❦
Neděle 5. září 1875
Byly jsme v kostele a ke svému nesmírnému překvapení jsme tam potkaly Pârise.Dimanche 5 septembre 1875
Byla tam Kechková; ta dívka je jistě krásná, ale její chystaný sňatek s knížetem Milanem Srbským jí dodal způsobů divadelní královny. Je to náramně velkolepé, ale skutečné královny a princezny se chovají prostěji a vznešeněji.
Kechko était là, cette fille est belle sans doute, mais son futur mariage avec le prince Milan de Serbie lui a donné des airs de reine de théâtre. C’est très magnifique, mais les reines et princesses véritables se tiennent plus simplement et plus noblement.
Poznámka editorů
[Zrušeny 2 řádky]
[Deux lignes cancellées]
Věčná historie: nemáme peníze.
L’éternelle histoire, nous n’avons pas d’argent.
Yourkoff, s nímž tetička počítala, teď nemůže půjčit. Ach, to jsme tedy pěkně dopadly, to vám povím!
Yourkoff, sur lequel comptait ma tante, ne peut pas prêter en ce moment. Ah ! nous sommes bien arrangées, allez !
Samo sebou se rozumí, že já i tetička čekáme na Giroflu – rozumějme si, čekáme na něj v duchu a jedna před druhou tajně. Nepřichází; naprosto nenuceně pošlu pro naši viktorii a jedeme do Bouloňského lesíka (tmavý kostým, ujde to).
Il va sans dire que moi et ma tante attendons Girofla, entendons-nous, nous l’attendons mentalement et en cachette l’une de l’autre. Il ne vient pas, sans aucune affectation j’envoie chercher notre victoria et nous allons au Bois (costume sombre, pas mal).
Je neděle a je tam taková tlačenice, až to děsí; do Lesíka vjíždíme o půl šesté a pomalu se lůza rozchází a zůstávají jen kočáry s livrejovaným služebnictvem, což ještě neznamená společnost, však já vím, jak to myslím.
C’est dimanche et il y a une telle foule que c’est effrayant, nous entrons au Bois à cinq heures et demie et peu à peu la canaille s’en va et il ne reste que des voitures à livrées, cela ne veut pas dire du monde, je m’entends.
Po dvou okruzích znovu upadáme do své otupělosti, protože ten, kdo nám teď probouzí smysly jako ti muži s hůlkami na Gulliverově létajícím ostrově1, ten, pravím, chybí. Zato tu máme celý španělský roj, Gonzalesovy, Durandovy atd.
Après deux tours nous retombons dans notre engourdissement car celui qui pour le moment réveille nos sens comme ces hommes avec des baguettes dans l’île flottante de Gulliver, celui, dis-je, est absent. Mais en revanche nous avons tout l’essaim espagnol, les Gonzalès, les Durand etc.
Na okamžik se mi zdálo, že jsem v Nice.
Un instant il m’a semblé être à Nice.
Po večeři se nesvlékám, jen si sundám živůtek, abych se zdála už svlečená a bezstarostná, a zároveň abych mohla být v mžiku připravená, kdyby ten slavný ničema ráčil přijít.
Après dîner je ne me déshabille pas, mais seulement ôte le corsage pour paraître déshabillée et insouciante et en même temps pour pouvoir être prête en un instant dans le cas où l’illustre faquin daignerait venir.
To všechno jsou hlouposti; jsem smutná, je září, Nice je v září tak krásná, vzpomínám na loňský rok, na své ranní procházky se psy po Promenade des Anglais. To nebe tak čisté, to moře tak klidné a stříbřité.
Tout cela sont des bêtises, je suis triste, c’est septembre, Nice est si belle en septembre, je me souviens de l’année dernière, mes promenades matinales avec mes chiens sur la Promenade des Anglais. Ce ciel si pur, cette mer si calme et si argentée.
Nejsou to ani dva měsíce, a mně se zdá, že jsem Nice neviděla celý rok.
Il n’y a pas deux mois et il me semble un an que je n’ai pas vu Nice.
Tady není ráno ani večer: ráno se zametá, večer mě dráždí ty nesčetné lucerny. Ztrácím se tu, nedokážu rozeznat východ od západu.
Ici il n’y a ni matin ni soir, le matin on balaie, le soir ces innombrables lanternes m’agacent. Je me perds ici, je ne sais distinguer le levant du couchant.
Kdežto tam je tak dobře; člověk je jako v hnízdě, obklopený horami ani příliš vysokými, ani příliš holými, ze tří stran chráněný jako půvabným a pohodlným pláštěm od Laferrièrové, a před sebou má nesmírné okno, nekonečný obzor, stále stejný a stále nový.
Tandis que là on est si bien; on est comme dans un nid, entouré par ces montagnes ni trop hautes ni trop arides, on est de trois côtés protégé comme par un manteau de Laferrière gracieux et commode, et devant soi on a une fenêtre immense, un horizon infini, toujours le même et toujours nouveau.
Ach, miluji Nice, což je něco nad Nice? Nice je má vlast, v Nice jsem vyrostla, Nice mi dala zdraví a svěží barvu tváří.
Oh ! j’aime Nice, il n’y a que Nice ? Nice c’est ma patrie, Nice m’a fait grandir, Nice m’a donné la santé, les fraîches couleurs.
Je to tak krásné! Člověk vstává s rozedněním a vidí, jak tam vlevo vychází slunce za horami, které se ostře rýsují proti stříbřitě modré obloze, tak mlžné a jemné, až se člověk radostí zalyká. Kolem dvanácté [hodiny] je přímo proti mně, je teplo, ale vzduch není horký, vane ten nesrovnatelný vánek, který vždycky osvěží; všechno jako by spalo, na Promenádě není ani živáčka, kromě dvou tří starých Nicejců, kteří spí na lavičkách. Tehdy vycházím, sama, a tehdy dýchám, obdivuji, zalykám se.
C’est si beau ! On se lève avec le jour et on voit paraître le soleil là-bas à gauche derrière les montagnes qui se détachent en vigueur sur le ciel bleu argent et si vaporeux et doux qu’on étouffe de joie. Vers douze [heures] il est en face de moi, il fait chaud, mais l’air n’est pas chaud, il y a cette incomparable brise qui raffraîchit toujours; tout semble endormi, il n’y a pas une âme sur la Promenade, sauf deux ou trois vieux Niçois endormis sur des banquettes. Alors je sors, seule alors je respire, j’admire, je suffoque.
Odpoledne je smutné, nemám-li nějakého Giroflu.
L’après-midi est triste si je n’ai pas un Girofla quelconque.
Večer zase nebe, moře, hory. Ale večer je všechno černé do temně modra, a když měsíc ozáří tu nesmírnou stříbrnou cestu na moři, které vypadá jako ryba s diamantovými šupinami, a já sedím u okna se zrcadlem před sebou a dvěma svíčkami, klidná, sama, nežádám si nic, jsem šťastná a klaním se Bohu až k zemi!
Le soir encore le ciel, la mer, les montagnes. Mais le soir c’est tout noir en gros bleu, et quand la lune éclaire le chemin immense d’argent dans la mer qui semble être un poisson aux écailles de diamants et que je suis à ma fenêtre avec une glace devant et deux bougies, tranquille, seule, je ne demande rien, je suis heureuse et je me prosterne devant Dieu !
Ach ne, nikdo nepochopí, co já chci říct, nepochopí to, protože to nezažil; ne, o to nejde – jde o to, že jsem zoufalá pokaždé, když se snažím, aby druzí pochopili, co cítím! Je to jako v nočních můrách, když člověk nemá sílu vykřiknout!
Oh ! non, on ne comprendra pas ce que je veux dire, on ne comprendra pas parce qu’on n’a pas éprouvé, non ce n’est pas cela, c’est que je suis désespérée toutes les fois que je veux faire comprendre ce que je sens ! C’est comme dans un cauchemar quand on n’a pas la force de crier !
Ostatně žádné psaní nikdy nedá sebemenší představu o skutečném životě. Jak vysvětlit tu svěžest, tu vůni vzpomínek? Člověk může vymýšlet, může tvořit, ale okopírovat nedokáže. Ať při psaní cítí sebevíc, vyjdou z toho jen všední slova: les, hory, nebe, měsíc. Všichni říkají totéž. A ostatně proč to všechno? Co je do toho druhým? Druzí to nikdy nepochopí, protože to nejsou oni, ale já, jen já tomu rozumím, já si to pamatuji. A pak, lidé nestojí za tu námahu, kterou by člověk vynaložil, aby jim to všechno vysvětlil. Každý cítí jako já – pro sebe. Chtěla bych se dočkat, aby druzí cítili za mne tak jako já. To je nemožné, museli by být mnou.
D’ailleurs jamais aucun écrit ne donnera la moindre idée de la vie réelle. Comment expliquer cette fraîcheur, ce parfum de souvenirs ? On peut inventer, on peut créer, mais on ne peut pas copier. On a beau sentir en écrivant il n’en résulte que des mots communs, bois, montagnes, ciel, lune. Tout le monde dit la même chose. Et d’ailleurs pourquoi tout cela ? Qu’importe aux autres ? Les autres ne comprendront jamais, puisque ce ne sont pas eux, mais moi, moi seule je comprends, je me souviens. Et puis les hommes ne valent pas la peine qu’on prendrait pour leur faire comprendre tout cela. Chacun sent comme moi pour soi. Je voudrais arriver à voir les autres sentir pour moi comme moi. C’est impossible, il leur faudrait être moi.
Dcerko, dcerko, nech to být. Ztrácíš se v jemnůstkách, zblázníš se, budeš-li se do toho zakusovat jako kdysi do toho svého jádra věci. Je tolik duchaplných lidí. Nuže ne! Chtěla bych říct, že je na nich, aby to rozpletli – nuže ne! Tvořit umějí, ale rozplétat ne, ne, stotisíckrát ne.
Ma fille, ma fille, laisse cela tranquille. Tu te perds dans les subtilités, tu deviendras folle si tu t’acharnes après cela comme jadis après ton fond. Il y a tant de gens d’esprit. Eh bien non ! je voudrais dire que c’était à eux de démêler, eh bien non ! Ils savent créer mais démêler non, non, cent mille fois non.
Ze všeho toho je jasné jen to, že se mi stýská po domově, po Nice.
Dans tout cela ce qu’il y a de clair c’est que j’ai le mal du pays, de Nice.
Kdyby náhodou někdo četl tento deník, vysmíval by se mi? Nepochybně ano. A přece neprávem: najdou-li se v něm směšnosti nebo hlouposti, je to proto, že jsem své myšlenky nijak nepřestrojovala, že jsem nijak neuhlazovala, co jsem chtěla říct. Psala jsem tak, jak jsem myslela. A kdyby to ostatní dělali jako já, bylo by možná u nich víc k vypískání než u mne.
Si par hasard on lisait ce journal, se moquerait-on ? Sans doute, oui. Et pourtant on aurait tort, s’il s’y trouve des ridicules ou des bêtises c’est que je n’ai employé aucun déguisement de pensée, je n’ai aucunement façonné ce que je voulais dire. J’ai dit comme je pensais. Et si les autres faisaient comme moi il y aurait peut-être plus à siffler chez eux que chez moi.
Poznámky
Pozn. překl.: Narážka na Laputu, létající ostrov ze Swiftových Gulliverových cest, kde sluhové probouzejí své zadumané pány z přemítání údery nafouknutým měchýřem upevněným na hůlce. ↩