Pátek 16. července 1875

Usnula jsem zlomená a probouzím se celá divná. Nedokážu si ujasnit, co vlastně cítím. Zuřím, jsem smutná, dotčená.
Že by to bylo tím, že ta bytost odjela?
Ne, jde o tohle. Všechno jsem si naplánovala po svém. On se do mě zamiluje, já ho přijímám s něhou a soucitem, aniž bych ho však přiváděla k zoufalství.
Jedu přes Paříž do Ruska, on jede za mnou až do Paříže a vyznává mi lásku. Nechávám ho mluvit. Došla jsem dokonce tak daleko, že jsem ho poslala až do Ruska. On jako poslušný pes, já jako blahosklonná královna.
Vidíte, kam to vede. „Nikdy se nemají dělat plány,“ říká tentýž d’Audiffret, „k ničemu to není.“
Má zatraceně pravdu, je to duchaplný muž.
Jak se musel radovat, když včera na koncertě viděl, jak střídám barvy!
Jakou radost by měl, kdyby si přečetl těchto třicet šest stránek! To bych mu nikdy neodpustila.
Kdyby jel za obchody, ale ne — navštívit přítele!
Opravdu, nic nad psy.
Díky stěhování lásky se všechno to zhoubné fluidum, které v sobě mám, soustředilo prozatím na Victora. Obědvám a on sedí naproti mně, dobráckou velkou hlavu na stole. Milujme psy, milujme jen psy. Muži a kočky jsou nehodné bytosti. A přece — pes je špinavý, když jíte, dívá se chtivýma očima, chce, abyste ho krmili, a přilne k vám kvůli žrádlu.
A přesto nikdy své psy nekrmím a milují mě. A Prater, který mě opustil ze žárlivosti na Victora a přešel k mámě.
A muži — copak ti nechtějí, aby je někdo krmil, copak nejsou přízemní, žraví a zištní ve všech významech, jaké chcete těm slovům dát?
Merjeewsky byl pes. Fuj! Hrůza, nemohu na to myslet bez hrůzy.
Teta šla odeslat následující depeši:
Opsaný dopisDépêche de Marie à Étienne Babanine, 16 juillet 1875
— Rusko, černigovská gubernie, Kanatap. Etienne Babanine. Kazíte mi všechny plány tím odporným zpožděním! To je strašné! Kdybych to věděla, nikdy bych na vás nepočítala. Zuřím! Marie.
V září se bude ve Florencii slavit Michelangelovo jubileum. Chci tam být.
Musím jet do Ruska. Nikdy nebudu mít čas! Ta myšlenka spolu se všemi mými radostmi mě dohání k zuřivosti.
Ó vy, kdo zuříte a trápíte se — pište, pište stále, stěžujte si svému papíru. Koho naděje zklamala, tomu přísluší nářek.
Kdybych nepsala, uschla bych.
Psaní mě uklidnilo — uklidnilo, tedy trochu.
Sotva jsem mohla jíst, tak jsem spěchala psát, stěžovat si. Odvahu, duše!
Jak jsem bláznivá, že si vše beru k srdci! Záležitost s Hamiltonem jsem přestála dobře, přestojím i tenhle neúspěch.
napříč stránkou
Ale žádný neúspěch tu není, mladá idiotko!
Záležitost s Hamiltonem jsem přestála, ale nezapomněla jsem na ni, a pokaždé, když na ni pomyslím, připadá mi stejně strašná jako první den.
Tam to alespoň stálo za to, ale tady! A kvůli komu!! Teta viděla Giroflu odjíždět ze zámku; já psala a ona pozorovala kukátkem.
Poznámka editorů
[Tři čtvrtiny stránky odstraněny]
Okenice jsou zavřené, velký zámek je prázdný, jsem smutná.
Vycházím s tetou, která mi říká, že jsem Giroflu odbyla a špatně s ním zacházela, že kdybych chtěla, nebyl by odjel. A na okamžik lituji, že jsem mu neřekla, aby zůstal, ale hned se vzpamatuji: kdybych ho prosila, aby zůstal, vzepřel by se a já bych byla ještě nešťastnější. Včera jsem se chovala jako socha, byla jsem jako ve snu. Lituji toho. Ale myšlenka, že jsem byla chladná, že jsem ho urazila nebo odstrčila, mě hřeje u srdce, a kdybych si tím byla jistá, ničeho bych nelitovala a byla bych velmi šťastná.
na okrajiannotation ultérieure de Marie, 1877
[Poznámka z r. 1877: Ano, a jak jsem si tím jistá!]
Zabývat se jím stálo za to. Je to muž pochybného šlechtictví, nebo se o něm aspoň taková pověst roztrušovala, ale bohatý, nezávislý, mladý, nesporně krásný, velmi krásný. Je duchaplný, má dobré způsoby; styk se ženou, která se stýkala s muži z nejlepší společnosti, mu dodal vzezření velkého pána. Ostatně otec vypadá jako vévoda — každý, kdo ho uvidí, se zeptá, kdo to je. On (Girofla) je zábavný, veselý, milý.
Jistě, takové vítězství by bylo lichotivé. Ale je troufalý, lstivý, sukničkář, marnotratný.
Není do nikoho zamilovaný a se ženami zachází tak, jak já chci zacházet s muži. Právě to ho dělá přitažlivým, a právě proto bych dala nevím co za to, abych tu ctižádostivou bytost zkrotila. Je rozmarný a výstřední. Další vlastnosti, pro které zuřím, že jsem ho nedokázala polapit.
Ale pomyšlení, že jsem k němu byla nepříjemná a chladná, mi dělá radost. Alespoň se nebude pokládat za takového vítěze. Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.
napříč stránkou
Ano, ta myšlenka mě utěšuje. Nepokládal se vůbec za vítěze, předpokládám.
Ale zacházela jsem s ním opravdu špatně? Je to pravda? Ach! Kdyby tomu tak bylo, a hlavně kdyby mu na tom záleželo! Jak bych byla spokojená.
V lázních celý příval mladých mužů. Saëtone, Danis, Pépino-Gautier, Smirnoff, Bihovetz, major, hrabě Laurenti, kterého nám právě představili, a můj rozkošný Désiré, oblečený jako anděl, který vejde a tvrdí, že přijel na koni, ale jeho kůň že ztratil podkovu. Čistá lež — na koni sice byl, to je pravda, ale když uviděl celou naši společnost v lázních, zastavil se. Měl tmavomodrou kravatu, zítra budu mít stejnou. Zeptala jsem se svých profesorů, jestli složí maturitu.
Brunet řekl, že se na lyceu skví svou nepřítomností, a Leclerc si zakryl obličej rukama s výrazem, který nevěstil nic dobrého. Zasloužím si výprask holí za to, že jsem se letos nepřipravila k maturitě. Je to stejně hanebné jako Audiffretův odjezd.
Sapogenikoffovi jsou s námi u moře, tvoříme malý, velmi živý kroužek. Vedu konverzaci, povídám a směji se, jako by nic. Mluvím dokonce i o tom nehodném nepřítomném, a bez jakékoli strojenosti.
Danis, zdá se, obdivuje mé repliky, a když Marie řekla nevím už co pěkného, zvolal, že je to rozkošné, že je to, jako by to řekla slečna Moussia. Je pravda, že dovedu občas odpovědět pohotově a originálně.
Známe všechny mladé muže v Nice. Ale bohužel! Chybí ten hlavní.
Z lázní jdeme se Sapogenikoffovými, s Bihovetzem a se Smirnoffem do kavárny; mají tam jen čokoládu a zmrzlinu, ani jeden zákusek, a my jsme měli hlad. Jsme tam sami, smějeme se a zpíváme.
Giroflé je smutná, dobíráme si ji kvůli Giroflovi, a já říkám, že je to netvor, když opouští dámy, jako jsme my, že pro jeho odjezd nejsou slova. Opustit nás kvůli návštěvě u přítele — i kdyby tím přítelem byl císař, nebylo by pro Giroflu omluvy. Pak zpívám píseň o Malboroughovi a místo „Mironton“ atd. zpívám jak je mému srdci, jak je mému srdci těžko. Bihovetz z toho div neomdlí.
Chovám se dobře.
Když usedám k večeři, už svítí měsíc. Jdu nahoru k sobě a v té božské záři, v dlouhých bílých šatech, zpívám serenádu Foibé. Ale zmocní se mě veliký smutek, vracím se dovnitř a píšu?
Mám chuť psát verše. Ach! Audiffret! Ten mi nadělal zlé krve.
Jen si představte, že mám výčitky svědomí! Jsem tak pošetilá, že lituji svého chování. Myslím, že jsem ho zarmoutila. Bláznivá a hloupá.
Na tvém chování mu pramálo záleží, a jestli mu na něm záleží, je jen dobře, žes ho tak odbyla. Zaslouží si to, přísahám. Zaslouží si to.
A ostatně čím chladnější člověk je, tím lépe, zvlášť když už to mezi námi došlo tak daleko.
Kdo lásku stíhá, tomu láska prchá.
Kdo před láskou prchá, toho láska stíhá.
Jsem o té pravdě přesvědčená, a zároveň si to vyčítám. Je to vždycky tak: kdybych byla milá, vzepřel by se, a já bych zuřila, byla bych ponížená, vyčítala bych si to a nemohla bych si na to vzpomenout bez hněvu. Zachovala jsem se tak, jak jsem měla. Protože kdyby chtěl, byl by promluvil.
Ale proč všechno, co mi říkal, proč ten smutný výraz, proč ty oči, proč všechno to, co mi řekl onehdy večer na plese, proč, proč? Ptám se. Kdyby mě miloval, nebyl by odjel.
Žít daleko od své lásky — není to umírat den co den? Říká se, že mívá často nápady, nepochopitelné vrtochy, že je to ta nejrozmarnější bytost na zemi.
Jestli si jen krátil čas, proč ten výraz? Nikdy nevypadal příliš vážně, i v nejsentimentálnějších chvílích si zachovával veselost a všechno jako by říkal se smíchem. Ostatně takový už je, ten rozkošný hoch nikdy nebude mít způsoby umírajícího psa. A lidé jako on a já mají mnohem víc citu než ti, kdo chřadnou a šeptají jako květiny.
Řekl mi právě tolik, aby mě poškádlil.
Nu tak, co víc bych chtěla? Toužila jsem po lehké milostné pletce. Ano, lehké pro mě, ale pro něho vůbec ne.
Je to ubohost, vzlet sotva načrtnutý román.
Ach! Jak je mi líto, že odjel, a jak smutno je mi z toho velkého zámku, zavřeného a prázdného!
Začínám chladnout a litovat toho, co jsem napsala. Jsem rozmrzelá a lehce zamilovaná, ale víc než cokoli jiného je dotčena má ješitnost. A to je na tom to nejstrašnější.
Mám takovou představu, že kdybych si přiznala, že ho miluji, byl by to talisman, díky němuž by mi padl k nohám. Je to jako v té ruské pohádce, kde má hrdina ohromný nos a je zamilovaný do princezny, kterou dostane teprve tehdy, až uzná, že jeho nos má vadu. A uzná to teprve ve chvíli, kdy jednoho dne uvidí princeznu v okně a chce ji políbit, ale nos mu nedovolí dostat se k ní blíž.
Jenže si tedy nemohu přiznat, že d’Audiffreta miluji. Toužím po něm celou duší, jsem do něho lehce zamilovaná, ale nemiluji ho.
Předpokládám, že kdybych ho milovala, chtěla bych si ho vzít. Nuže, to vůbec nechci. Ale vůbec ne, jak sám říká.
Kdyby zapadal do mého programu, byla bych s radostí jeho ženou. Doriu jsem si vzít chtěla, a ten se mi nelíbí ani ze setiny tolik co on. To všechno ale není žádný důvod. Když se mám vdát, nehledám muže, hledám postavení a jmění. Najdu-li k tomu i muže, tím lépe, a když ne, obejdu se bez něj.
Žádná tvářička na světě mě nepřiměje, abych svůj program zanedbala. Muž je jen chvilkové vzplanutí, kdežto postavení a jmění jsou skutečné statky, o které musí usilovat každá žena, která dbá o svůj věhlas a má ctižádost. Chtěla jsem to mít úplně dokonalé, ale Bůh nechtěl a vzal mi muže, který mi mohl dát všechno.
S bolestí, kajícností a strachem, že urazím Boha, předvídám, že vezmu-li si jen titul a jmění, budu hledat rozptýlení. Už teď mě to mrzí.
Nepřeji si nic jiného, než jednat správně. Ale neručím za sebe, jestli si vezmu Doriu a jestli znovu uvidím Giroflu.
Vyhýbám se svému osudu, protože do Ruska nejspíš nepojedu — za nic na světě nechci zmeškat Michelangelovo jubileum, a do Ruska se dá jet stejně dobře i příští rok. Kdežto na další jubileum bych musela žít ještě sto let, a v to nedoufám.
A pak, jestli do Ruska nepojedu, je to proto, že to tak chce i Bůh.
Všechno, co se děje, je k lepšímu, říká ruské přísloví. Osudu neujdeš, říká jiné přísloví.
Zase řeknu luně: „Luno, ó krásná luno, ukaž mi ve snu toho, za koho se v tomto životě provdám.“
A pak se uvidí.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „Quem spem delusit, huic querela convenit“ (viz 15. července). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „tanto eró in fretta di scrivere, di lagnarmi“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Anima, coraggio !“ ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „dubiae nobilitatis“. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Veni, vidi, vici“ – slova Julia Caesara; Marie je ironicky přikládá k milostnému vítězství. ↩
Pozn. překl.: Francouzská lidová píseň „Malbrough s’en va-t-en guerre“ s refrénem „Mironton, mironton, mirontaine“; Marie místo refrénu zpívá „que mon cœur, que mon cœur a de peine“. ↩
Pozn. překl.: Michelangelo se narodil 6. března 1475, rok 1875 byl tedy čtyřstým výročím jeho narození; Mariino „jubileum“ (centenaire) jsou oslavy ve Florencii v září 1875, jejichž středem byla výstava 12.–14. září (Casa Buonarroti, „Michelangelo in the Nineteenth Century“, casabuonarroti.it). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „E poi vedremo.“ ↩