Čtvrtek 2. září 1875

Posuďte, jakou mám náladu, podle dopisu, který píšu do Schlangenbadu:
Milostivá paní matko,
Kdy opouštíte ten Schlangenbad mé duše? Kam pojedete potom? Bylo by záhodno aspoň trochu vědět, co budeme dělat.
Nemohu věci zařídit sama, je třeba se spojit. Nikdo nechce nic dělat, nikdo mi nechce pomoci. Jsem jako Hagar na poušti. Opuštěná ode všech a ponižovaná. Všemu, co si přeji, se stavějí na odpor, a místo aby mi pomohli, jednají se mnou jako s nepřítelkyní. Zrovna jako bych se chtěla pustit do něčeho nemožného. Opravdu je to ošklivé! Jsem vaše dcera a vy na mě nemyslíte o nic víc, než kdybych neexistovala. Musím křičet, plakat a mučit se, abych dosáhla toho, co by se mělo zařídit i beze mne. Je to proto, že o to žádám?
Nevím. Tolik je jisté, že jsem v žalostném stavu. Nic se nehne, nikdo mě neposlouchá!
Brzy budu muset dělat scény, abych dostala najíst. Jsem rozzuřená a trpělivost mi došla. Když vás nic nedojme, nechám všechno na Pánu Bohu. Ať vše shnije a zplesniví a já zplesnivím taky!
Tetička je jako kamenná modla. Neposlouchá o nic víc než vy. Nevím, kam se vrtnout. U vás hubování, necitlivost ke všemu, co se mě týká, posměch a zlomyslnost. Tady není o mnoho lépe. Už září a stále nic. Nejsme ani v Nice, ani v Paříži, ani ve Florencii, ani u čerta! Už pět let řvu, abych dostala koně, a zbyl mi z toho jen ten řev a nic víc.
Čekat se dá, ale všechno má svou mez. A moje trpělivost už na tu mez naráží. Nebojte se, nebudu vyhrožovat, a čím bych vám vůbec mohla vyhrožovat? Ráda bych viděla, co by vás dokázalo rozhýbat a vytrhnout z té vyčerpávající netečnosti, z té zuřivé a zarputilé lhostejnosti, smím-li se tak vyjádřit. Na tetičku si nestěžuji. Je lepší než vy, protože i když je jako vy, nedráždí tolik jako vy a je s ní větší klid. Ale ani jí se nemohu chlubit.
Na shledanou. Přála bych si, abyste se mohla znovu narodit a zakusit matku a tetičku, jako jsou moje matka a moje tetička, a také abyste měla mou povahu.
Nežádám už ani koně a kočár. Žádám jen jednoho koně, jediného, jednoho mizerného koně.
Ach! Podívejte, vy všichni do jednoho nestojíte za jedinou slzu, kterou kvůli vám prolévám!
Potom píšu toto:
Drahý pane Saetone, odpusťte, že se opět uchyluji k vaší laskavosti.
Jistě bych vám ušetřila námahu, kterou si, doufám, laskavě dáte, ale neznám v Nice nikoho, kdo by mi mohl dobře poradit, a především nikoho tak ochotného jako vy.
Ráda bych přesně věděla, kdy se budou ve Florencii konat oslavy Michelangelova výročí. Vy čtete italské noviny, snad mi to budete moci sdělit. Žádné francouzské noviny o tom nepíší, jsme s tetičkou v Paříži samy a jsme v bezútěšné nejistotě. Víte, že matka svoluje jet na ty slavnosti tak trochu kvůli mně, protože nechává na mně, abych se informovala, a já se obracím na vás, neboť vím, jak jste vždy laskavý.
Paní Romanoffová vám vzkazuje srdečné pozdravy. Co se mě týče, přijměte předem mé upřímné díky a mou omluvu, že vás obtěžuji takovými maličkostmi.
Marie Bachkirseff.
Grand Hôtel, 281, Paříž
Ohavný dopis, ale jsem špatně naladěná; proč, to dostatečně vysvětlil dopis mámě.
Dnešek kontrastuje s tím šťastným dnem ve Schlangenbadu. Caroline mi zkoušela šaty, skoro jsem u ní omdlela. Jsem ošklivá. V Bouloňském lesíku jako včera, ale přece jen zase trochu nabývám jistoty.
Od jedné do dvou u nás byli Gonzalesové, otec i syn.
Koketovala jsem se synem, smála se, nazývala ho svým přítelem, svým kavalírem a říkala mu, že se na něm nic nezměnilo, jen to, že mi už nedělá dvůr: na to řekl, celý rudý, že je to proto, že se neodvažuje, a já mu řekla, ať se odváží, a dala jsem mu k tomu svolení. Zrudne a svolení využije. Otec mě vynáší do nebes. Ať je jakákoli, chvála vždycky potěší, a můj přítel Gonzales s ní neskrblí.
Vše se na mě šklebí, vše mi připadá jako samá temnota, zklamání, podlost.
Nevěřím v nic, v nic nedoufám, nic si nepřeji.
Šaty se mi zdají ošklivé, klobouky příšerné, stav k zbláznění!
A k tomu netrpělivost, tíhnutí k nevím čemu.
Zdá se mi, že se mi vše zhatí, tak jako se mi zdálo, že se mi vše podaří.
Bože můj, uklidni mě.

Poznámky

Pozn. překl.: Hagar (Agar) — biblická postava, egyptská služebná Sáry, kterou Abraham vyhnal s jejím synem Izmaelem do pouště (Genesis 21). Marie se stylizuje do role opuštěné a zavržené. ↩
Pozn. překl.: Slavnosti, které se od 12. září 1875 konaly ve Florencii ke čtyřstému výročí Michelangelova narození (6. března 1475), s výstavou soustředěnou kolem Davida, nedávno přeneseného do Galleria dell’Accademia. Mariino „centenaire“ (stoleté výročí) je nepřesné: šlo o čtyřsté výročí. Marie byla ve Florencii právě v době slavností (12.–16. září). ↩