Úterý 3. srpna 1875

Celý večer myslet na tu potvoru — a za odměnu takové přijetí!
Zuřím! Ubohá holčičko, nevinný beránku! A s takovou povahou chceš válčit! Bídná hlupačko! Dítě, nemluvně, bláznivko!
Potkáváme se u hotelu:
„Dobrý den, slečno.“
„Dobrý den, pane.“
„Odkdy jste v Paříži?“
„Od předvčerejšího večera.“
„A hodláte zůstat dlouho?“
„Sedm až osm dní.“
„A Nice, Nice?“
„Ach, Nice! Člověk se nudí, je vedro.“
„Už se tam nevracíte?“
„Už ne.“
„Nikdy?“
„Ach ne, na týden, za dva měsíce.“
„A v zimě?“
„V zimě ve Florencii.“
„Ale jděte!“ — a nevěřícné posunky.
„Tak vy zase začnete pochybovat!“
Pohne se a já se s ním rozloučím.
„Moussio, zeptej se ho, kde kupuje deštníky,“ říká mi Mačeňka.
„Dobrá.“ — tak ho zavolám zpátky a zeptám se ho, co chtěla Mačeňka vědět. A rozcházíme se.
Nehodná bytost, rozmarné a zlé zvíře!
Včera sebou trhl, když mě zahlédl; dnes je celý odměřený a ledový.
Ale co chci! Vždyť mě nemiluje! No tak, musím být rozumná! Jsem celá vykolejena, sotva stojím na nohou. „Bože můj,“ říkám, „připočti mi tuto procházku v nebi, neboť je to martyrium!“ Chtěla bych být sama, psát nebo přemýšlet, a jsem nucena bloudit ulicemi, což nenávidím i v dobré náladě!
Být takhle rozhozená kvůli ničemu — protože se mnou nějaký hulvát nemluvil tak, jak jsem chtěla!
Ach, jsem žena k ničemu, nikdy ze mě nic nebude! Taková slabost!
Nehodná, nehodná, nehodná!
Ráda bych věděla, jak to všechno skončí.
Ten muž jde výtečnou cestou k cíli, chce-li k cíli dojít.
Nikdy jsem nebyla tak nešťastná, neboť předmět je toho nehoden.
Je to strašné, víte, snít o poddanosti, lásce, poctách — a dočkat se lhostejnosti... a možná výsměchu.
Jsem směšná — kde je ta hrdá nálada! Hrdá nálada, která se projevuje jen pár větami v tomto deníku! Pěkná hrdá nálada, která se kvůli tomu muži sníží až k tomu, že je zasněná a brnká nicejské melodie!
Zuřím na sebe — chtěla bych se zbít za tu nemožnou slabost!
Koneckonců nemám důvod se tak stydět — zmýlila jsem se, všichni věřili totéž co já.
Tak to ne! Nikdy si nepřipustím, že jsem se zmýlila. Ale pak — jaký tvrdý soupeř je ten muž; to já, nepatrná, se s ním měřit nebudu. A přece, když mu vidím do karet, jsem silnější než on, protože on do mých nevidí. To mě trochu utěšuje. Ale vidím mu do nich opravdu? Je vůbec do čeho vidět? Toť otázky. Myslím, že tu nic není. Muž by se tak dobře neovládal.
Je to tím, že mám obrovskou fantazii — sním o dvoření minulých staletí; aniž bych to tušila, jsem nejromantičtější ze žen. A jak je to nezdravé!
Vzpomínám si, že jsem sem letos v zimě po jednom operním večeru napsala: Odcházím s ocasem mezi nohama jako zbitý pes. To mě odnaučí věnovat pozornost lidem, kteří ji nevěnují mně. Bohužel mě to ničemu nenaučilo!
Ale neříkali snad všichni, dokonce náš kočí Ambroise, neříkalo se, že to má ten muž ve zvyku? Dvořit se a pak nechat na holičkách. Jak se říká lidově.
Pokládala jsem se za výjimku; každý se pokládá za výjimku.
Krášlím se a ve svých bílých šatech s bílými prýmky, stále nesrovnatelných, jedu do Bois. Mačeňka, já a Smirnoff. Slunce nesvítí, ale společnost je vybraná.
A Girofla — ne, nechci mu říkat Girofla, to jméno bylo dobré dříve — a d’Audiffret, chci říct, je tu. Dohání mě k šílenství — nechová se jako muž, který nic nechce. Ach, kdyby se choval jako všichni ostatní, ale ne — chce mě dovést k šílenství.
Bože! Bože, dovol mi se pomstít!
Laferrière mi dělá zázraky jednoduchosti, Reboux obrazy klobouků, Ferry básně z obuvi, Worth bonbón šatů, Dupuis kouzlo slunečníku, Jouvin rukavice, Auguste mě zítra učeše.
Jak je mi sladko vědět, že všude kolem se o mě starají — každý z těch ničemů a ničemnic pracuje na mém zkrášlení.
V Bois se na mě dívali. Ještě dnes večer jsem byla tak hloupá, že jsem čekala své Trápení.
Ach, o kolik lépe mi bylo, když jsem myslela jen na koně a na vévodu. To bylo čisté, to bylo milé. Na světě není nic krásnějšího než Champs-Élysées, avenue de l’Impératrice a Bois de Boulogne. Je tam člověku dobře, veselo, svěže.
Ach, jaké ponížení ta záležitost s d’Audiffretem!
Ach, jaké lhářky ty karty! Lhářka ta čarodějnice ze staré Nice! Vše mi slíbit a nic nedodržet!
Shrňme a skončeme. Ten muž mě nemiluje. Nedá se nic dělat — zařaďme ho mezi všechny ostatní.
Obdivuhodné předsevzetí, ale nemožné.
Ďábel chce, abych myslela jinak. Ďábel ve mně udržuje přesvědčení o tom, co není, o tom, co neexistuje.
Bože můj, zažeň Ďábla. Neboť já v Ďábla věřím. Pevně věřím ve tři věci.
V Boha, v Ďábla a v monarchii.
Někdy se podrobně rozepíšu o všech výhodách, které monarchie přináší.
napříč stránkou
Ach bože.
škrtnutoStředa 4. srpna 1875
A pomyslet, že jsem byla rozrušená, když jsem s tím mužem mluvila — dokonce jsem se třásla. Ach, jaká hrůza!
Je to hanebný komplot se Saëtonem a se všemi! On mě pokládá za zamilovanou — on, čestné slovo. Ach, jak bych mu dokázala, že se mýlí, kdyby Bůh chtěl! Ale Bůh nechce, Bůh se o takové malichernosti nestará! Bůh se stará o všechno. Měl by mi trochu přát; na začátku jsem neměla zlé myšlenky. A jestli je mám teď, je to proto, že mě to dohání k šílenství! Čím déle pomsta otálí, tím větší bude.
Ale ne — necítím se schopna žádné zlomyslnosti.
Jsem ochotna přísahat, že se nepomstím, jen ať za mnou přijde. Aniž bych to chtěla, já se pomstím — protože ho nebudu milovat.
Proč toužit po muži, kterého k ničemu nepotřebuji.
Ale, Bože můj, každou ženu někdo miluje; všechny si přece vzít nemohou. Proč jedině já, ubohá, nemám nic než zklamání a ponížení!
Ostatní o nic neprosí, a mají. Já se rok zabývám tou bytostí, kazím si krev a nemám nic.
Smiluj se! Půjdu číst Plútarcha a pak se modlit k Bohu.
Ale i kdyby se ta věc stala, už to nebude ono... Tolik jsem toužila, že se stydím. Ach, kdyby přišel sám od sebe, to bych triumfovala! Ale po tolika tahanicích jsem vpravdě unavená.
Neřekla jsem snad, že mi oplatí, že jsem se dva dny opozdila, pokud si toho všiml?
To, co říkám, by platilo pro vévodu a paira, pro slušného muže, a ne pro toho ničemu!
Překážky mě vzrušují, ale také kvůli nim chovám zášť; zlobí mě, že jsem se nechala chytit.
Je to jako když jsem někdy žádala tetu, abychom šly do divadla: kdybychom šly hned, byla bych jí vděčná a měla bych radost, ale ona otálí, dělá drahoty — já zuřím a jsem nespokojená a nevrlá.
Tak jsem na tom s Audifferem. Mám na něj hrozný vztek, že mě přiměl tolik psát a zlobit se — až je to děsivé. Zlobím se na sebe, zlobím se na celý svět.
Jestli ho nakonec získám, což není pravděpodobné, už si ten požitek neužiji... Nicméně ne — i tak by to bylo velmi příjemné.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „These are the questions“ – ohlas Hamletova „That is the question“. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Miserere !“ – úvodní slovo Žalmu 51 („Smiluj se nade mnou, Bože“). ↩