, aspoň jako ochotnice.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „bigre de bigre !“ ↩
Pozn. překl.: Hra Octava Feuilleta (1874) bez zavedeného českého názvu; česky „Sfinga“. Marie píše „Le Sphynx“. ↩
Pozn. překl.: Mariin novotvar: soignage [sic] (místo soins). ↩