Neděle 5. září 1875

Byly jsme v kostele a ke svému nesmírnému překvapení jsme tam potkaly Pârise.
Byla tam Kechková; ta dívka je jistě krásná, ale její chystaný sňatek s knížetem Milanem Srbským jí dodal způsobů divadelní královny. Je to náramně velkolepé, ale skutečné královny a princezny se chovají prostěji a vznešeněji.
Poznámka editorů
[Zrušeny 2 řádky]
Věčná historie: nemáme peníze.
Yourkoff, s nímž tetička počítala, teď nemůže půjčit. Ach, to jsme tedy pěkně dopadly, to vám povím!
Samo sebou se rozumí, že já i tetička čekáme na Giroflu – rozumějme si, čekáme na něj v duchu a jedna před druhou tajně. Nepřichází; naprosto nenuceně pošlu pro naši viktorii a jedeme do Bouloňského lesíka (tmavý kostým, ujde to).
Je neděle a je tam taková tlačenice, až to děsí; do Lesíka vjíždíme o půl šesté a pomalu se lůza rozchází a zůstávají jen kočáry s livrejovaným služebnictvem, což ještě neznamená společnost, však já vím, jak to myslím.
Po dvou okruzích znovu upadáme do své otupělosti, protože ten, kdo nám teď probouzí smysly jako ti muži s hůlkami na Gulliverově létajícím ostrově, ten, pravím, chybí. Zato tu máme celý španělský roj, Gonzalesovy, Durandovy atd.
Na okamžik se mi zdálo, že jsem v Nice.
Po večeři se nesvlékám, jen si sundám živůtek, abych se zdála už svlečená a bezstarostná, a zároveň abych mohla být v mžiku připravená, kdyby ten slavný ničema ráčil přijít.
To všechno jsou hlouposti; jsem smutná, je září, Nice je v září tak krásná, vzpomínám na loňský rok, na své ranní procházky se psy po Promenade des Anglais. To nebe tak čisté, to moře tak klidné a stříbřité.
Nejsou to ani dva měsíce, a mně se zdá, že jsem Nice neviděla celý rok.
Tady není ráno ani večer: ráno se zametá, večer mě dráždí ty nesčetné lucerny. Ztrácím se tu, nedokážu rozeznat východ od západu.
Kdežto tam je tak dobře; člověk je jako v hnízdě, obklopený horami ani příliš vysokými, ani příliš holými, ze tří stran chráněný jako půvabným a pohodlným pláštěm od Laferrièrové, a před sebou má nesmírné okno, nekonečný obzor, stále stejný a stále nový.
Ach, miluji Nice, což je něco nad Nice? Nice je má vlast, v Nice jsem vyrostla, Nice mi dala zdraví a svěží barvu tváří.
Je to tak krásné! Člověk vstává s rozedněním a vidí, jak tam vlevo vychází slunce za horami, které se ostře rýsují proti stříbřitě modré obloze, tak mlžné a jemné, až se člověk radostí zalyká. Kolem dvanácté [hodiny] je přímo proti mně, je teplo, ale vzduch není horký, vane ten nesrovnatelný vánek, který vždycky osvěží; všechno jako by spalo, na Promenádě není ani živáčka, kromě dvou tří starých Nicejců, kteří spí na lavičkách. Tehdy vycházím, sama, a tehdy dýchám, obdivuji, zalykám se.
Odpoledne je smutné, nemám-li nějakého Giroflu.
Večer zase nebe, moře, hory. Ale večer je všechno černé do temně modra, a když měsíc ozáří tu nesmírnou stříbrnou cestu na moři, které vypadá jako ryba s diamantovými šupinami, a já sedím u okna se zrcadlem před sebou a dvěma svíčkami, klidná, sama, nežádám si nic, jsem šťastná a klaním se Bohu až k zemi!
Ach ne, nikdo nepochopí, co já chci říct, nepochopí to, protože to nezažil; ne, o to nejde – jde o to, že jsem zoufalá pokaždé, když se snažím, aby druzí pochopili, co cítím! Je to jako v nočních můrách, když člověk nemá sílu vykřiknout!
Ostatně žádné psaní nikdy nedá sebemenší představu o skutečném životě. Jak vysvětlit tu svěžest, tu vůni vzpomínek? Člověk může vymýšlet, může tvořit, ale okopírovat nedokáže. Ať při psaní cítí sebevíc, vyjdou z toho jen všední slova: les, hory, nebe, měsíc. Všichni říkají totéž. A ostatně proč to všechno? Co je do toho druhým? Druzí to nikdy nepochopí, protože to nejsou oni, ale já, jen já tomu rozumím, já si to pamatuji. A pak, lidé nestojí za tu námahu, kterou by člověk vynaložil, aby jim to všechno vysvětlil. Každý cítí jako já – pro sebe. Chtěla bych se dočkat, aby druzí cítili za mne tak jako já. To je nemožné, museli by být mnou.
Dcerko, dcerko, nech to být. Ztrácíš se v jemnůstkách, zblázníš se, budeš-li se do toho zakusovat jako kdysi do toho svého jádra věci. Je tolik duchaplných lidí. Nuže ne! Chtěla bych říct, že je na nich, aby to rozpletli – nuže ne! Tvořit umějí, ale rozplétat ne, ne, stotisíckrát ne.
Ze všeho toho je jasné jen to, že se mi stýská po domově, po Nice.
Kdyby náhodou někdo četl tento deník, vysmíval by se mi? Nepochybně ano. A přece neprávem: najdou-li se v něm směšnosti nebo hlouposti, je to proto, že jsem své myšlenky nijak nepřestrojovala, že jsem nijak neuhlazovala, co jsem chtěla říct. Psala jsem tak, jak jsem myslela. A kdyby to ostatní dělali jako já, bylo by možná u nich víc k vypískání než u mne.

Poznámky

Pozn. překl.: Narážka na Laputu, létající ostrov ze Swiftových Gulliverových cest, kde sluhové probouzejí své zadumané pány z přemítání údery nafouknutým měchýřem upevněným na hůlce. ↩