Pondělí 26. července 1875

Je mi lépe, protože jsem se déle vyspala, ale v noci jsem se desetkrát probudila. To se mi nikdy nestává, je to zvláštní.
Včera jsem byla nebesky dobrotivá, všichni mi připadali roztomilí, a když si mé Grácie chtěly z někoho utahovat, zarazila jsem je a mluvila jsem o dotyčném tak pěkně, že jsem se tomu sama smála.
Máme toho ruského kuchaře, jak jsem už psala; dřív sloužil u konzula, který ho pro nevím už jaký prohřešek dal na šest měsíců zavřít. Když mu lhůta vypršela, pustili ho, a podle zákona musí do osmi dnů buď opustit Francii, nebo si najít někoho, kdo by se zaručil za jeho budoucí chování.
Je to věc prefektury; teta mě prosí, a tak píšu Merkurovi pár řádek:
Opsaný dopisBillet de Marie à Saëtone, 26 juillet 1875
Vážený pane, buďte tak laskav a zastavte se u nás kolem šesté. Potřebuji s Vámi něco vyřídit. Marie Bashkirtseff.
Budu ho muset prosit, jaká otrava, a přece je to má povinnost, toho člověka svěřili mé ochraně. Myslí si o mně, že jsem mocná, protože k nám chodí ti páni z prefektury.
Teta se za něj zaručí, ale je třeba to zařídit. Nakonec uvidíme, co bude strýček Andriot ochoten udělat.
Nepřichází, jdu se koupat, a z půli schodů, které vedou dolů pod stan, volám svým nejsladším hlasem: „Pane Saëtone!“ Vystoupí nahoru a já mu vysvětlím, oč jde, trochu rozpačitá, že žádám o službu, zatímco celý ten lázeňský bataklán přihlíží s nesmírnou zvědavostí a dohaduje se, co bych to jen mohla mít za záležitost se svým strýčkem. Slíbí, že se o to postará. Od rána byl pryč a můj dopis nedostal.
„Podívejte se,“ říkám mu, „jak se všichni ti pánové dívají.“
„Ano, a neříkejte jim, proč jste mě volala, protože se mě na to budou vyptávat a já jim to neřeknu.“
Vidíte toho prohnaného šibala? To proto, aby si mohl něco vymyslet — ne o sobě, tomu by nikdo nevěřil, ale o svém pánovi a synovci. Ještě mě prosí, abych mu slíbila, že nic neřeknu. A já mu nic neslíbím.
Tak hloupá nejsem.
Večer v devět jdeme, Marie, Olga a já, převlečené za komorné, do starého města k jedné věštkyni.
Vedla nás Léonie. Bála jsem se nějaké dotěrnosti od kočího, ale ještě víc jsem se bála, aby mi ta čarodějnice nepředpověděla nějaké neštěstí. Pokládá nás za to, za co jsme se chtěly vydávat, ptá se, jestli máme místo, a tak dále.
Když jsem jí odpovídala, měla jsem sto chutí se smát. Nabízí mi dobré místo, ale já jí povídám, že se chci vdát přinejmenším za majordoma.
„Inu, má milá, to by vám ovšem zajistilo postavení, to věřím. Nuže, mám pro vás přesně to pravé.“
A nabízí mi mladého sluhu, šestadvacetiletého, který si dobře vydělává. Nakonec mi vyloží karty.
Čtyři muži mě milují a několik dalších se o mě zajímá a mluví o mně. Je mezi nimi jeden plavovlasý, cizozemec, jeden kaštanovlasý, jeden starší muž a jeden tmavovlasý.
Starší muž je velmi zamilovaný, ale drží se stranou a neodvažuje se; tmavovlasý odjel urovnat nějakou peněžní záležitost, je neklidný a velmi žárlivý a bojí se, že ho podvedu. Zanedlouho mě požádá o ruku a já se s ním pohádám. Vdám se velmi skvěle a velmi brzy; několik lidí tomu bude chtít ze žárlivosti zabránit a pokusí se pošpinit mou pověst, ale já z toho vyjdu vítězně. Zvlášť jeden bezvýznamný človíček bude tmavovlasému o mně mluvit zle a z lásky ke mně se ho bude snažit ode mě vzdálit. Peníze se mi pohrnou ze všech stran. Co si přeji, se mi plně vydaří, vyjdu z toho vítězně, velmi brzy se vdám a budu mít všechno, co si přeji.
Jistý plavovlasý mi bude chtít provést nějakou podlost, ale budu mít na své straně tolik lidí, že nic nezmůže.
Tmavovlasý, který je zamilovaný, myslí jen na mne a čeká na dopis nebo nějakou zprávu ode mne, a uvidím ho zítra nebo pozítří k večeru.
Zkrátka, jsem pod ochranou anděla, slunce mi svítí na cestu a dostane se mi velkého bohatství. To byla poslední slova té stařeny.
Jsem nadšená, a místo abych poslouchala, co říká mým společnicím, laškuji s Léonií a plácám jednu hloupost za druhou.
Nechala jsem si tu svatbu pořádně vysvětlit; blíž mi to určit nedokáže, ale svatba tam je, zcela jistě a velmi brzy. A to svatba s tím tmavovlasým, na kterého myslím. To je mlhavé, myslím na několik tmavovlasých. Ale co mi řekla o tom tmavovlasém, který je na cestách, mě okouzlilo.
Ach, kdyby to byla pravda!
Jak bych ho odháněla, jak bych ho trápila! Jakou pořádnou lekci bych [mu] dala!
Jak bych mu dokázala opak toho, co si myslí!
I kdyby ta stařena nemluvila pravdu, mluvila aspoň tolik podle mých přání, že tomu věřím.
Řekla také, že dostanu dopis.
Pokud jde o svatbu, je to pravda, mé vlastní karty mi to říkají každou chvíli.
Čím dříve, tím lépe. Jsou dny, kdy nedokážu napsat ani dva řádky, a dnes je právě takový den. Jsem podrážděná!
Dáme zastavit kočár naproti číslu 77. Místo abych šla domů, zlámu dřevěné laťky, které zastrčili mezi mříže plotu, prostrčím dovnitř ruku a vytrhnu rostlinu jako minule, ale desetkrát větší; ruku mám celou rozpíchanou od trnů, ale tím to nekončí, u Rosalie Léon vytrhnu ještě pěkný kaktus, a teprve pak jedeme domů.
Nina u nás pije čaj až do jedné po půlnoci.
Ale už se nesmějeme jako dřív, jako předtím, než jsme poznaly Giroflu.
Nemohu psát!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Quanto al matrimonio“. ↩