Pátek 23. července 1875

Teta, která byla včera s Ninou v Monaku, mi vypráví, že ta dáma, když tam šla na večeři, se podle svého roztomilého zvyku dala do řeči se služebnictvem. A že jí sluha o Giroflovi řekl leccos. Řekl to, co si o něm myslím já a co jsem včera napsala právě v tomto deníku.
Že je Girofla démon proradnosti. Pro mě to není novinka, uhodla jsem to dávno předtím, než jsem ho poznala, toho hrdinu tolika řečí.
Nelíbí se mi slyšet, že mu dělají takovou pověst. Stojí o donchuánství, a abych ho potrestala, přála bych si, aby si toho nikdo nevšiml.
Ta roztomilá Nina s těmi nejlepšími úmysly na světě tetu jaksi varuje. Jak jsou hloupí! Všech těch lidí je mi líto.
Copak nestojím nad všemi Audiffrety a jemu podobnými? Naštěstí nebo naneštěstí se pokládám za takový poklad, že v mých očích nikdo není toho pokladu hoden, a na ty, kdo se k němu odváží pozvednout oči, hledím jako na ubohé červíčky sotva hodné soucitu. Pokládám se za božstvo a nechápu, že by se muž jako Girofla mohl vážně odvážit dělat si nějaké naděje.
Sotva bych i s králem jednala jako s rovným. Myslím, že je to tak správné. Hledím na muže z takové výšky, že jsem k nim roztomilá, protože se nesluší pohrdat těmi, kdo stojí tak nízko. Dívám se na ně blahosklonně, tak ubozí mi připadají, dívám se na ně, jako by se lev díval na myš.
Místo abych šla ven, maluji — historický obraz. Na blankytně modrém pozadí s mraky. Godard v modrém (jak má ve zvyku), límec a manžety zářivě bílé, červená kravata, červenobílé punčochy, v jedné ruce drží růži, ve druhé luk a šíp, stojí na jedné noze. Má toulec a dvě malá růžová křidélka.
Je mu tak podobný, že se při malování směji. Přesně ten polekaný výraz a to vystrčené pozadí, kterým pohybuje, jako se pohybují ocasy nestvůr kolem Neptuna. V levém rohu je Saëtonova hlava, červená, zrzavá, s růžovými a zrzavými křídly a s monoklem. Ten je k poznání podle barvy a atributů, ale obličej se nepovedl. Vlevo je Fiouloulou, tak podobný, že by člověk vykřikl, s netopýřími křídly, s monoklem visícím ve vzduchu a s perem za uchem. Ten je tak dokonalý, že Sapogenikoffovi, když ho uviděli, zvolali, že to není karikatura, ale talent, že je to nádherné.
Vpravo dole je věž a z jejího cimbuří vylétá tisícibarevný motýl s mužskou hlavou viděnou zezadu, z níž trčí čtyři hlemýždí růžky. Na věži je velké bílé srdce s nápisem: Věži, měj se na pozoru! — Zpod věže vyčnívají dvě nohy a černý ocas. Vlevo dole je opuncie, jako ta, kterou jsme ukradly Gioii, a zpoza ní vykukuje profil — chtěla jsem Danisův, ale skoro vůbec se mu nepodobá.
Když jsem ten slavný obraz dokončila, jdu na večeři do pavilonu, poprvé od 8. července. Žerty stranou, ta karikatura je rozkošná. Désiré a Galula jsou dokonalí a Saëtone ujde. Bude to pro mě zábavná vzpomínka.
Olga má svátek, dávám svým Gráciím pít a sama se napiju docela dost. Mluví se mile a jsem spokojená.
Rozčilená do krajnosti prosím lunu, aby mi ukázala toho, kdo bude mým mužem.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále „La tour, prends garde!“ — začátek francouzské dětské písně a hry. ↩