Čtvrtek 29. července 1875

Snáším všechny ty mrzutosti, které provázejí odjezd. Spěchá se, zlobí se, běhá se, zapomíná se, vzpomíná se, křičí se.
Jsem úplně rozhozená.
A teď se zase mluví o tom, že zůstaneme do soboty.
Ten Stiopa by to nejraději odkládal ze dne na den. Taková je jeho povaha, na nic nemá odvahu. Měl odjet z Ruska začátkem dubna, a odjel teprve začátkem července. Člověk z toho ztrácí trpělivost!
Zůstáváme. Když vidí, že mě to mrzí, prosí mě, abychom odjeli, ale já prohlašuji, že mě těmi hloupými řečmi rozladili, že odjet nechci a neodjedu.
Následkem toho přede mnou všichni ustupují a já si hraji na rozmarnou. Bolí mě hlava.
Jedeme do Villefranche. Pro zábavu hrozím prstem třem kněžím uprostřed Promenády, kteří zůstanou stát s otevřenými ústy, a čtvrtému, tlustému a vážnému, na mostě, a spokojená se vracím domů v nejlepší náladě na světě.
Při večeři napůl žertem, napůl vážně vyvolávám hádku s dědečkem. Můj drahý strýc Georges je tady, musím snášet ten jeho opilecký obličej!
Koneckonců není špatné zůstat ještě dva dny. Mám čas.