Středa 21. července 1875

Běda! Teta ten dopis ani neviděla, a tak jsem ho roztrhala.
Poznámka editorů
[Zrušeno 6 řádků]
Ve chvíli, kdy nastupuji do kočáru, přichází Godard s Chevalierem — Godard zářící, lehký, roztomilý, nejde, ale letí k nám. Teprve dnes ráno se dozvěděl, že odmaturoval.
Chtěli jsme vystoupit, abychom ho přivítali, ale místo toho jedeme všichni do lázní. Žerty stranou, je to okouzlující chlapec. Je slušně vychovaný a inteligentní. Je mladý a ještě nezkažený. Je zdvořilý a pozorný, [Škrtnutá slova], ne jako ti zdejší mladíci, kteří se tváří lhostejně a myslí si, že jsou galantní, když jsou nezdvořilí.
Píšeme anonymní dopis Leclercovi, v němž ho prosíme, aby zítra přišel na Mont Boron sestrojit aerostat, podepsáno: M. B. M. G. Marie Bashkirtseff, Maurice Godard. Saëtone a Laurenti jsou tu. Désirého odjezd mě skoro rmoutí. Zkazí mi ho. Ach! Kdybych ho měla aspoň na měsíc. Zítra odjíždí.
Saëtone se mě ptá, kdy určitě odjíždím.
„Příští týden, ve středu nebo ve čtvrtek.“
„A v Paříži zůstanete?“
„Asi deset dní.“
„Dostal jsem depeši… od d’Audiffreta“ (zatínám zuby, abych se nezačervenala), „právě přijel do Paříže a zůstane tam deset nebo dvanáct dní. Bydlí v hotelu Splendid. A možná ho uvidíte, jestli odjedete.“
„Možná,“ říkám a zatínám zuby ještě pevněji.
„Jinak se za deset nebo dvanáct dní vrací do Nice. V kterém hotelu budete bydlet?“
„V Grand Hôtelu nebo v hotelu des Iles Britanniques, je to malé, ale pohodlné.“
Věrný posel! Vidíte toho nového Merkura?
Co to má znamenat? Nerozumím Giroflovu chování. Kdyby něco bylo, byl by promluvil, protože nemohu uvěřit, že by byl nesmělý. Ech, kdo ví, i ti největší zhýralci jsou, když se zamilují, jako školáci.
Ne, tomu nechci věřit, příliš by mě to potěšilo.
Désiré mi říká sbohem, já jemu na shledanou. V listopadu se sem vrací. To už budu ve Florencii. Ale mám nápad, který mě naplňuje radostí. Přijedu s tetou do Nice na dostihy. A budu se bavit:
„Slečna se vrátí, aby vás viděla, pane Godarde,“ říká Saëtone.
„Jistě, pane. Vrátím se, abych vás viděla,“ říkám se smíchem.
Když odejde, dám se do řeči s Laurentim, tím hrabětem tak snědým, tak malým a tak vážným. Mluvíme o revoluci v Rusku, o revolucích vůbec, o monarchii. Ve všem se naprosto shodujeme. Ráda vidím lidi, kteří smýšlejí jako on.
Když se vrátím domů, najdu jeho navštívenku.
Dnes večer jdeme k Nině. Jsou tam Smirnoff, Danis, můj strýček, Merkur a Fiouloulou. Ten posledně jmenovaný nakreslil zdejší náměstí. Durandovi, všichni ti pánové a já přijíždíme v oblaku, na lastuře tažené holubicemi a obklopené růžemi.
Mluvíme o mém království, Saëtone mi říká Veličenstvo, já jemu pane můj velkokancléři, Danisovi můj velkoadmirále a Fiouloulouovi mé páže.
Skoro se nehýbu, zůstávám téměř celou dobu na pohovce a mé páže vedle mě mi zpívá, nakolik se jeho chabý hlásek odváží zpívat.
Danis tvrdí, že nikdo neumí sedět v lóži tak jako já.
„Přijdete, celou dobu zůstanete nehybná, ale tak krásně, a devadesát kukátek se na vás namíří, zatímco vy se na nikoho nedíváte, a přitom vidíte celý sál, aniž je to na vás znát.“
„Ach, opravdu.“
„Ano, ale opravdu, je to nádherné, sedíte jako nikdo jiný.“
Jsem spokojená, usilovala jsem o nehybnost a klid.
Saëtone říká, že sedím na lavici obžalovaných, protože mě teď Paříž tolik přitahuje.
Při odchodu se mě ještě jednou ptá, kdy odjedu, určitě.
„Protože,“ dodává spěšně, „rádi bychom měli tu čest vzdát vám před vaším odjezdem úctu, i pan hrabě Laurenti.“
Ve středu nebo ve čtvrtek odjedu. Opravdu je tu smutno. Godard je po zkouškách najednou okouzlující — a odjíždí. Girofla tu není. Nikdo tu není, kdo by mě popostrčil, rozhýbal. To, co zbývá, by bylo pěkné s někým zajímavým, ale samo o sobě je to nudné.
Doopravdy, myslím, že se nudím.
Dostanu ty dva pokoje, které potřebuji. V tom ohledu jsem klidná. Nábytek brzy přijde. Teta zůstane, aby na vše dohlédla.