Středa 28. července 1875

Necháváme se fotografovat u Bienmüllera.
Dělám to proto, abych měla svou podobenku se Sapogenikoffovými.
Čtyři pózy:
1. Tři Grácie, prostě jen tak.
2. Tři Grácie při šití, pak tři Grácie z profilu jako na medaili a nakonec tři Grácie s anglickými loknami. Mášenka zastupovala Ninu, protože jí není vidět do tváře, jen hustý černý závoj.
Tu výpravu bylo třeba zvěčnit.
Myslím, že od té doby, co ten fotografický ateliér existuje, tam ještě nikdo takový povyk nezažil. Zůstáváme tam od dvou do půl šesté.
Fotograf nestačil popadat dech a jen pobíhal jako blázen.
Hlavně náš odchod stál za to: byly jsme všechny rozcuchané, oblečené do hadrů a v náručí jsme nesly své pěkné toalety, ve kterých jsme přišly.
Večer jsme u mě docela klidně seděly, když vtom přijdou Fiouloulou, Merkur a Danis. Protože zítra odjíždím, přijímám je, i když teta není doma, ostatně máme tu Ninu. Ale dlouho nezůstanou.
Přesto zůstáváme vzhůru, dokud se teta se Stiopou nevrátí z Monaka. Nina nám vyprávěla o svých milostných dobrodružstvích.
Mluví se o tom, že cestu odložíme až na sobotu. To mě mrzí, nerada věci odkládám. Je to tak nepříjemné, když člověk počítá s odjezdem na určitý den, když má všechno připravené, když si na tu myšlenku zvykl — a pak neodjede. A kromě toho si ráda pospíším, když je Girofla v Paříži.
Už příliš dlouho jsem nečinná, musíme jsem jako otupělá. Nebylo by špatné počkat do soboty, nechalo by ho to trápit se čekáním; člověk se netrápí proto, že miluje, ale prostě jen tak, pro nic. Často mi ohlásí to či ono na určitý den, a když to nepřijde, mrzí mě to, ať je mi to sebevíc lhostejné.
Zůstaňme tedy do soboty v Nice, ano, ale on by mi tu malou nepříjemnost oplatil i s úroky. K čemu válčit, tím spíš, že nevím, jestli mám dost sil, abych se utkala s tak prohnaným mužem.
Je zlomyslný a vrtošivý.