Neděle 8. srpna 1875

Byla jsem v kostele a pak na výstavě v Palais de l’Industrie, kde jsme poobědvali, jak se dalo.
Je krásně, jsem v bílém a mám velký slaměný klobouk mušketýrského střihu, s krempou vyhrnutou a přichycenou bílou mašlí a dvěma péry.
Vrátila jsem se domů a Stiopu s ženou jsem tam nechala; jsem unavená, chodili jsme dvě hodiny. Oni se budou ještě dívat a obdivovat, já raději zůstanu sama doma; na výstavě jsou krásné kočáry a jeden bych chtěla.
V Bois bude nuda, bude tam plno chátry. Právě mi přinesli dopisní papír s mým erbem. Jak jsou ty dny dlouhé!
Docházejí mi peníze, budu muset telegrafovat tetě, jinak nebudu mít za co odjet.
škrtnutoŘekla jsem, že karty lhaly.
Když jsem kartám vyčítala, byla jsem k nim stejně nespravedlivá jako Kroisos k věštírně. Kroisos i já jsme to špatně pochopili.
Král, kterého jsem pokládala za Giroflu, byl Smirnoff. Tak jako říše, kterou měl Kroisos zničit, byla jeho vlastní, a ne perská.
A pikový král, který mi měl ublížit, to je Adam. A jak umíněně mi vycházel se špatnými kartami!
Jsem kárová dáma a král téže barvy mi vycházel pořád; jenže to může být stejně dobře světlovlasý pán jako zamilovaný muž, protože král téže barvy jako dáma znamená nápadníka nebo snoubence nebo muže, kterého žena miluje. Ale může to být také někdo lhostejný. Tehdy jsem kartám dobře nerozuměla, Stiopa mě to naučil a teď už to vím. Ten světlovlasý král je Smirnoff, ta dobrá duše, která dnes večer odjíždí do Ruska. Byl nám velmi užitečný a velmi se nám hodil.
Nejvíc mě přivádí do rozpaků, co mi řeknou moji blízcí. Stydím se, že před nimi budu vypadat jako poražená. A teta, která mi s jistým spokojeným výrazem říkala, že v Paříži uvidím d’Audiffreta, že budeme bydlet hned vedle, a spousta jiných drobností, které mě teď, když to tak špatně dopadlo, jedna jako druhá ponižují.
Nikdy se nemá nic plánovat. Jaký to mudrc!
Mně samé na tom nezáleží, bojím se svých blízkých. Budou mi o tom člověku mluvit a já budu strašně v rozpacích. Ale co! Žádné neštěstí to není, nanejvýš nepříjemnost.
V Bois samá chátra, jak jsem říkala.
Při večeři se Stiopa se ženou hádají; sotva jsem se udržela, abych se nerozesmála. Manželská hádka je velmi poučná věc.
Karty říkají, že Girofla odjel. Je mi to docela jedno — copak ho vídám? Nehodný tvor! A přece si nemohu pomoci, připadá mi okouzlující.
Hlavně proto, že je vrtošivý, prudký a prchlivý. Mám ráda zlé muže. Dobrota je jistě úctyhodná, ale... Ale já jsem zkažená žena, miluji jen to, co nemiluje mě, a to, co je zlé a špatné.
Stýská se mi po Nice, byla jsem tam v poslední době tak šťastná. Ty naše šaškoviny s Giroflou, hlavně dokud jsem ho ještě neznala, mě bavily jako nic na světě; nikdy jsem se tolik nenasmála, nikdy jsem nebyla tak rozjařená. Koho si teď vyberu?
Pokud nepřijde někdo nový, nebude nikdo. Ale ne, nikdo tak zábavný už nebude. Má zámek, je z Nice; byly jsme u něho na návštěvě, vídali jsme se každý den, a ty pohledy, a jak jsme se jeden před druhým červenali, a ty projížďky kočárem po Promenade des Anglais! To všechno mi už připadá tak daleko, a tak milé, tak příjemné!
Chodili jsme do divadla, koupat se. A mé záchvaty vzteku kvůli tomu představování!
A naše bláznovství se třemi Gráciemi!
Začalo to už na jaře, před Spa. Ráno jsem vyjížděla na koni s Paulem, jezdili jsme k vile, kterou jsme právě koupili, a pak jsme hnali koně cvalem, abychom předjeli toho krásného Nicejce, který jezdil ke Gioii. Když jsem se vrátila z Paříže, ještě bledá, začali jsme se na sebe dívat a červenat se. Pak večery v Opeře, kam jsem chodila kvůli tomu bídákovi, pak konečně ty bláznivé jarní projížďky a nakonec se seznamujeme.
A Désiré. Netoužila jsem po něm dlouho a zachovám si na něj milou vzpomínku. A ty venkovské bály a procházka za domem! Godard s Olgou, Girofla a já. Zhasli jsme lampiony a Girofla sestavil telegram Danisovi mladšímu, přistiženému u patouchi lampy. A jak jsme se smáli!
Patouchi lampa — říkal to při každé příležitosti, až se z toho stalo jakési heslo.
Rychle, rychle, přečtěme si znovu svůj deník od loňského jara.
Kolik vzpomínek! Má jich on tolik jako já?
Podívejme! V neděli 19. dubna 1874 píšu, že se mi velmi líbí, ten mladý Emile.
A ještě předtím, 2. března, píšu, že bych ho chtěla poznat a že se mi velmi líbí. No tohle, zapomínám na Emila a čtu o svém setkání s Berthe a o našem rozhovoru o vévodovi.
Ale tady: 26. listopadu Girofla zrudl jako blázen, když nás míjel.
Musím číst všechno popořadě, zatím jsem jen listovala.
A naše hlouposti u Rumpelmayera, na které jsem zapomněla. Budu muset všechno přečíst znovu, zastavila jsem se u patnáctého sešitu. Je už hodně pozdě.

Poznámky

Pozn. překl.: Hříčka se jménem: Désiré znamená francouzsky „vytoužený“ a Marie navazuje slovesem désirer – toužit. ↩
Pozn. překl.: Patouchi – rusky „потуши“, zhasni. Girofla tak žertem míchal ruštinu s francouzštinou. ↩