Úterý 10. srpna 1875

Dne 18. března 1874 říkám, že se zabývám Fedusem, protože tu nikdo není — je přece jen lepší než Emile d’Audiffret a já nemohu žít bez alespoň jedné pomyslné hlouposti.
Ale tu mě napadne, že se Lambertye žení, a začnu s Emilem: — Chtěla jsem několikrát vidět Emila, který tolik kopíruje vévodu atd. atd. atd., a dále. Samým kopírováním se z něj něco stane. Vše v něm pochází z toho vznešeného vzoru a vpravdě to nevypadá špatně.
Vidíte, jak to začalo.
Ráno přichází moje nová komorná Helen Kefeová, malá Angličanka, čtyřicetiletá, usměvavá a ochotná.
Přijíždí landó a jedeme do města ke všem těm lidem, kteří pracují na mém zkrášlení.
Šaty bíložluté, krémové, jak říká Laferrière, a klobouk z italské slámy, celý pokrytý bílými pery, rozmístěnými nadmíru půvabně, a vzadu zvednutý kytičkou konvalinek.
Ten klobouk, sám o sobě rozkošný, mi rozkošně sluší. V něm jedeme do Bois, právě včas. Je tam plno, ale většinou muži a kokety; zatímco jsem se snažila netvářit se hloupě, když jsem viděla tolik lidí a toalet, zahlédnu dva černé koně a dobře známou livrej.
Ke mně přicházelo krásné stvoření. V bílém oděné… Ale co to vidím — její vlasy už nejsou zlaté, ale tmavě ryšavé, v krásném kaštanovém odstínu, jaký mají na portrétu v její vile. To jí velmi sluší. Je v bílém oděná, jak jsem řekla, v tom krémově bílém jako já. Má nejkrásnější vůz a nejbohatší spřežení.
Zjevuje se jako hvězda a projede jen jedno kolo.
Při pohledu na její eleganci mě zachvátí tajná závist a Stiopa recituje verše Někrasova — jako na zavolanou — až mě zamrazí, jak jsou pravdivé a krásné.
Miluji tu ženu. Jako je pro mě Hamilton jediný muž, je ona jediná žena. Hamilton, ona a já: nic nad to.
Odstraňte její okolí její chic, jak by řekl Fiouloulou a polovina z ní zmizí. Nikdo kromě ní a mě neumí tak nosit šaty, nikdo nemá tolik chic, jak by řekl Fiouloulou — slovo vulgární, ale strašně výstižné.
Neodolatelně mě to táhne k Amélii Gioii. Musím s ní promluvit — při první příležitosti s ní promluvím. Něco mezi námi bude, říká mi to můj génius.
Dívali se na mě. Rothschild, Adolphe, tam byl — ten, který se přede dvěma lety v Nice vždycky zarazil a díval se na mě zpříma, když jsem byla ještě malá holčička.
Byla jsem velmi roztomilá, nikdo v mém věku se neoblékal jako já a přitahovala jsem pohledy všech na Promenádě des Anglais. Zejména ten první rok po válce, v zimě 1871–1872, bylo mi dvanáct až třináct, nosila jsem kostým z černého sametu, klobouk a botky k tomu, zlaté vlasy na ramenou — a další kostým z modrého a šedého kašmíru. Byla jsem okouzlující dítě. Hlavně v černém jsem vypadala jako anglická rytina.
Danis mi mluvil o těch kostýmech a mé tehdejší koketerii. Byla jsem ještě koketnější než teď, a u tak malého dítěte to bylo úžasné.
Ta Gioia mě úplně vyvedla z míry — mám strašlivou chuť zůstat, ale vše jsem utratila, musím odjet a nechat tu všechny ty krásy: Gioiu, Paříž a vše.
Těší a uklidňuje mě, že Gioia je pro mě stejně přitažlivá jako Audiffer. Chtěla jsem zůstat kvůli němu, chci zůstat kvůli ní.
To je nadmíru uklidňující a dokazuje, že Nicejec pro mě neznamená to, co si někdo mohl myslet. Elegantní muži, ženy jako Centifolia, ekvipáže a koně, nábytek a to vše mě zaměstnává úplně stejně.
Jediný mě zaměstnává jako muž.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „A moi veniva la creatura bella. Di bianco vestita ...“ (tak v textu; Marie píše „moi“ místo „me“) – v duchu Danta. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Nec plus.“ – zkrácené nec plus ultra, tj. vrchol. ↩
Pozn. překl.: Francouzsky chic – elegance, styl, šmrnc; v Mariině době módní hovorové slovo, proto ho Marie nazývá vulgárním. Ponecháno v originále, protože se tu mluví o slově samém. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „awfully expressive“. ↩