Sobota 17. července 1875

Ať duchaplní lidé nevěří kartám a snům, ale já, prostý tvor, jim věřím.
Neřekly mi snad (karty) ve čtvrtek ráno, že mi nějaký odjezd způsobí velkou nepříjemnost? A dva dny před ohavným zavražděním Mopse, že mi starý muž způsobí velký žal?
A minulou středu se mi zdálo o třech nahých ženách, což znamená urážka, trápení.
na okrajiannotation ultérieure de Marie, 1877
[Poznámka z r. 1877: Žádná urážka se nekonala; protože jsem se jí bála, předešla jsem jí.]
Dnešní sen se nemůže počítat pro to, co jsem chtěla, protože se mi zase zdálo o tom překvapivém, ale hloupém Emilu d’Audiffretovi. Za něho se za svého života neprovdám, a kromě toho ho ve snu vidím každou noc, nemůže se to tedy počítat. Běžela jsem zahradou a on za mnou, ale ve chvíli, kdy jsem si říkala: „Konečně přichází!“ — najednou se zarazil, jako by mnou pohrdal.
Pak jsem musela jít za Marií pod strom, zavěsila jsem se do něj a znovu jsme běželi. Ale zacházel se mnou víc než neomaleně. Pěkný sen.
Dnes ráno jsem viděla Sabatiniovou; zdálo se jí, že mám černé oči tak zářivé, že ji oslepovaly, a třetí, malinké, uprostřed čela, ale tak krásné, říká, že vůbec nebylo zrůdné, naopak mě neobyčejně zkrášlovalo.
Neobyčejný sen a šťastné znamení. Vadí mi, že nemám žádný cíl, a mou největší zábavou je psaní. Připadá mi, že bych celé dny jen čmárala.
Teta mi říká holka k ničemu, protože jsem nechala odjet mého Giroflu, jak říká. Jako bych ho mohla zadržet. Nedovedu říct, jakou cenu přikládám jeho dobytí, právě proto, že je tak nesnadné: Kosa narazila na kámen, jak se říká v Rusku.
Uprostřed dne otvírám svou skříňku.
Jaká posedlost psaním — kdybych alespoň psala dobře. Nudím se jako nikdy. Nic mě nezajímá!
Nemám nač myslet; dřív jsem čekala na hodinu procházky nebo na večer, nyní nečekám nic a je to smutné.
Než jsem toho pána poznala, snášela jsem úplně klidně, když se na Promenádě neukázal čtrnáct dní i déle. Ale teď mě na sebe navykl. A nikdo, kdo by ho nahradil, ani jeden slušný tvor!
Proč se nechal představit, jestli se mu nelíbím? A proč se od té doby od nás nehnul?
I v létě je přece dost domů, kam se dá jít. Proč chodit k nám, proč mi všemožně dávat naději na kdejakou hloupost?
Jsem Pallas sama: o všem pochybuji a věřím až v poslední chvíli. Byla bych ještě zklamanější, kdybych byla tak hloupá, že bych věřila tomu, co mi všichni říkali.
Přiznejte, že je to ponižující. „Nikdy se nemají dělat plány, k ničemu to není“: jaký moudrý muž! Nuže, já si plány dělám. Kdo si je nedělá?
Tak krásně jsem si to představila!
Představila jsem si to tak, abych nelitovala léta v Nice. Opravdu, je to nehodná bytost. Asi jsem tedy ošklivá a hloupá. Cože! Nedokázat polapit aspoň jeho!
Polapit! Snadno se řekne. Co může dělat mladá dívka? Kdybych byla vdaná žena, bylo by to jiné. Žena má všechny prostředky, dívka žádné. Dívka musí klidně sedět a nemůže nic. Při sebemenší milostné pozornosti si o ní myslí, že se touží vdát, fuj!
Dívka může polapit jen ty, kdo se sami chtějí dát, žena může všechno stačí, aby ona. Mluvím o hezké ženě, duchaplné ženě. Ani nemusí být hezká — jde o to mít k tomu vlohy.
Chtít v šestnácti dobýt svět — to je nápad! Včera bylo krásně a svěže, dnes fouká silný vítr. [Poznámka z 23. srpna: A to je taky nápad, nazývat Giroflu světem!] Zabavuje mě malováním
Čtu paměti Velké Mademoiselle. Zatím to není strhující. Ty ženy měly štěstí, že žily v době, která je proslavila. V té naší se za všechno hází kamením.
Rozhodně se musím vdát a jako Agis provést revoluci a obnovit dávné mravy.
Rus se nejspíš do příštího roku ožení.
Ostatně mi nevadí, že se mu bezděčně vyhnu.
Nechme věci plynout, když nemůžeme jinak.
Jsem ráda, že zůstávám celý den doma se svými dvěma Gráciemi a večer rovněž. Sotva oblečené — zkrátka jako Grácie — čteme Dumase a kouříme cigarety — vůbec ne jako Grácie. Vzpomínáme na eskapádu na zámku, na tu, co zvedala černý závoj, jako by fotografovala, jak vyprávěl Girofla. Naslouchám a v tichosti se rozpomínám na vše, co jsme s ním říkali, na jeho pohledy a na vše, a nemohu si nepřiznat, že jsem se chovala absurdně. Měla jsem to brát koketně a žertem, ne vážně a něžně.
Měla jsem se mu smát do obličeje a oslnivě koketovat, a ne čekat na vážné vyznání.
Jsem jen hlupačka. Ještě není konec, doufám, a příště to udělám jinak. Věřila jsem totiž, že mě miluje.
I teď si to přese všechno myslím, když si vzpomenu na některé pohledy, které jsem zachytila. Tak, jak se na mě díval on, se člověk nedívá jen tak.
Poslední večer, když se opíral o piano, jsem vzala noty z Mignon a se zpěvem šla k Saëtonovi: „Zítra, říkáš, kdož ví, kde budeme zítra. Budoucnost je Boží, čas je v jeho dlani.“
Upřel na mě tak pronikavý pohled, že pořád musím přemýšlet, jaký zvláštní smysl mohla mít ta slova.
A pak ty poklony, které mi skládal — vždycky potichu, nesměle, jako by je tajil sám před sebou a bál se, že by je mohla slyšet i já.
S Olgou je to úplně jiné — řekne jí prostě, že by ji chtěl políbit, a hromadu věcí v tom stylu. Se mnou nikdy slovo, které by mohlo urazit tu nejstydlivější, nejpřísnější bytost — kromě toho, co řekl o andělském polibku, ale tím se nedalo urazit a stačilo udělat, co jsem udělala.
Ten odjezd mě velice zklamal. Kdyby mě miloval, neodjel by.
Člověk odjíždí, i když miluje — ale jen když jsou překážky jako v románech, nebo když je odmítnut a zoufalý. On nebyl ani jedno, ani druhé.
na okrajiannotation ultérieure de Marie, 1877
[Poznámka z r. 1877: Ale ano, byl odmítnut.]
Bavil se, jak jsem se chtěla bavit já.
Nemohu se s tou myšlenkou klidně smířit. Marie čte „Dvacet let poté“ a já napůl ležím na pohovce, bosá, a na sobě mám jen prosté bílé vlněné šaty. V tom oděvu a bosá vypadám jako žena z Bible.
Jsem unavená a malátná, ale ne nemocná jako ve Spa — Bůh uchovej! Jsem růžová a svěží, ale celá ta záležitost mě omráčila. Jsem docela šťastná, že mohu nic nedělat.
Dvakrát jsem viděla ve snu Giroflu místo toho, za koho se provdám za svého života.
Když zhasnu světla, otevřu okenice, hledím na ten měsíc, který mě nechce poslechnout, a pronáším potřebná slova.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: Anna Marie Louisa Orleánská, vévodkyně de Montpensier (1627–1693), zvaná „Velká Mademoiselle“, sestřenice Ludvíka XIV. a jedna z předních postav Frondy; její Paměti vyšly až po její smrti. ↩
Pozn. překl.: Agis IV., spartský král (asi 244–241 př. n. l.), který se pokusil obnovit staré Lykúrgovy zákony zrušením dluhů a přerozdělením půdy a byl svými odpůrci popraven. Jeho příběh vypráví Plútarchos v Životopisech. ↩
Pozn. překl.: Román Alexandra Dumase z roku 1845, pokračování Tří mušketýrů. ↩