Středa 11. srpna 1875

Viděla jsem Gioiu — už nechci odjet.
Něco mě k ní přitahuje. Miluji ji a závidím jí.
Šaty nejsou hotové, zůstáváme; posílám Kefeovou napřed. Nevycházím, nikoho nevidím, ale jsem ráda, že zůstávám o den déle tam, kde je Gioia.
Zkoušela jsem šaty u Wortha a prodavačka se bavila tím, že mi vyprávěla o Worthově bohatství. A nabízí mi prohlídku Suresnes — co bylo pro pana Fouqueta Vaux, je pro pana Wortha Suresnes. Domy na rue de la Paix stojí čtyři miliony! V Suresnes to není krásné, ale je to ideální — je to krásnější než cokoli, co lze vidět. Nevídané kuriozity a bohatství, nádherný park. Říká mi toho tolik, že mě napadá stát se krejčovou. Ti ničemové bohatnou a dělají se krásnějšími než my, kteří je obohacujeme.
Všechny ty řeči mi točí hlavou.
Proč to má Worth a ne já? Chudák já — když nemohu mít tu nejlepší společnost, zásobím se aspoň u nejlepších obchodníků. Ale to byste měli vidět, jak se mezi nimi nesu — řekli byste královna. Svým způsobem je to krásné a příjemně to lechtá samolibost, chodit k těm knížatům krejčovství.
Laferrière se vzdala obchodu a koupila si zámek, ale firmu vedou dál Angličané a Caroline zůstává — to je hlavní.
Bylo strašné vedro a do tří jsem byla venku v šatech z šedého batistu a s tváří zahalenou v bílém tylovém závoji, za který si Doucet nechal zaplatit sto franků. Pravda, ten závoj je božský.
I vážnější než já se nechávají strhnout k řečem o toaletě. Toaleta je polovina ženy — je to lak a rám obrazu. Člověk musí být buď úplně nahý, nebo pořádně oblečený.
Nemám ráda tralalá — člověk může být dobře oblečen v jednoduchých bílých šatech, dokonce v košili.
Zkrátka — já vím, co tím myslím, a elegantní lidé mi rozumějí; co se milovníků šustotu týče, mám je na háku.
Sázím, že všichni, kdo to budou číst, se pokládají za elegantní lidi! Takoví už lidé jsou.
Chtěla jsem tajně jít za věštkyní v Mabille; Mačeňka by mi půjčila své šaty a černý závoj — ji mohou poznat, ale já se musím skrýt. Stiopa se šel zeptat, zda ji lze vidět každý večer. Nuže, jen v pondělí a v pátek. To mě mrzí, neboť se říká, že Georgesovi předpověděla něco úžasného. Cítím se veselá, zpívám „Ma belle Girofla“, hraji „Bože, chraň královnu“.
Jsem šťastná — nevím proč; nejspíš proto, že jsem viděla svou krásnou, drahou, okouzlující Gioiu. Včera byla opravdu majestátní. Její vůz byl nejvyšší a nejkrásnější a uvnitř vypadala nádherně.
Jedním slovem — podobala se vévodovi. Způsoby, držení těla, výraz — všechno po něm. A jak jí to sluší a jak je krásná.
Aby se takový obdiv nezdál přehnaný, řekněme o ní i něco zlého — tedy pravdu. Líčí se a nemá dost poprsí.
Na postavu jsem náročná, protože sama jsem stavěná dokonale, jako antický mramor.
Vyjma těch dvou vad je dokonalá.
Nevěřím tomu, co říkám. Ať ji svléknou, a vady se ukážou. Ale ne — věřím tomu, protože jsem stavěná jako nikdo.
Musím být shovívavá. Není stavěná jako já, ale je dobře stavěná. Hlavně ve voze vypadá nádherně a zároveň prostě. Včera vypadala jako bohyně na svém voze.
Jen počkejte a uvidíte mě krásnější a s lepším spřežením; bude mi chybět ta drzost, kterou má v očích, a ráz kurtizány, který je u ní téměř majestátní, ale budu mít něco jiného, co nebude o nic horší.
Koupila jsem egyptské taroty. Večer si je vykládám. Říkají mi ošklivé věci. Zkáza, hanba, prokletí, smrt blízké osoby, pomluvy — ale zvítězím. Je tu jedna nebo dvě dobré karty. Ale celkově je vše smutné a ošklivé. Rozvrácené plány, zhroucené naděje.
Jsem připravena na všechno a svěřuji se Bohu. Snad se nade mnou smiluje a ušetří mě strastí.
Ostatně karty jsou vynálezem ďábla. Nezbývá než se modlit k Bohu, nečinit zlo a doufat.
Ty smutné... předpovědi mě ale úplně zdrtily. Nikdy jsem nebyla tak nejistá, nikdy jsem neměla tolik strachu. Zdá se mi, že stojím na prahu velkého období, které o mnohém rozhodne.
Mám strach. Bože můj, pořád se k Tobě vracím. Jen Ty jsi pravdivý, věčný a dobrý.
Odevzdávám se Ti a prosím Tě, abys mě chránil.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „God save the Queen“ – britská hymna. ↩