Středa 4. srpna 1875

Prší, jsem smutná a neklidná. Adam je v Rusku a bude nám dávat zabrat!
Bože můj, buď ke mně dobrý. Dosud jsi mě chránil a střežil. Chraň a střež mě i nadále ve jménu víry, kterou v Tebe mám!
Jsem dnes nešťastná. Znovu u Wortha, Laferrière a Rebouxa, kteří se mnou zacházejí jako s andělem. Na rohu rue de la Paix Audiffret s tím výrazem džentlmena a velkého pána, který jeho otec někde ukradl.
Jsem v kočáře, takže se jen zdravíme; zdraví mě dost drze — nebo se mi to aspoň tak zdálo.
Vracím se kvůli Augustovi. Učeše mě po způsobu Gioie, což mi přidává na věku, ale pozítří přijde s několika novinkami.
Byla jsem hanebně podvedena, víte. Jak je ošklivé mýlit se v takových věcech!
Člověk je zmatený a mrzutý. Vše mi připadá drzostí a bravádou! Ten muž se v Nice bavil — v létě neměl co dělat, tak se bavil s malou holčičkou. Nevzala jsem tu věc vážně, naopak, vzala jsem ji, jak byla, ale čekala jsem něco vážného — tolik jsem si to přála, že jsem si tím byla téměř jistá.
A teď, když jsem vyvedena z omylu, hryzám si nehty vzteky.
Vidím projíždět bohaté ekvipáže a elegantní společnost a nesmírně mě to dopaluje. Ten muž se tu tak krášlí, že se na mě už nedívá.
Bídný vyšňořený Nicejec!
Ne, já lžu — on totiž vůbec není žádný bídný vyšňořený Nicejec, a právě to mě vyvádí z míry!
Zdá se, že z výšin své elegance mnou pohrdá. Vskutku, on má v Paříži stejně dobré postavení jako v Nice — já mám špatné postavení všude. Říkají o nás hrůzy, každý pes štěká a pomlouvá. Není divu, že lidé odvracejí hlavu.
Ach, Bože můj, nech mě zemřít nebo učiň konec mému trápení. I ti nejnešťastnější mají útěchu — ta moje je psát a stěžovat si.
Jsem bledá s krásným účesem, mluvím o šatech, až ochraptím, pak se při večeři chopím první záminky a dám se do pláče.
Pláču nad naším postavením, mám strašné obavy kvůli procesu v Rusku a nakonec je tu ten Nicejec. To všechno mě sžírá. Posadila jsem se k oknu a přemýšlela. Chtěla jsem rozplést, co se ve mně děje — na chvíli jsem uvěřila, že jsem prostě zamilovaná.
Ale ne, ten muž se mi bezpochyby líbí, ale nemohu si říci: Miluji ho. Tady je svět, elegance, bohatství, společnost — a tady stojím na žhavém uhlí. V Nice jsem na okamžik na vše zapomněla. Věřila jsem, že mám štěstí — a neměla jsem ho ani trochu, což mě nadmíru trápí.
Vzpomněla jsem si na Marotovu epištolu králi s prosbou o peníze a posílám tetě toto:
Epištola tetě s prosbou o peníze.
Ta největší ze tří Grácií / se zmítá ve stu nemilostí. / Jestli, jak je pravděpodobné, / vaše srdce dobročinné, / ke skutkům velkým schopné, / slyší volání mé žalostné, / ulehčí moje strádání. / A věřte bez váhání, / že až budu královnou, / vše vrátím do haléře – jednou. / Duše má a srdce mé, / básnické a velkolepé, / usychají jak tah pastelu / v tomto malém hotelu. / Každý večer v šest hodin / pro radost a pro potěšení / do háje plného květin / vyjet musím bez zdržení. / K tomu je ovšem potřeba / kočáru a šatů, ach, běda, / jak to zařídit, nuže, / když kasička je prázdná tuze! / Až budu jednou královnou, / vrátím vše sumou dvojnásobnou. / Do té doby – hleďte – / peníze mi pošlete!
Je to ošklivé, ale nestálo mě to žádnou námahu.
Chudák teta — kdyby měla, dala by mi.
Stále čekám, že přijde. Je to absurdní — kdyby měl přijít, už by přišel. Jsem tak zbabělá, že stojím u okna, abych ho viděla jít kolem.
Ach, jsem tak ponížená. Myslím, že si ze mě dělá legraci. Ale chovám se k němu dobře a chladně — to už je útěcha.
Dožít se úctyhodného věku šestnácti let a mít za sebou samé nezdary — fuj, hrůza!
Nu což, musím se vzpamatovat a čekat a žít klidně. Dělám si neštěstí z ničeho. Myslím, že budu rozumná. Pošlu k čertu všechny ty hlouposti.
Ale život sám se z nich skládá.
Přijala jsem anglickou komornou.
Je mi trochu nesvé, když poprvé jednám samostatně. Nakládám s penězi, nakupuji, najímám komornou. Jsem ještě nesmělá, vždyť jsem byla vždycky pod křídly matky a tety, mých andělů strážných. Musím si přece zvyknout.
Opravdu nevím, co mi je — jsem smutná, nešťastná.
Bože můj, hrozí-li mi nějaké neštěstí, odvrať je. Svatá Panno Marie, vztáhni nade mnou svou ochrannou ruku!