Sobota 4. září 1875

To je ale dobrodružství!
Když odcházím od oběda, osloví mě jeden Američan, dost starý, který na mě zírá od prvního dne. Zprvu jsem nevěděla, co chce, a odpovídala jsem mu zdvořile, ale najednou vidím, že se se mnou chce prostě seznámit. Ten nestyda žádá o dovolení nás navštívit.
Říkám mu, že mu ho dát nemohu, protože nemám tu čest ho znát; nato mě žádá o jméno někoho, kdo mě zná a kdo by ho mohl představit; odpovídám, že nikoho neznám. Tu prohlásí, že je v hotelu přece dobře znám, a já mu povídám, že je mi to velice líto, ale že nemohu.
Ten rozhovor probíhá anglicky, tetička stojí vedle mě a nerozumí ničemu, nebo jen málo. Takové nezpůsobnosti je schopen jen Američan. Jdu nahoru k sobě a celá hořím hněvem.
A to není všechno: chvíli před tím podivným rozhovorem jsem stála na balkóně čítárny a čekala na tetičku, když jsem za sebou uslyšela celý sbor obdivu k mé osobě, k mé postavě. Ten sbor vycházel od skupinky pánů, kteří seděli za mnou. Je pravda, že v šatech z šedého batistu, docela jednoduchých, mám postavu božskou – božská, to je to pravé slovo –, a mé kaštanové vlasy se zlatým nádechem jsou učesané prostě, stočené nevím jak, ale spletené prameny mi splývají až doprostřed zad.
A to není všechno: kromě těch lidí jsou tu Brazilci, kteří se na mě dívají a chodí za mnou.
A to není všechno: je tu okouzlující mladý plavovlasý Angličan, který jako by vzdychal; a to není všechno: je tu jeden ohavný plavovlásek, myslím, že Rus, který mě pronásleduje. A to není všechno… Ach ano! Tentokrát myslím, že už je to všechno. Je tu sice ještě dost jiných bláznů, ale nedám si tu práci o nich mluvit. Dívá se tu na mě tolik lidí, že je ani nelze rozlišit jednoho po druhém.
Dokonce i ženy se na mě dívají a obdivují mé toalety, udivující svou prostotou a překvapivou elegancí.
Dokonce i Vigier, ten starý hlupák, upírá oči na mé nohy. To je mi ale kus! Přistaví nám viktorii se dvěma koňmi a vyjíždíme. Caroline je anděl!
Slavnosti ve Florencii budou 13., 14. a 15. Mám tak akorát čas, chvála Bohu.
Potom jedeme do Bouloňského lesíka. Tytéž šaty, černý plstěný klobouk. Je tam spousta lidí, je to zábavné, a poprvé v Paříži nemám kruhy pod očima a nejsem ospalá.
Poznámka editorů
[Zrušeny 3 řádky]
Gonzalesové, otec i syn, jdou pěšky, pozdravíme se; v jejich kočáře sedí dámy, které nezdravím.
Potom uprostřed nesčetných kočárů zahlédnu Luciin nanejvýš přívětivý pozdrav; člověka její dobrácký výraz odzbrojí, ostatně nemám žádný důvod se na ni zlobit, kromě toho všeobecného důvodu, kvůli němuž se zlobím na všechny.
Jsou tu čtyři řady kočárů, div se nemačkáme; zrovna jsem se divila, jak jsou tu muži oškliví, když vidím přijíždět něco povědomého; snažila jsem se poznat, kdo to je, protože je tu tolik lidí, tolik tváří, že oči slábnou a tupí se, a to i duševně; snažila jsem se tedy poznat, kdo to je, když mě ta osoba pozdravila a já spatřila, jak se rozzařuje úsměv záhadného, ale hloupého Emila d’Audiffreta.
Začervenala jsem se teprve, když jeho kočár vystřídaly další a další kočáry, které se táhnou bez konce. Od té chvíle jako by z nás, z tetičky i ze mě, spadla pouta, oči nám ožijí, tváře se rozjasní.
Mluvíme, dokonce se i usmíváme.
Proměna jako na jevišti. Všechno se projasní pro mě, a klidně mohu říci, že pro nás obě: tetička, která mi při každé projížďce vyčítala útratu za kočár, o ní neřekne ani slovo, naopak shledává, že je tu spousta lidí, že takhle je to poprvé. Naše tváře jen s velkou námahou zadržují jistý úsměv spokojenosti, který si navzdory všemu razí cestu ven.
Všechno se pro mě mění: váhala jsem kvůli šatům, kvůli kloboukům, a v okamžiku je vše rozhodnuto. Při druhém okruhu se ta záhadná, ale hloupá figura přiblíží ke kočáru a tím pronikavým hlasem, který zdědila po otci, se svým nicejským přízvukem utrousí tato slova, zářící vybraností:
„Kdepak jste se ubytovaly?“
„V Grand Hôtelu,“ odpovídá tetička.
„Výborně!“
Já se k němu ani neotočím. Kočár popojede a já si dál zachovávám držení arcivévodkyně.
Nevím, čemu ten vnitřní převrat přičíst, ale faktem je, že jako mi předtím všechno připadalo černé, tak mi teď všechno připadá růžové.
Poděkujme Nicejci. Ale je ošklivý, a já se čím dál víc uklidňuji a jsem čím dál spokojenější.
Přece jen je škoda, že mu chybí to nevím co, díky čemu by se člověku docela zalíbil.
Vracíme se právě včas k table d’hôte; mám obavy kvůli svému Američanovi. Nalevo sedí ti, kterým říkám Brazilci, ale daleko od nás; napravo, v čítárně, je ten milý Angličan, který se, aby se mohl dívat, dvacetkrát přiblíží k jídelnímu lístku přilepenému na okně, ale pokaždé jsem viděla, jak jeho pravé oko vykukuje zpoza lístku a upírá se na mě.
Ach, opravdu za tolik námahy nestojím. Tetička odchází a já jdu k sobě, svléknu se a dám se do psaní. Vtom někdo zaklepe, pokojská mi podá navštívenku; sotva na ni pohlédnu, vidím jméno Moreno.
„Pusťte ho dál.“
Ve vedlejším pokoji je tma, světlo je jen v tom mém.
„To jste vy, pane?“ ptám se přes dveře, přesvědčená, že uslyším medový hlas svého starého přítele.
„Ano,“ odpoví mi hluboký hlas, „to jsem já.“
„Kdo, vy? U sta hromů!“ říkám si v duchu, to abych tedy udělala skandál a vyhodila ho ze dveří; myslela jsem přece, že po dnešním ránu už to znovu nezkusí.
„Já, já, přece syn,“ řekne konečně hlas konejšivým tónem, nejspíš proto, jak vyděšeně jsem zněla.
„Ach, dobře,“ vydechnu úlevou. „Počkejte na mě, hned jsem tam.“
Hodím na sebe šaty bez korzetu a bez spodniček, ale s mým božským tělem je to skoro zbytečné.
Syn je sám, ale stejně mě vyděsil, až jsem se třásla.
Dívám se na jeho klobouk na stole, na jeho černé vlasy, a vtom mě osvítí nápad.
„Posaďte se takhle, zády ke dveřím, a neotáčejte se, až tetička vejde; chci, aby si vás spletla s někým jiným.“
A náš rozhovor pořád přerušují výbuchy mého smíchu: představuji si tetiččin obličej.
Rémy mě ujišťuje, že se za ty čtyři roky nezměnil.
„Do kolika slečen jste se od té doby zamiloval?“
„Ani do jediné, přísahám!“
Já pochybuji, on ujišťuje, já se směji, on vzdychá. Jsem nadšená, že jsem toho chlapce zase získala. Je příjemné mít přátele z dětství. Tenkrát byl v koketování stokrát zdatnější než já, teď jsem já stařena a on dítě.
Prosí mě, abych byla jeho Ariadnou v labyrintu života; svolím a dám si od něj slíbit, že za dva a půl roku, až dostuduje a bude volný, za mnou přijede, ať budu kdekoli.
Odváží se zeptat, jestli jsem se změnila.
„Vůbec ne, jsem pořád stejná. Nejsem do vás zamilovaná, to se rozumí…“ – chtěla jsem dodat: a nikdy jsem nebyla, ale proč lidi zbavovat iluzí? Dělá hlavou posunky a koktá něco, co má znamenat:
„Ach! Jistěže ne, jinak si to ani netroufám myslet.“
„Ale,“ pokračovala jsem, „jsem vaše přítelkyně. Jsme staří přátelé a bylo by svatokrádeží zanedbávat vztahy, jako je ten náš.“
Poznámka editorů
[Škrtnut 1 řádek]
Tetička vejde a já vyprsknu smíchy, když vidím její překvapený, usměvavý a zároveň přísný obličej.
Nasadila tvář, jaká se ke chvíli hodí, ale Rémy se otočí a v mžiku se její výraz promění.
„Cha! cha! cha! tetičko, to překvapení mě náramně těší.“
„Ale kdepak, vůbec jsem si nemyslela to, co si myslíte vy, nikdy by mě nenapadlo, že byste tu tuhle osobu přijala.“
„Ó! ó! A jak to, že jste to tedy uhodla?“
„Madam, celou dobu se té frašce smála, nedalo se s ní ani promluvit.“
To se ví, že jsem se smála, bylo čemu!
Konečně se uklidním a s naprosto nevinným výrazem se vyptávám na divadelní novinky, jestli bych mohla vidět Le Procès Veauradieux. Odpoví, že ne.
„To je velká škoda, prý je to velmi zábavné; povězte mi, co hrají ve Variétés?“
„Hrají La Guigne, ale brzy budou dávat ‚Pařížský život‘.“
„Je to pěkné?“
„Ach, rozkošné, člověk se smíchy div nepotrhá.“
„Vy jste to viděl, tak mi to povyprávějte.“
A on mi vypráví „Pařížský život“, který jsem viděla desetkrát.
Je jedenáct a moje páže odchází s úkolem sehnat mi koně.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „stares at me“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „bigre !“ ↩
Pozn. překl.: Francouzský titul vaudevillu bez zavedeného českého názvu; česky „Proces Veauradieux“. ↩
Pozn. překl.: Francouzský titul hry bez zavedeného českého názvu; česky „Smůla“. ↩
Pozn. překl.: Offenbachova opereta. ↩