Čtvrtek 24. června 1875

Jaké rozkošné počasí!
Jsem oblečená jako v zimě, pěkně učesaná, a tak spokojená sama se sebou, že se potřebuji ukázat. Jedu tedy na hudbu, kde se ještě potkávají zbytky společnosti. Je to ubohé, ale co naplat.
Audiffret mi sice trochu chybí, ale jsem tak veselá, že v kočáře zpívám – na hudbě bylo tak málo lidí.
Byl u nás Bihovetz a prý o mně mluvil pěkně. Je to ubohý nemocný člověk, ale prý dobře konverzuje.
Když jsem cvičila na klavír, najednou mě napadlo, že budu bavorskou královnou.
Ví se, že král je mladý, krásný a že ve všem napodobuje Ludvíka XIV., můj ideál, Krále Slunce. Ta myšlenka mě napadla tak jasně, že mi uklouzlo ohromné „u sta hromů“.
Na počest Girofly (proč jsem psala Girofla se dvěma f? to je, oč tu běží). Naučila jsem se nicejské písně. Budou mi vždycky připomínat tuto blaženou dobu.
Máma a teta nemluví o ničem jiném než o tom člověku, zvlášť od té doby, co odjel. I já o něm mluvím ráda.
na okrajiannotation ultérieure de Marie, 1877 et 1881
[Poznámka: 1877. Pořád!!
1881. Pořád ty písně, a Audiffret vůbec ne.]
Dnes jsem hrála na klavír jako anděl. Všechno dělám v návalech elánu. Jeden den se mi daří všechno, druhý nic. Stejné je to s mou tváří. Jsem ta nejproměnlivější bytost na světě.
Hérodotos mě začíná vážně bavit, nacházím v něm naivity, jaké nemají obdoby. Zahrnuje nepřeberné množství věcí, je to okouzlující.
Listovala jsem ve francouzských lidových písních a zastavila se u pana de La Palice.
Víte co? Moje ruka začíná krásnět a nabývat tvaru.
Češu se tak, aby vynikly mé nejzlatější vlasy. Takže dnes večer jsem zrzavá.
Máma, když mluvila o Gioii, mi řekla „tvoje sokyně“, říká to kvůli malému Nicejci. Je to hloupost, nemůže být mou sokyní, měl ji rok nebo dva a pak se jí velmi moudře zbavil, když viděl, že by to jeho jmění nevydrželo. Zdálo se mi, že se vdávám za obchodního cestujícího.
Kdy už konečně přijede strýc!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „bigre“ – Giroflovo zaklení, které Marie přejímá (viz 16. června). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „that is the question“ – citát z Hamleta. ↩
Pozn. překl.: Pan de La Palice – hrdina lidové písně, jejíž verše vyslovují samozřejmosti („čtvrt hodiny před smrtí byl ještě živ“); odtud francouzské lapalissade. ↩