Čtvrtek 15. července 1875

Včera večer, když jsem odešla od Sapogenikoffových, jsem řekla měsíci: „Měsíci, ó krásný měsíci, ukaž mi ve snu toho, za koho se za svého života provdám.“
A po těchto slovech se už nesmí promluvit ani slovo a říká se, že se ve snu zjeví ten, za koho se provdáte. Jsou to hlouposti, viděla jsem Smirnoffa a Audiffreta: dvě nemožnosti.
A pak se Audiffret nepočítá, zdá se mi o něm téměř každý večer. Ještě včera se na mě celou noc zamilovaně díval a probudila jsem se pod dojmem toho krásného obličeje a těch očí, které mě ve snu, zdálo se, tolik milovaly.
Koho naděje zklamala, tomu přísluší nářek, jak řekl Phaidros a jak opakuji po něm.
To věřím, že mi nářek přísluší! Proto honem beru tuto drahou knihu a píšu, stěžuji si, žádám vysvětlení, zlobím se!
Ráno nic špatného; teta mi přijde říct, že Girofla je u svého okna, jdu si sednout k tomu svému — za pár minut je vidět bílou postavu tam daleko. Teta sedí na zemi, aby nebyla vidět, a smějeme se.
Když se dost ukázal, posadila jsem ji vedle sebe a bílá postava zmizela.
Zkrátka až do oběda jen chodím k oknům. Zrovna jsem si v klidu překládala úryvek z Aula Gellia, když přijde teta a se šibalským výrazem se ptá, zda nejsem u okna, protože on tam je.
„Nejsem, ale počkej, jdu si tam sednout, dej mi sem knihu.“ — Podá mi knihu.
Tak vidíte, jsem docela prozrazená a teta je zasvěcená. Svět se obrátil vzhůru nohama. Je to tak dobře, ten malý aspoň viděl, že si z toho nic nedělám.
Co chvíli prší. Na koncertě jsem byla smutná a zamlklá, když přišli naši kavalíři. Celá jsem zrudla, když jsem zahlédla Audiffreta — ale bylo to zdálky a on to neviděl.
Tomu bídákovi se to dokonale povedlo. Ničema, bandita! Mají pravdu Kdo plivá do vzduchu, trestá sám sebe.
Je tak krásně, tak svěže, že je to rozkoš, ale takové počasí člověka naladí melancholicky.
„Madam, kdy bych se k vám mohl přijít rozloučit? Zítra odjíždím.“
Je to jako blesk z čistého nebe — blednu, rudnu, nevím kam s očima, nejraději bych se propadla a schovávám se do kouta kočáru. Saëtone to viděl i on to viděl, ale ze soucitu se nedívali.
To je strašné! Jsem nejubožejší ze všech tvorů!
Chtěla jsem ho polapit a mučit, a zatím on lapá a mučí mě! Dobře ti tak! Čím jsi hřešila, tím jsi potrestána. Je to ponaučení — tím hůř pro tebe, nejsmolnější ze všech žen.
Vše je proti mně, vše mi uniká, nic se mi nedaří. Jsem potrestána za svou pýchu a hloupou aroganci.
Čtěte to, dobří lidé, a poučte se. Tento deník je nejužitečnější a nejpoučnější ze všech vyprávění, jaká kdy byla, jsou a budou. Je to celý život v nejmenších podrobnostech, celá žena se všemi svými myšlenkami, se všemi nadějemi, zklamáními, ničemnostmi, krásami, bídami a žaly a radostmi.
Ještě nejsem celá žena, ale budu. Bude mě možné sledovat od dětství až do smrti. Neboť život člověka, celý život, bez jakékoli přetvářky a lži, je vždy velký a zajímavý.
„Odjíždím na týden, a až se vrátím, nejspíš už vás tu nenajdu.“
„Ó ano,“ říkám, „to už budu určitě pryč.“
„Jste dnes večer doma?“ ptá se.
Otáčím se k tetě:
„Ano,“ říká.
Tak se přijdu rozloučit, jestli vás to neobtěžuje.
„Slečna nevypadá, že by chtěla být doma,“ pokračuje.
„Co vás napadá, pane.“
„Protože kvůli jedinému muži se přece obtěžovat nebudete.“
„Jak to mluvíte,“ říkám se smíchem.
Myslím, že chtěl přijít sám, ale pozvou i jeho strýce a toho ošklivce Fiouloulou.
Vypadá smutně, ten výraz nasazuje schválně. Nevím proč, ale všechno na něm mi připadá jako lest, lež a nízká vypočítavost. Dokonce věřím, že se spolčil se všemi těmi lidmi, slíbil jim, že mě do sebe zamiluje, že to vše bylo s nimi domluveno, vypočítáno.
Čekala jsem to — ne, spíš jsem se toho bála víc, než jsem to čekala; tak nepříjemné věci člověk nečeká. No nic, holčičko, přestála jsi větší nepříjemnosti, přestojíš i tuto. Vše pomine, vše se zapomene!
Trápí mě, když vidím, jak mi všechno uniká. Byla jsem totiž tak hloupá, že jsem věřila ve své štěstí.
Moje štěstí! Ach, výsměch.
Teta je z toho, co se děje, celá rozhozená, přijde mi poradit s účesem a říká, abych si oblékla matčinu kazaku.
Dělám, jak říká, a upravím se, aby mi to co nejvíc slušelo.
A jsem krásná. Nic není ošklivé. Postava jako žádná jiná, roztomilá nožka a bílá jemná ruka a zlaté vlasy a bílá vysoká hruď, jakou jsem nikdy neviděla.
Dá se uvěřit, že mě nikdo nemiluje?
Všimli jste si, že při každé katastrofě vypočítávám a vyzdvihuji své krásy?
Konečně ti tři muži přicházejí; Sapogenikoffovi jsou u nás.
Jdeme na zahradu. Audiffret vyleze na zeď našeho souseda Glii a odtamtud dělá opičárny, mluví na kolemjdoucí jako komedianti a žebráci: „Syn starého vojáka proděravělého ranami, ale chudý; má ubohá matka, důstojná a výtečná žena, atd. atd.“ — Smála bych se, kdybych nebyla tak dotčená.
Někdo mu jistě donesl naše pochybnosti o jeho šlechtictví, neboť na koncertě řekl, že strávil odpoledne probíráním starých rodinných listin, latinských dokumentů, a dnes večer u čaje vytáhl z kapsy dopis:
„Chcete-li vidět mé hezké písmo, račte, čtěte.“
„Co to je?“ ptám se.
„Je to dopis.“
napříč stránkou
Nevím, proč mi ten dopis ukázal, nevím ani, co obsahoval.
„Od koho?“
„Ode mě.“
„Komu?“
„Mně.“
„Pamětní spis?“
„Ano.“
Byly to jakési poznámky a plány k úpravě jeho zahrady.
Ale nešlo o písmo — šlo o jeho erb. Sedící lev, který drží v jedné tlapě růži. Rozkošný nápad — síla a láska.
„Co to je?“
„To jsem já,“ říká se smíchem.
„Ne, řekněte, to je váš erb?“
„Ano“ (a vážně).
To všechno, jak si umíte představit, mou zlost jen zvětšuje.
„To je jen horní část, že ano?“ ptám se.
„Ne, to je celé.“
„Já mám v erbu přilbu, meč a nad tím vším dubové listy.“
„Mám ještě věž, ale dala jsem si pozor, abych to neřekla.“
„Měla byste mít místo těch listů cesmínu,“ říká mi.
„Proč?“
„Ach!“ řekne polohlasem, „protože kdo se o ni otře, píchne se.“
„Taková nejsem.“
„Hehe! To nevadí, já vím... zkrátka...“ a to tónem, který chtěl říci: vím o tom své, ale raději budu mlčet.
Jsem chladná a několikrát neposlouchám, co říká, jako on dělával, když jsem mluvila já.
Mluvilo se o mém ďolíčku.
„Víte, co to je?“ ptám se ho.
„Ne.“
„To mě políbil anděl.“
„Aha! No vida, šťastný anděl!“ — a to ještě takovým tónem.
„A tady,“ říká a ukazuje na ďolíček, který mám na bradě, „to je taky anděl; ne, to není anděl, to je tatíček Pánbůh. A není hloupý“ (a pak tišeji): „Je blažený, dokonce — já bych rád, zkrátka — já být na jeho místě; nevybral si špatně, ten Tatíček.“
V polovině tohoto proslovu odvracím oči, pak hlavu a dělám, že velice pozorně poslouchám, co říká Marie na druhém konci stolu.
Tady jsem spokojená, neboť i když pro něj nic nejsem, je nepříjemné mluvit do větru, a hlavně narazit na takové pohrdání.
Ten bídný chlapec mě často nechal mluvit do větru, vím, jak je to nepříjemné. Oplatila jsem alespoň polovinu toho, co mu dlužím? Nedokážu to posoudit, bohužel! Doufám, že ano! Marie říkala, že dostala dopis, který jí udělal velkou radost.
„Ty máš štěstí, drahá; já bych chtěla dostávat dopisy, které přinášejí radost nebo žal, aby mě rozčílily, aby mnou pohnuly“ (mluvím tu ke Giroflovi a otáčím se k němu), „dostávám dopisy jen od dodavatelů a ty mi nic nedělají.“
„Dostanete takové, které vás rozčílí.“
„Od koho, jaké dopisy?“
„Ty, které vám napíšeme.“
„Kdo?“
„My.“
„Ne, ty mě nebudou moci ani pobavit, ani rozčílit.“
„Uvidíte, za chvíli napíšu něco, co vás rozčílí.“
„Nemůžete.“
„Uvidíte, budete se na mě strašně zlobit.“
„Zkuste to.“
„Nemám tužku.“
„Arthure! Tužku.“
„Tady, pište,“ říkám mu a podávám mu tužku.
A tu napíše na sušenky J. V. A.
„Nu, co jsou to za písmena?“
Maže a pak znovu píše písmena bez ladu, přidává čísla. Nemohu nic přečíst, ale píše: „miluji vás“ — pochopila jsem.
Ale mně to nic nedělá, nevěřím tomu a pokládám to za mdlý žert.
Usmívá se, píše ta písmena, maže, dělá drahoty, jako by říkal:
„Ach ne, nechci, neodvažuji se.“
Opičárny, grimasy!
Nina hraje, opírám se o piano a on mě čtvrt hodiny prosí, abych mu dala svůj portrét. Chladně odmítám a uvnitř to ve mně vře.
„Vždyť odjíždím!“
„Ne, pak bych ho musela dát všem těm pánům.“
Ach, hloupá! Ó hloupá holko! Měla jsem mu říct: „Jestli mě chcete vidět, proč odjíždíte?“ Ale ne, neřekla jsem nic, celý ten večer jsem byla jako kus ledu. Strýc Saëtone, ten tlustý dobrák, mi sype lichotky a já se mu směji do obličeje.
Ostatně to dělá jen tak a nic tím nesleduje, je to hodný tlustý strýc.
Od piana jsem odešla první; Girofla už několikrát odešel první ode mě. Teď je řada na mně.
Zatímco ten muž vykládá Olze všechno možné, můj strýc si usmyslí, že se mě zeptá, jestli chovám sympatie ke Giroflovi, a prosí mě, abych se přiznala, že mu dávám přednost před ostatními atd.
„Co vás napadá, pane Saëtone, kde jste to vymyslel?“
Říkám mu velmi vážně, že nedělám žádné rozdíly a že všichni zdejší mi připadají velmi okouzlující a velmi milí. Ptá se mě na to sám, nebo ho posílá ten druhý?
Každou chvíli ho polévám studenou vodou a jestli mě trochu miluje, zacházela jsem s ním strašně. Ale tomu netvoru přetvářky a lsti to nic nedělá, a zase si to zacházení vyčítám a trpím tím já.
Že bych ho milovala? Nemám ponětí.
Pořád jsem na něco čekala, na nějaký záblesk, který by mě vedl, ale nic, nic a nic. Odcházejí.
„Sbohem, slečno.“
„Na shledanou, pane.“
A podáváme si ruce — ne silně, prostě — a sotva cítím ten otřes, ten otřes, při kterém jsem se vždycky sladce zachvěla.
Zpívám a směji se s mými Gráciemi a velmi komicky omdléváme kvůli odjezdu krásného Nicejce. Měla jsem chuť to udělat doopravdy.
Jsem nešťastná nade všechny míry.
Tak mě nemiluje?
Copak člověk odjíždí, když miluje? Chtěl se bavit, já také. Nuže, buďme spokojeni.
On je spokojený, o tom nepochybuji, a já zuřivá, zraněná, nešťastná.
Nedovedu si vysvětlit svůj stav. Nemůže to být láska k tomu darebovi, a přece každý řekne, že ano. Ať rozhodnou moudřejší než já. Ve skrytu duše si myslím, že ne.
Opravdu, nic nad psy.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „Qucm spes dclusit, huic querela convenit“ (tak v textu; zřejmě Quem spes delusit). Phaidros, Bajky. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „querela mihi convenit“ – Marie přizpůsobuje Phaidra do první osoby. ↩
Pozn. překl.: Aulus Gellius (2. století n. l.), římský autor Noctes Atticae (Attické noci), sborníku poznámek z gramatiky, filozofie, práva a starožitností. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „unlucky“. ↩