Úterý 20. července 1875

Dokážu celé hodiny zůstat ve svém toaletním pokoji úplně nahá před zrcadlem. Nikdy nikdo neviděl takovou bělost, jemnost a eleganci tvarů.
Když se dosyta naobdivuji, cítím se vlídná ke všem, neboť je pokládám za dost nešťastné už tím, že mě neviděli nemohou vidět, a nechci je trápit ještě něčím jiným.
Blahoslavení, kdo mě uvidí! Přísahám vám totiž, že si ani nedovedete představit, jaké mám tvary a jak bílou a jemnou pleť.
Často místo koupání strávím hodinu rozjímáním a od zrcadla se odtrhnu jen stěží.
Zeptá-li se mě někdo, co je na světě nejkrásnější, odpovím bez zaváhání: „Nahá žena.“ — ale rozumějme si: žena přinejmenším taková jako já.
Jedu se projet s Mášenkou a s Victorem-Désirém; ten vznešený pes dělal velké potíže, než nastoupil do kočáru, ale když viděl, že jde jen o projížďku, u Rumpelmayera už naskočil sám a byl velmi spokojen.
Dnes se rozhodne, jestli milý Désiré odmaturuje, nebo je s ním amen. Vidím ho na Promenádě s tím odporným Chevalierem.
Večer jsou u mě Nina s dětmi a Smirnoff, smějeme se a píšeme Désirého jménem dopis, v němž mi klade své srdce k nohám.
Ten dopis nechám na stole v naději, že si ho teta, až se vrátí, přečte. Je v Monaku se Stiopou.