Středa 1. září 1875 (pokračování)

Ve tři hodiny vycházím ke kočáru, stále v tmavém kostýmu, ale s docela svěží tváří.
Dole potkáváme Gonzalese se synem. Otec se pouští do lyrických chval, syn ho následuje dost zpovzdálí.
Po pěti minutách toho „takové mládí, jaký půvab, jaký duch“ atd. atd.
„Víte, Mario,“ řekl, „řekli mi, že se vdáváte, a víte za koho? Za d’Audiffreta,“ řekl mi, aniž mi dal čas cokoliv říci, a sám si na otázku odpověděl.
„Ale ne, to není pravda,“ řekla jsem co nejpřirozeněji, aniž jsem se začervenala nebo rozrušila. „Vím, kdo vám to řekl, to slečna Durandová!“
„Byla to jedna slečna.“
„Ano,“ řekla tetička, „to bude slečna Durandová, byla s námi onehdy v Bouloňském lesíku.“
„Já se vdávám za něj, tady za svého přítele,“ řekla jsem a ukázala na Rémyho.
„Přijímám,“ řekl mladík s úklonou.
„Ale víte, Mario, je to okouzlující mladík, d’Audiffret, okouzlující mladík,“ řekl Gonzales, aby ze mě něco vytáhl.
„Jistě, pane, je velmi milý, ale to přece není důvod. Člověk si nemůže vzít všechny okouzlující mladíky,“ dodala jsem se smíchem, „a mně jich okouzlujících připadá spousta.“
Nechci už myslet na to, jak jsme se neseznámily s paní Gonzalesovou. Znám pána, znám Rémyho, jsou ke mně okouzlující; dámy ale neznám.
Jednám s nimi oběma jako s kamarády a chovám se k nim prostě a upřímně. Samo sebou se rozumí, že je to strojené.
Když mi řekl, co mi řekl, ani jsem se nepodivila, čekala jsem to, sama nevím proč. Dobré ale bylo, že mnou to ani v nejmenším nepohnulo; bylo to přirozené, v tom, co mi říkal, pro mě nebylo nic nečekaného, nic překvapivého.
Ach! Ti Durandovi! Fuj! Malé lidské ubohosti.
Divím se. Obyčejně mě tak snadno cokoli rozruší a rozechvěje, zvlášť takové věci. Opravdu se divím, jak málo na mě působí tahle malá pomsta Durandových, Carmen de Ballen de Guzman de Durand, jak říká náš hrdina.
Věru, je to zvláštní: já, která vzplanu jako střelný prach od sebemenší jiskry, zůstávám k tomuhle ohňostroji Guzmanových netečná.
Zdůrazňuji to, protože chci, aby se mi dobře rozumělo. Jak je dobré vymýšlet si všechny myslitelné romány s hrdiny možnými i nemožnými! Člověk je připravený, počítá se vším a bomby přijímá klidněji než konfety o karnevalu. A oč je lepší být klidný a vyrovnaný než se rozrušovat a červenat kvůli každé maličkosti.
Já sama chovám jakousi úctu k lidem klidným, kteří všechno berou přirozeně a které jako by nic nemohlo rozrušit.
Nuže, po rozhovoru se svými dvěma Rémy chovám velkou úctu ke své vlastní osobě. Synovi je osmnáct, poznala jsem ho, když mu bylo třináct, čtrnáct, a mně tehdy bylo jedenáct, dvanáct. Byla to moje nejšťastnější doba, byla jsem dokonale klidná, až na neklid, který ve mně vyvolávaly recepce u německé císařovny, královny Augusty, jež bydlela vedle herny na Promenádě.
Chvěla jsem se při pohledu na zlatem vyšívané uniformy a na zářivé toalety, které vcházely do paláce.
Dveře byly otevřené, bylo vidět do předpokoje a já se zalykala při pohledu na tu velikost, na tu takříkajíc vůni majestátu, kterou tam člověk dýchal.
Potom palác princezny Marie Bádenské, vévodkyně z Hamiltonu, sestry bádenského velkovévody a matky mého vévody, zvlášť když jsem viděla, jak do něj vchází sestra paní Věriginové.
Záviděla jsem jí a tušila všechna svá budoucí trápení tohoto druhu.
Což jsem kdesi v tomto deníku po naší pěší procházce s Giroflou nenapsala: Celé město bude říkat, že je do mě zamilovaný, a za týden, že si mě bere?
Jedeme k Binderovi podívat se na kočáry; za to nejkrásnější, co na světě je, chce šest tisíc tři sta franků. Potom se projíždíme Bouloňským lesíkem spoustou tmavých, skoro opuštěných alejí. V pět jedeme do hlavní aleje, lidí je tam spousta, ale nikdo, kdo by stál za řeč.
Lucie Durandová mě zdraví svým nejpůvabnějším úsměvem.
Pustila tu svou novinku do světa, ta dívka, a je spokojená. S tetičkou prohodíme jen pár slov; chudinka je celá smutná, že tu není můj snoubenec. Nahlíží do všech kočárů, rozhlíží se na všechny strany, zkoumá každý strom. Jeho nepřítomnost ji úplně zdeptala, a to všechno kvůli mně. I já sama jsem zahanbená a chodím jako spráskaný pes, ani nevím proč.
Při večerní modlitbě se kvůli té záležitosti třikrát klaním až k zemi. Poražená, tak bídně poražená! Má hrdá povaha se proti tomu ponížení bouří a hlasitě volá po odvetě!